Profesor Petr Piťha je člověk mnoha profesí, renesančního rozhledu a kritické mysli. Že jeho přednáška k současnému stavu školství a učitelstva vzbudí pozornost, není vůbec překvapivé. Že jsou v ní prezentovány teze nepodložené, problematické a dokonce věcné chyby, to už ale překvapivé je.
Profesora Petra Piťhy (dále budu uvádět jen příjmení, což neznamená výraz neúcty) si – ač jsem nikdy neměl příležitost s ním hovořit – velmi vážím. Jeho jméno jsem poprvé zaregistroval v souvislosti se školami Obecnou a Občanskou, čímž mám na mysli alternativní vzdělávací program, jehož zlatou érou byla polovina devadesátých let. Tento vzdělávací program byl z mého pohledu prodchnutý respektem k dítěti a snahou o reflexi jeho přirozeného vývoje. Ve srovnání se Základní školou to byl doslova pramen čisté vody. Není divu, že se k němu obrátily mnohé progresivně orientované školy, ale také oportunisté, kteří využili počáteční podpory ministerstva školství vedeného Piťhou coby tehdejším ministrem a po obratu na ministerstvu od Obecné školy zase utekli. I později jsem však na Piťhovu adresu slyšel mnohé příznivé ohlasy. I proto se mi do sepisování kritických poznámek moc nechtělo, nicméně tak činím.
Aktuální text, který je předmětem diskuse, je překvapivě i příznačně zveřejněn mimo jiné na stránkách lovce inovativců Kukala. Má charakter eseje, proti kterým se v textu brojí, je psán lehkým perem a nebere si servítky. Text jmenuje mnoho témat, každý si v něm může najít svoje. Já jsem si liboval nad pasáží o zneužívání a nadužívání internetu a tzv. „esejí“. Je pokusem ohlédnout se za téměř dvěma dekádami svobodného rozvoje školství v Česku. Každý takovýto pokus o hodnocení je cenný, obzvláště je-li podpořen zkušeností s mnoha úrovněmi komentované reality a také s rozhledem v zahraničí, což v Piťhově případě může platit téměř bez výhrady. Proč pak ale v textu schází silné argumenty? Copak opravdu jsou k dispozici jenom „zkušenosti“ a empirická data jsou vždy jen věcí výzkumů veřejného mínění? To jistě ne. A je-li existence prosociální výchovy důkazem o asociálnosti dětí, pak výuka matematiky je důkazem ztráty logického myšlení v populaci či výuka chemie dokladem rozpadu chemických vazeb?
Chci zdůraznit, že mi nevadí, že jde o text destruktivní (požadavek na „konstruktivní kritiku“ mi vždy připadal komický), což autor nezastírá a slovní spojení velká iluze dokonce ve finále přejmenovává na všeobsáhlou lež. Nejsem si ovšem jist, že je správný předpoklad, že všichni známe kladné stránky našeho školství. Nemám pocit, že by se (kromě „píárka“) nějak často pozitivně psalo či mluvilo a proto se k tomu ještě vrátím. Špatné zprávy však jsou do textu vtěleny i v apriorních předpokladech; možná by stálo za to, aby autor alespoň naznačil, jakou krizi má na mysli.
Co mi trošku vadí je kritika demokratizace vzdělávání. Stížnosti intelektuálů, že vzdělání prochází inflací, je věc stará minimálně půl století, nicméně hovořit o předimenzovaném vysokém školství, to už je dosti radikální soud, po kterém zůstává otázka, kde jsou ty zmíněné davy neuplatnitelných absolventů. A teze, že by mělo být více učňů, vychází z představy, že jsou nějaké přebývající davy mladých lidí, které můžeme převést jako číslo do jiné kolonky. Dáme-li si ale dohromady statistiky studijních oborů, nezaměstnanosti, případně další statistiky, významné skupiny bezprizorních lidí tohoto typu v nich nejspíš nenajdeme. Bojovat se stále pokračující demokratizací školství je nesmyslné a mohlo by to vést zase k jiným sociálním následkům (které zde nespecifikuji, stejně jako je nespecifikuje Piťha). Mimochodem právě k tomuto tématu se váže celá řada věcných chyb v Piťhově textu: termín „Collidges“ je pravděpodobně produktem překlepu, ale interpretace obsahu tohoto termínu je velmi problematická. Navíc College je často zvykové označení jinak plnohodnotné univerzity.
Vezmu-li to poněkud povrchně, tak můžu o dalších Piťhových vyjádřeních uvést, že mě překvapují až šokují u protagonisty mnou výše tolik chválené Obecné školy. Týká se to prvoplánové kritiky učitele („školy naplněné zbabělci“ – ale v tomto případě trhám věc z kontextu, který je pro porozumění důležitý!), rodičů („trvale podrývající autoritu učitelů“), zjednodušeného pohledu na řešení výchovných problémů (vyloučit či nevyloučit), vztah školy a rodiny (jde apriori o konflikt), práva dítěte (všechno špatně) či zrušené zvonění (opravdu jde o řád?). A to ještě větu „Představa, že naše školy budou opouštět dvacetiletí lidé s viditelnými rysy Alzheimerovy choroby a odkázaní na přístroje, není hezká.“ beru čistě jako vtipnou nadsázku a nebudu ji komentovat.
Pokud jde o komentář k stavu pedagogických věd, tam myslím, že se Piťha mýlí. Pokud jsou pedagogické vědy celosvětově v krizi, pak si toho zřejmě nestihli všimnout na Dánské pedagogické univerzitě, Univerzitě v Leidenu nebo na Pedagogickém institutu v Londýně, abych jmenoval jen pracoviště, se kterými jsem byl v poslední době v kontaktu a kde pedagogické vědy jen kvetou. Jako problematický bychom mohli vnímat stav pedeutologie, tedy obor zabývající se učitelskou profesí. Ani tam ale nejde o nějakou aktuální krizi, problém s pojmenováním nároků na učitele a jeho přípravu trvá desítky let; spíše než o problém vědy jde ale o problém s vyjasněním protichůdných očekávání a nároků celé společnosti. Piťha ovšem v kontextu hodnocení pedagogických věd argumentuje především citacemi a odkazy do rámcových vzdělávacích programů. Rámcové vzdělávací programy (a já osobně je rozhodně nevidím až tak kriticky) jsou ale výsledkem práce konkrétního týmu konkrétní instituce. Širší komunitě nelze vyčítat víc, než že nedokázala lépe a rychleji reagovat – ale to už je trošku jiný příběh…
Je-li pravda, že se diskutovaný text stal „…jedním z nejvyhledávanějších současných textů o povaze školního vzdělávání u nás: Kopíruje se, přeposílá e-maily a lavinovitě šíří ze sborovny do sborovny“ (jak uvádí Kukal), pak to podle mého názoru spíše než o kvalitě textu svědčí o naší neschopnosti situaci alespoň porozumět, když už ne s ní něco dělat. Doufejme, že se k dvacátým narozeninám nově nabyté demokracie u nás dobereme k silnějším rekapitulacím, které dají dohromady nejen negativa, ale i pozitiva. Co kdybychom s tím zkusili začít? Navrhuji tato pozitiva (negativa dodám na požádání):
- Vysoká míra docházky a vysoká kvalita poskytované výchovy a vzdělávání na předškolním úrovni a do značné míry i v primární škole
- Legislativní zajištění a vstupní podklady pro kurikulární reformu základního a středního školství.
- Vysoký podíl absolventů s ukončeným středoškolským vzděláním.
- Kvalifikovaní učitelé a další pedagogičtí pracovníci na všech úrovních školského systému. Etc.
A když tato pozitiva jmenuji, tak také doufám, že se nám podaří je také udržet nejen do roku 2009, kdy se uskuteční oslava zmíněných narozenin.
Petr Novotný
0 comments:
Post a Comment