Tento článek volně navazuje na předchozí Bludy reformní obludy především na tvrzení Učitelských novin, že reforma učí žáky vytvářet si názor a umět ho obhajovat, což nelze bez znalosti faktů. V pátek 11. 4. 2008 se zároveň objevila školská reforma jako téma Deníku, pod články je podepsána Kateřina Perknerová. Na čtenáře řval mimo jiné palcový titulek Nejde o to biflovat, ale získat dovednosti. Obávám se, že obojí je naprosto špatně.
Nejdříve k proklamované znalosti faktů. Nabýt „znalosti faktů“ znamená především být schopen si tato fakta pamatovat. Neustálé demagogické a ničím nepodložené útoky médií proti „tradiční“ škole mě inspirovaly k tomu, že jsem si znovu prošel základní dokumenty, na kterých stojí tzv. reforma základních škol, totiž „Rámcový vzdělávací program pro ZŠ“, „Manuál pro tvorbu ŠVP“ a „Klíčové kompetence pro ZŠ“. Hovoří se tam o všem možném, paměť se však postupně stává pro tyto dokumenty zřejmě sprostým slovem. Jen pro zajímavost: na 117 stranách „Rámcového programu“ s převahou zvítězilo slovo „program“, které se vyskytuje 238 krát. S velkým odstupem za ním jsou zkratky RVP (68 krát) a ŠVP (60 krát). Paměť je zmíněna několikrát: dvakrát v souvislosti s jednoduchými početními operacemi (str. 30), jednou jako atribut mimořádně nadaných žáků (str. 111). Jednou se vyskytuje spojení „využívání výpočetní techniky k žádoucímu odlehčení paměti“ (str. 30), a pak už jen v přeneseném slova smyslu („historická paměť“ – str. 45, „pohybová paměť“ – str. 68). Na devadesáti sedmi stranách Manuálu je již jiné pořadí: 417 krát zkratka ŠVP, 156 krát pak RVP, 141 krát „manuál“, 99 krát „program“, 89 krát slovo „informace“. Slovo „paměť“ nikde. Klíčové kompetence chtějí po žácích rovněž všechno možné i nemožné, jenom ne schopnost si něco pamatovat. O paměť tento materiál zavadí vlastně jen jednou (na str. 9 jsem našel spojení „opravdu nezbytně si něco zapamatovat“). Na několika dalších místech se o paměť jen pejorativně otře slovy jako „pouhé nacvičování“ a „pouhé memorování“.
Praxe takové reformy pak vypadá tak, že veškeré pokusy o trénování paměti musejí být před školní inspekcí pečlivě zatajovány. Jinak je učitel, ředitel a pohříchu i celá škola v inspekční zprávě prokleta až za hrob, a to se všemi důsledky. Dnes není třeba umět nic, co lze někde najít. Vzdělání je dnes bezostyšně nahrazováno „uměním“ vyhledávat informace na internetu. A aby toho nebylo málo, připojil se i Deník, který vše, co má jen trochu něco společného s pamětí, bez váhání nazval biflováním.
Být dnešními reformátory a redaktorkou Perknerovou, začal bych se neprodleně modlit k Bohu. A to i jako bezvěrec. Prosil bych Všemohoucího, aby mě za trest neposlal na operační stůl pod nůž lékaři, který byl vychován současnou „reformou“ a v souladu s názory, které hlásám. Takový by mi totiž asi rozřezal břicho, a protože se dle mých rad nikdy nezdržoval „nacvičováním“ a „memorováním“, začal by se s nenabiflovanou anatomií shánět na internetu po informacích o tom, co že to vlastně pan reformátor v tom břichu všecko má.
Za téměř třicet let, co jsem učil na školách všech druhu a s nejrůznějšími kantory, jsem dospěl k názoru, že učit dobře je umění. Má-li k tomuto umění někdo talent a učení ho baví, žádné „plány“, „programy“ ani „manuály“ nepotřebuje. A ten, kdo je školstvím znechucený a talent učit nemá, ten ho ze žádných papírů prostě nevyčte. A to ani v případě, kdy by byly pozlacené. O to nemožnější je chtít něco takového získat ze současných „manuálů“, o jejichž kvalitě lze úspěšně pochybovat. Několik příkladů:
Kdo aspoň občas snídá, asi ví, že v horkém čaji se mu kostka cukru rozpustí rychleji než ve studeném. K tomuto objevu netřeba kádinek, tub šumivého ascylpyrinu, teploměrů, stopek, pravítek, tyčinek, ani dvou vyučovacích hodin ve škole („Klíčové kompetence“ str. 33 - 35). Nemám nic proti „základům experimentální práce“. Naopak. Byly právem v osnovách snad od nepaměti, jen jsme jim tehdy říkali prostě laboratorky. Kantoři v nich tenkrát používali tytéž metody, až na to, že experimentální úsilí bylo ve škole věnováno jen tomu, co jsme si nemohli jednoduše zkusit doma. Metodami, které jsou dnes popisovány jako „zcela nové“, jsme tak před čtyřiceti lety „objevovali“ Ohmův zákon, vodík a modrou skalici. A jen tak na okraj: přiznám se, že jsem zcela nepochopil, proč právě rozpouštění acylpyrinu má být důvodem k tomu, aby žáci zanevřeli na reklamy typu „Opodeldok doporučuje 90 % revmatologů“ (viz „vzorové“ odpovědi na otázku „jak lze rozpouštění využít?“ – str. 33).
To, co je v „Klíčových kompetencích“ v ukázkové kapitole Tlak (str. 47 – 53.) „vědecky“ rozebíráno na sedmi stranách a čemu má být dnes věnována vyučovací hodina ve škole, pochopila před čtyřiceti lety celá třída na lyžařském výcviku během dvou minut, když vedle Franty stojícího na lyžích byl do téže sněhové závěje hozen chudák Pepa bez lyží. „Klíčové kompetence" obsahují i dvě ukázky zadání a žákovského řešení úlohy, z nichž jedno je špatně. Chyba spočívala v tom, že se dnešní žák v sedmé třídě (!!) domnívá, že 0,04/ 0,02 = 0,8. Zajímavá je připojená „reflexe učitele po skončení vyučovací jednotky“: „Někteří žáci se evidentně potýkají s neznalostí dělení desetinných čísel. Příště tedy do zadání nebudu uvádět desetinná čísla, lepší budou čísla přirozená, se kterými žáci nemají problémy“. Toto doporučení je však značně nedůsledné. Kdyby se totiž početní operace neučily vůbec, měla by reformovaná škola evidentně po problémech. Další zajímavostí je, že o pět stránek dříve v tomtéž dokumentu tentýž žák, který nemusí umět dělit, musí rozumět pojmu „paralingvální komunikace“. Zrovna před chvílí jsem opravoval semestrální práci dvacetiletého vysokoškoláka. Jeho bezpečná znalost paralingvální komunikace mu nijak nebránila v tom, aby prováděl „srovnání simpsonovi metody s analitickým řešenim“…
Současná škola propaguje všechno možné, jen ne učení. „Místo učení muzikál“, můžeme si přečíst titulek pod následujícím obrázkem v Deníku z 11. 4. 08.
„Autorským divadlem žili gymnazisté celý podzim. Projekt je nejen bavil, ale i učil,“ pokračuje titulek. Gymnazisté tedy místo školy hráli celý podzim divadlo. Netroufám si posoudit, co se přitom naučili. Určitě ale nedohnali to dělení desetinných čísel, které jim chybí už od sedmičky. Jak jsem psal už v minulých „bludech“, pokud se takovými specialitami mají vůbec zabývat, pak zřejmě až na vysoké škole.
„Konec starých časů“ najdeme další titulek pod třicet let starým snímkem. „Ano, konec - bohužel,“ chtělo by se dodat. „Týraní sedmáci“ tehdy totiž dělili všichni, a to zcela bezpečně. Staré časy „neznaly“ žádné „klíčové kompetence“, dělení bylo tenkrát obyčejným „základním učivem“. A přes toto učivo tehdy nejel vlak…
A ještě jeden příklad z „Klíčových kompetencí“. Žák je postaven před problém, zda koupit či nekoupit babičce k narozeninám CD, a má přijít na to, že správnost jeho rozhodnutí závisí mimo jiné na skutečnosti, zda babička má či nemá CD přehravač. Podle představ současných reformátorů je to ukázka „kompetence k řešení problémů“, kterou má žák získat „za pomoci učitele“, a to až v páté třídě (Klíčové kompetence str. 28). Reforma jako by již předem počítala s tím, že jedenáctiletí žáci budou zanedlouho zcela dementní.
Leč dosti špičkování. Čím víc se nás „reformní“ dokumenty snaží přesvědčit o tom, že „reforma nejde proti zkušenosti učitelů“, tím víc jsem přesvědčen o opaku. Čím více nás přesvědčují o tom, že nemají zdržovat od učení, tím víc jsem přesvědčen o opaku. Čím více nás přesvědčují o tom, že „rozbalování klíčových kompetencí“ je něco jiného, než dřívější stanovení výchovných a vzdělávacích cílů, tím víc jsem přesvědčen o opaku. Čím více jsme přesvědčováni o tom, že „rozpracovávání klíčových kompetencí k řešení problémů“ je něco jiného, než prostě učit myslet, tím víc jsem přesvědčen o opaku. Z výchovy k ochraně k životního prostředí se kdysi stala výchova ekologická, aby v zápětí transmutovala v současnou výchovu environmentální. Prostě - rozmělňovat a rozžvýkávat desetkrát přežvýkané, maskovat to co nejrafinovanějšími latinskými výrazy a otřesnými anglikanismy, aby tomu pokud možno nebylo rozumět a pro ty největší štouraly pro jistotu stokrát napsat, že nerozmělňujeme a nerozžvýkáváme.
Klesající úrověň školství přičítají Učitelské noviny na vrub školám, kde se „nedaří reforma“, či dokonce pedagogickým fakultám, které „nepřipravují studenty na nový styl výuky“ a jsou tedy „odtrženy od života“. Připadá mi to přinejmenším velmi podivné. Osobně si myslím, že pravdou je pravý opak. Podle mě mají tuto situaci na svědomí školy, kde se reformě naopak „daří velmi dobře“, a to, co se kolem nás dnes děje, jsou jen první výsledky výše uvedených modernizací. Obávám se, že nebýt učitelů, kteří se navzdory současným deformám a s plným vědomím svého osobního rizika snaží děti aspoň něco normálně naučit, byli bychom asi už dávno zpátky na stromech. A jak jsem už několikrát napsal, patří takovým učitelům můj veliký dík.
Související články:
Doc. RNDr. Jindřich Bečvář, CSc.: MATEMATIKA, VZDĚLANOST A VZDĚLÁVÁNÍ
Pedagogický web Stolzová ˇ
Článek byl převzat s autorovým laskavým souhlasem z jeho blogu martisek.blog.denik.cz/.
Dalibor Martišek
0 komentářů:
Okomentovat