Názory učitelů ilustrují skutečný stav, statistikami o průměrných platech se začínající učitel při žádosti o hypotéku ohánět skutečně nemůže.
Wenzel Lischka v příspěvku Nežádoucí příspěvek ke školství píše:
Veřejnému mínění se podařilo podvrhnout názor, že prý dnes máme svobodu, zatímco prý dříve nebyla. Zlo a zločin se uzákonily, takže jsme je přestali vnímat. Staly se všeobecnou normou. Chrání se ekonomikou, státním aparátem, mafií i občanskou společností, ačkoliv jimi všichni sami trpí. Občané si nechali vsugerovat, že komunistický režim byl zlý, protože potlačoval egoizmus. Demokratický režim je pak prý dobrý, protože prý dává egoizmu svobodu, ačkoliv jej pouze lépe využívá než ten starý. Egoizmus je sám o sobě ze své podstaty otroctvím, jak by jeho nespoutanost mohla pak být svobodou? Přesto tomu většina lidí naivně věří.
Místo, abychom dělali to, co je potřeba, zavádíme stále choromyslně a zločinně podle nějakého vzoru nějaký systém, zákony, reformy atd. Divíme se pak, hloupě nebo jen na oko, že tyto posléze nefungují. Takové systémy a reformy fungují národohospodářsky jen tak, aby cizorodě a cizopasně vyždímaly z lidí a přírody ještě více energie a tuto pak naprosto umořily a znehodnotily.
S článkem Jana Čulíka Učitele by bylo zapotřebí ze škol vypráskat, ne přidávat jim na platech polemizuje čtenářka Hana Peterová pod titulkem Přísné a náročné učitele se dnes ředitelé škol snaží vyhodit:
Dovoluji si s Vámi alespoň částečně nesouhlasit. Jistě, bylo by fajn, otestovat nejprve učitele, zda umí naučit, ale zatím o ničem takovém nevím. Učím dvacet let, a tak si troufám srovnávat. Studenti před několika lety přicházeli jednak ze ZŠ mnohem připravenější na středoškolské studium, jednak se více snažili než ti současní, ale také si nemohli dovolit nadávat na učitele doma před rodiči, takže se nestávalo, že by si rodiče přišli na kantora stěžovat, jak je tomu často nyní, (…)
Ani já si nemyslím, že spásou českého školství jsou zvýšené platy. Daleko důležitější je celková změna systému, tj. nefinancovat školy jen podle počtu žáků. Už dávno měly být spuštěny státní maturity! Samozřejmě připravené tak, aby školy, které budou v náročných testech vykazovat dobré výsledky byly financovány lépe než školy, které dávají absolutorium tak říkajíc zadarmo, mnohdy stěží za docházku, neboť i záškoláctví je dnes častým jevem, bohužel i na středních školách.
Tolik několik mých postřehů. Postřehů kantorky, která po 20 poctivě odučených letech dostala právě v těchto dnech výpověď za to, že chce po studentech, aby se učili a studovali, která stále ještě studentům zadává tzv. povinnou četbu a nutí je vypracovávat referáty z nastudované literatury a ne stažené jen z internetu, která v hodinách pracuje s prozaickými a básnickými texty, což je samozřejmě těžší a náročnější, než se naučit odříkávat něco jen mechanicky.
Jan Grosman píše pod titulkem Studenti jsou prázdní: Učím už třetím rokem na jedné nejmenované střední škole technického zaměření odborné předměty, své práci věnuji nemalé úsilí, mám k ní kvalifikační předpoklady jak po stránce odborné, tak po stránce pedagogické a nepostrádám ani přiměřenou dávku učitelského talentu. Dále mám předchozí praxi u řady odborných firem. Na svoji práci registruji kladný ohlas a to jak ze strany samotných žáků, tak i ze strany vedení školy, nejedná se tedy jen o moje vlastní sebehodnocení. S žáky pracuji v průměru 2-3 hodiny týdně po dobu 2-3 let, tedy výrazně více než zmiňovaných 10 hodin. A přece. Právě jsem prošel 3 týdenní martýrium maturit a výsledky jsou ne nepodobné těm, jak je zaznamenal Váš kolega při přijímacích zkouškách. Podle Vás bych tedy i já patřil ze školy vypráskat,
Smutnou výpovědí je příspěvek Jany Kuklíkové Základní školství je v rozkladu:
I já už nechci mlčet a přidávám se k těm, kteří sdělí své dojmy, pocity a zkušenosti. Nyní si to již mohu dovolit, protože ze školství z níže zmíněných důvodů po více jak šesti letech odcházím.
Do školství mě přivedlo několik skutečností: rodinná tradice, láska k jazyku, k literatuře a hudbě, pozitivní vztah k lidem a k dětem. Iluze jsem díky rodinné tradici příliš velké neměla, tudíž mě toho mnoho nemohlo překvapit.
Ale co se nestalo? Po několika letech vyučování na základních školách v Praze už toho mám poměrně dost a zjišťuji, že musím jít dál. Školství mě jen brzdí a rozhodně už mě ani nenaplňuje, nemá totiž čím.
A nyní to bude asi vypadat jako stěžování jedné zatrpklé syndromem vyhoření trpící „úči“, ale bohužel to, co zde napíši, je skutečným vnitřním stavem na „základkách“ (a nejen tam).
V současné době mám podle tabulek cca 15 000,- Kč základ, to, co je nad rámec, mám jen díky šikovnému řediteli, který dokáže snad vydolovat i tele z jalové krávy, přesto můj čistý plat odpovídá hrubému platu. Přijdu-li do banky, abych si půjčila peníze (stačí jen např. částka cca 200 000,- Kč), jsem odmítnuta, protože nesplňuji požadavky na tak „vysoký“ úvěr. A kde pak mám potom sehnat peníze na bydlení? A co moje máma? Tak ta na Vysočině má pouze základ, který v současné době po více jek třiceti letech praxe na jedné škole, dělá totéž, co já mám čistého. Takto je ohodnocena jedna z nejlepších češtinářek v širokém okolí, která připravila už několik generací současných dospělých.
Jan Wagner
0 comments:
Post a Comment