Dne 4. 3. 2008 vyšel v Učitelských novinách redakční komentář Jaroslavy Štefflové Příprava odtržená od života (UN č. 9/2008). Školskou reformu přirovnává ke sněžnému muži, o kterém všichni mluví, ale nikdo ho neviděl. Lamentuje, že se již léta propaguje zavádění reformních plánů, které posílají učivo a vyučovací předměty na smetiště dějin a místo nich nastolují kompetence a okruhy. Prý po tom volá „pedagogický terén“. A z toho, že se to dostatečně rychle nedaří, obviňuje pedagogické fakulty. Na tento komentář jsem zareagoval dopisem, ve kterém jsem se snažil vysvětlit, že podobné snahy bohužel od života odtrženy nejsou, protože jejich výsledky jsou v našem životě vidět pohříchu na každém kroku. Dogmatické bazírování na vymyšlených nesmyslech a tuny papírů místo výuky mají za následek, že na vyučování není čas ani nálada.
To se velmi rychle projevuje v drastickém snižování nároků na všechny typy škol. Znalosti jsou skutečně opouštěny a jsou nahrazovány bezduchým mudrováním o ničem. Dostalo se mi odpovědi, že redakce moje stanovisko zveřejní. Svůj názor ale paní redaktorka nezměnila ani v nejmenším. Reforma je o znalosti faktů, to jen vysoké školy jsou odtrženy od praxe, dověděl jsem se. I řekl jsem si, že jsem vše asi nevysvětlil dostatečně jasně, takže následoval další dopis. Redakční výtah z obou mých dopisů byl zveřejněn v UN č. 13/2008. Z poznámky pod článkem však jasné, že ani jeden můj dopis k pochopení nevedl. Moje poslední snažení navíc posloužilo paní redaktorce k tomu, aby si ještě více přihřála svoji reformní polívčičku, a to pro jistotu na zcela jiném místě téhož výtisku UN (glosa Odkud se má stavět reforma). Vytištěný výtah byl redakcí buď hrubě nepochopen, anebo spíš hrubě ignorován. Všechno, co jsem postupně napsal, se do UN pochopitelně nevešlo a nevešlo se to dokonce ani mezi to, co se nevešlo (totiž na elektronickou nástěnku). Rozhodl jsem se tedy své názory opět psát sem. Sem se totiž vejdou zcela určitě. Učitelům, kteří četli poslední UN, se tedy předem omlouvám za to, že se budu poněkud opakovat. I pro ně tady ale bude určitě něco navíc.
Ve své redakční poznámce paní redaktorka tvrdí, že reforma nevede k bezduchému filozofování, protože zná hodně škol a učitelů, kteří takto neučí. To je první pecka. Učitelů, kteří takto neučí, se jistě najde spousta. I já znám hodně těch, kteří se snaží děti něco naučit. Ti všichni tak ovšem činí navzdory reformě, nikoli v souladu s ní. Klesající úroveň studentů prý nelze svádět na reformu, protože ta začala údajně až v letošním školním roce. Další pecka. Reforma je oficiálně závazná opravdu až letos, paní redaktorka však jaksi zapomněla na skutečnost, že byla odstartována tzv. "Bílou knihou" z roku 2001. Vím, je to už sedm let. To si člověk těžko může pamatovat, zvláště když velmi rychle zapomíná i na svoje vlastní slova o "léta zaváděných plánech", která vytiskl před pouhým měsícem. A rovněž vím, že už od r. 2001 byla reforma dosti tvrdě prosazována do praxe, a to prostřednictvím školní inspekce.
Žáci a studenti jsou tedy reformou deformování nejméně sedmý rok. Už před čtyřmi lety jsem vyjádřil obavu o školy vysoké, až do nich maturanti vychovaní takovým způsobem dorazí (viz UN č. 2/2004 ). Bohužel - stalo se. Navíc se postupně dovídám o dříve neslýchaných problémech škol základních (viz Učitel novodobým otrokem ). Takzvaná „reforma školství“ není něčím, co by nikdo neviděl - kéž by tomu tak bylo! Bohužel není ani odtržená od života, jak se domnívá paní redaktorka. To by do něj tak drasticky nezasahovala. Nemohu ji ani přirovnat k Potěmkinovým vesnicím. Ty sice nic neřešily, ale carskému Rusku nemohly ublížit. Naše permanentní pseudoreforma bohužel ubližuje a začíná ubližovat soustavně. Je podle mě deformou, a to v pravém smyslu toho slova. Jedná se podle mého názoru o nesourodý výsledek práce pilných neumětelů, kteří musejí vykazovat činnost. Staří ostřílení reformátoři se i dnes školstvím prostě jen dobře živí. O nic jiného jim nejde. Obávám se, že jen přepsali své ideově politické plány komunistické výchovy na rámcové vzdělávací programy a přidali něco latiny. Osnovy přejmenovali na kurikula, místo vědomostí a znalostí máme klíčové kompetence. Nová myšlenka žádná, jen se škrtly zmínky o komunismu a proletářském internacionalismu a nahradily se „modernějšími“ frázemi. A tak se jen rozmělňuje a rozžvýkává.
Výsledky této „činnosti“ jsou státem bohužel tvrdě vnucovány školám. Každý nový žvýkanec a každá nově převařená voda znamená pro kantora sepisování nových lejster a vyplňování desítek stran zcela nesmyslných tabulek. A to v situaci, kdy o bytí či nebytí mnohých škol dnes často rozhodují téměř negramotní zastupitelé, kterým škola už od dětství tak akorát leží v žaludku a kteří to teď všechno mohou učitelům „jaksepatří vrátit“ (opět viz Učitel novodobým otrokem ). A tak není divu, že výuka a výchova samotná je čím dál nepodstatnější. Nikoho už vlastně nezajímá. Mladí schopní kantoři (pokud vůbec nastoupili) houfně utíkají, těm starším už jde jenom o to, aby vydrželi těch pár let do důchodu a naše školství se zcela zákonitě stává Titanikem. Je to (zdánlivě paradoxně) vidět nejvíc právě na vysokých školách. Mezi studentskými pracemi vystavenými v článku Quo vadis, inženýre, je časový rozdíl sedm let…
Před nějakými deseti lety byli uchazeči o vysokoškolské studium na toto studium jakž takž připraveni. S nástupem reforem to však jde s jejich přípravou a zralostí k tomuto studiu rychle s kopce. Logika téměř žádná, faktografická pamět jakoby zmizela úplně. V matematice dnes celý první semestr (a často marně) učíme to, co ještě před patnácti lety musel znát každý maturant. Je to čím dál horší, pomalu abychom suplovali i školu základní.
Reforma bývá často označována přívlastkem „kurikulární“. Spočívá totiž v tom, že základní školy vyrábějí „kurikula“ – profily absolventa, a to zcela bez ohledu na to, co potřebuje škola střední. Střední škola tomu přizpůsobí přijímací požadavky a podle toho vyrobí svoje „kurikulum“. Vysokých škol se přitom neptá nikdo na nic, a tak jim nezbývá, než se rovněž přizpůsobit. Konkrétně v matematice jsme se před lety museli smířit se skutečností, že u středoškoláka nelze předpokládat sebemenší znalostí diferenciálního a integrálního počtu. Vychovat za pět let strojního inženýra z člověka, který neumí derivovat, je, věřte, úkol velice těžký. Vychovat za pět let strojního inženýra z člověka, který při nástupu na vysokou školu neumí zacházet se zlomky (a takoví studenti pomalu přestávají být výjimkou), to prostě a jednoduše nelze. Technika má tedy dvě možnosti. Bude-li si chtít zachovat úroveň, pak většina studentů „nepřežije“ první semestr. Jenže to by sama sebe za pár let musela zrušit. A tak jí nezbývá, než dříve či později začít slevovat u zkoušek a tím postupně degradovat diplomy. Inženýr byl dříve někdo, kdo navrhoval stroje, domy, energerická a další technická díla a zařízení. Dnešní inženýr toho přestává být schopen a společenská objednávka další „výroby“ co největšího počtu vysokoškoláků povede jen k tomu, že „inženýr budoucnosti“ bude sotva na úrovni průmyslováka minulosti.
Na semestrální, bakalářské a diplomové práce, které se hemží gramatickými chybami, jsme si už pomalu zvykli. Zatímco za našich mladých let bylo vysokoškolské studium pěknou dřinou, dnes čím dál víc studentů očekává, že vysokoškolský diplom dostanou prakticky zadarmo tak, jak přišli ke všem dosavadním vysvědčením (to jsem zaslechl útržek studentského hovoru). Jenže na technice to bohužel nejde. S notnou dávkou tolerance a se silným žaludkem se člověk může smířit s češtinářem, který se na třiceti stranách textu své bakalářské práce osmadvacetkrát domnívá, že studuje na „Masarikově univerzitě“ (to je jeden z mnoha reálných příkladů). Technické zařízení však na mezery ve vzdělání svého tvůrce ohledy bohužel nebere. Tvůrčí činnost „konstruktéra“, který nedovede spočítat těžiště, mohou cestující v letadle (vlaku, autě, na lodi…), obyvatelé domů, uživatelé mostů atd. zaplatit životem.
Celá reforma je tedy podle mě principiálně zcela špatně. Pokud se vůbec nějaká „kurikula“ mají sepisovat, neměla by být sestavována „zdola“ ale „shora“. Vysoké školy (a techniky zvlášť) velmi dobře vědí, jaké absolventy jejich „odběratelé“ potřebují. Dá se rovněž dost dobře odhadnout, z jakého „materiálu“ mohou „výrobek“ odpovídající kvality ještě vyrobit. Středoškolské kurikulum by měly sestavovat školy vysoké, kurikula pro ZŠ pak ze stejného důvodu a stejným způsobem školy střední. Nemohli bychom pak sice vykazovat stoupající počty středoškoláků a vysokoškoláků, zato středoškoláci by byli skutečnými středoškoláky a vysokoškoláci skutečnými vysokoškoláky.
Toto všechno jsem paní redaktorce napsal. Mnohé z toho dokonce otiskla. Její nenápadná glosa nazvaná Odkud se má stavět reforma byla pro mě za těchto okolností čtením přímo úžasným. "VŠ má určit požadavky pro SŠ, SŠ pak nadiktuje své požadavky ZŠ, dověděla jsem se nedávno od jednoho vysokoškolského pedagoga", shrnuje paní redaktorka návrh, o kterém se domnívá, že je můj. Objevil se však v UN už před dvěma lety (1/2006) a vzešel z „pedagogického terénu“, který paní redaktorka vzývá na jiném místě. Buď tedy nečte svoje vlastní noviny, anebo si vždy vybere jenom to, co se jí momentálně hodí do krámu. "Snadno z toho pak odvodíme, že ZŠ by zase vytýčila požadavky mateřince…", přidala z vlastní hlavy a při psaní oněch tří teček se jistě velmi dobře bavila tím, jak mě historicky znemožnila.
Místo toho by však měla nad sebou hořce zaplakat. Navzdory všem snahám o impertinence je totiž to, co právě „vymyslela“, od nepaměti realitou. ZŠ totiž na předškolní vzdělání své požadavky má a vždycky měla. Upřímně se divím, že to redaktorka Učitelských novin neví. Dítě svým způsobem absolvuje „přijímačky“ i na ZŠ, samozřejmě přijímačky přiměřeně svému věku. Těmto „přijímačkám“ se říká zápis, kde by dítě mělo něco nakreslit, poznat základní barvy, odříkat nějakou básničku. Nebo i to už bylo zrušeno? Nedivil bych se. Reforma učinila totiž přece jen jeden zásadní a nevídaný objev. Objevila úžasné heslo „zbavte dítě všech povinností“. To tady zatím skutečně ještě nebylo. Když dítě v MŠ nebaví kreslení, tak prostě nekreslí. U zápisu dnes možná předvede jenom to, co zrovna chce, a někdy taky třeba nic. Na ZŠ pak sice nezná barvy, zato se ale nikdo nemusí trápit s tím, aby ho to někdy naučil. Dítě se totiž nesmí k ničemu nutit a za nic kárat. Učitel smí dítě jen poprosit a pak chválit. Takto vychovaný dorostenec se pak u zkoušky z geometrie velmi diví, že po něm chci, aby vzal do ruky tužku, když ji nikdy předtím v ruce nedržel. Myslí to sice jako rádoby vtipnou nadsázku, ale podle toho, co mi odevzdal (viz opět Quo vadis, inženýre ), to zase až tak daleko od pravdy není.
A tak vesele přibývá lidí, které nikdo nikdy netrápil ani se zlomky, procenty, dokonce ani s násobilkou. Ve Vzdělávacím programu ZŠ z r. 1999 zjistíme, že žák by měl ovládat ve 2. ročníku „spoje a dělení v oboru násobilek 2 – 5“ a ve třetím ročníku „násobilky 6-9“ a měla by u něj proběhnout „automatizace spojů a dělení v oboru násobilek“. Stručně řečeno – žák by měl bezpečně ovládat násobilku do devět krát devět. V „Rámcovém programu“ z roku 2005 je na prvním stupni již řečeno pouze to, že žák „provádí zpaměti jednoduché početní operace s přirozenými čísly“. Pro školní inspekci jsou to zřejmě pouze operace 1+1 a 1 . 1. Snaží-li se totiž učitel o víc, je mu inspektorem vyčiněno, že děti zbytečně trápí s něčím, co v životě nebudou potřebovat. První takoví inspektoři se objevili již velmi těsně po vydání Rámcového programu pro základní vzdělávání, který „vyzkoumal“ Výzkumný ústav pedagogický už v roce 2005. V roce 2005, paní redaktorko, takže žádné září 2007! Takového propagátora reformy bych nechal trestně stíhat za ohrožování výchovy mládeže. Půjde-li to totiž takto dál, ocitneme se velmi rychle na úrovni pravěkého člověka, který rozlišoval „jedna“, možná ještě „dvě“ a pak už jen „mnoho“.
Opakuji: Toto všechno jsem paní redaktorce napsal. A jak jsem již rovněž řekl, mnohé z toho dokonce otiskla. Přesto dogmaticky trvá na svém názoru, že reforma je o znalostech faktů a že začala před několika měsíci. Přesto svůj bonmot o diktování mateřinkám vede zcela bezostyšně k finále slovy: "Ovšem na druhé straně by logicky praxe měla nařídit vysokým školám, na co mají své absolventy připravit. A je zajímavé, že právě tomu se vysoké školy brání.“ A aby to mělo tu správnou tečku, završí svůj myšlenkový pochod úžasným gólem do vlastní branky: „Školství totiž marně volá po absolventech, kteří jsou schopni učit v souladu s rámcovými plány.“
Člověk si pak řekne: proč jsem se, já blbec, místo sepisování dopisů nevěnoval nějaké rozumnější činnosti? Pak jsem si ale uvědomil, že posledně citovaná úvaha paní redaktorky je vlastně velmi cenná: Umožnila mi totiž zkompletovat takzvanou "myšlenkovou mapu". Ten termín nemám ze své hlavy. Vyčetl jsem ho z Klíčových kompetencí v základním vzdělávání vydaných Výzkumným ústavem pedagogickým v loňském roce (hle – vysokoškolský učitel studuje reformní materiály pro ZŠ - a pak že se VŠ brání reformě!). Pochopil jsem, že „myšlenková mapa slepice“ je náčrtek toho, jak si má dítě správně představovat slepici. Já jsem si místo myšlenkové mapy slepice sestrojil mapu pedagogického výzkumníka. Představíme-li si stejně jako paní redaktorka praxi jako „učení v souladu s rámcovými plány“, jehož cílem je "kurikulum", dospějeme k modrému knedlíku na naší mapě. A odmítají-li VŠ vychovávat absolventy pro tuto představu praxe, je zpětná červená dvojšipka přesně to, co reformě chybí. Myšlení současného školského reformátora je tedy možné znázornit takto:
Myslíme-li takto, pak za neúspěchy reformy skutečně mohou vysoké školy, a to proto, že se odmítají stát posledním pohůnkem nesmyslné „praxe“, vymyšlené pedagogickými výzkumníky u zelených stolů svých vyhřátých kanceláří. Myšlenková mapa je konečně kompletní. Je to myšlenková mapa kotěte, marně stíhajícího svůj vlastní ocásek.
Myslím, že každému rozumnému člověku je věc zcela jasná. I slepec snad musí vidět, že to takto nemůže fungovat. Školství nemůže běhat dokolečka. Praxe je totiž něco úplně jiného, než představa pedagogických výzkumníků. A skutečná praxe vysokým školám už dávno diktuje. Vysoké školy se tedy nebrání požadavkům praxe. Je to právě naopak. Právě praxe nutí vysokoškolské učitele tvrdě a nekompromisně bojovat proti současným reformám. Diktát skutečné praxe je totiž rovněž velmi tvrdý a nekompromisní. Vysokým školám začíná jít doslova o krk.
Jeden příklad za všechny. Před časem byl jeden můj kolega pověřen "vnějšími styky", což prakticky znamená komunikaci s "odběrateli" našich absolventů. Telefonáty jsou čím dál častější: "Potřebujeme programátory!" "Potřebujeme navrhnout nový mikroskop!" "Potřebujeme někoho na operační výzkum!" "Potřebujeme analytiky!" A chudák kolega se postupně mění v pana Karfíka, filmového to vedoucího autoservisu: "Nemáme, nemáme! Nemůžu si pomoct! Nejsou!" Zrovna teď se to ozývá přes zeď mé kanceláře. Jeho myšlenková mapa je v tuto chvíli určitě naprosto jiná:
Jak vidíte, výzkumná zadní část našeho „pedagogického králíka“ je zatím kryta. Nevidí, co se děje před ní a domnívá se tedy, že se může nimrat v nesmyslech. Jenže zatímco "praxe" našich výzkumníků řeší problém, zda klíčové kompetence rozbalovat nebo odemykat, hlava našeho králíka už pomalu mizí těm nejzuřivějším lvům v tlamě. Za chvíli z ušáka nezbude ani chlup a telefony začnou zvonit v Rumunsku, na Ukrajině a pak třeba i u Křováků. A nám nezbude, než s rozbalenými kompetencemi zametat cizí supermarket.
--------------------------------
S novináři mám obecně velmi špatné zkušenosti. Učitelské noviny byly až do minulého týdne světlou výjimkou. Přístup redaktorů k příspěvkům byl vždycky korektní, o čemž se čtenář může přesvědčit ještě v UN č. 8/2008, kde jsme se s panem redaktorem na článku domluvili velmi, rychle, přesně a korektně. Troufám si říci, že ke spokojenosti všech. O to víc mě mrzí titulek mého dnešního blogu. Ale nedá se svítit. O to víc mě mrzí závěr, ke kterému se chystám. Ale musím ho napsat.
Posledních čtrnáct dní jsem strávil házením hrachu na stěnu.
"Ostřílení reformátoři se školstvím jen dobře živí", hodíte kuličku.
"Na pilotování rozhodně žádný učitel nezbohatl", odrazí se od stěny.
Prapodivný odraz. Z vozu se rázem stala koza. Nevím, jaký duševní pochod změnil dobře živeného reformátora v učitele - zbohatlíka. Vím jen, že pod sedmdesáti stranami „Klíčových kompetencí“ je podepsáno třiatřicet „předsedů řídících týmů“, „hlavních manažerek“, „manažerek pro ověřování“, „manažerek pro evaluaci“ a dalších lidí podobných profesí, které zaměstnává Výzkumný ústav pedagogický a MŠMT. Zřekli se snad tito předsedové a manažerky svých platů? Sotva.
"Vysokoškolák neumí zacházet už ani se zlomky…" nedáte pokoj.
Zbytečně. Placeni totiž nejsou jen ředitelé týmů a pedagogické manažerky. Paní redaktorka taky nepíše své glosy zadarmo. Takže bez ohledu na to, co bylo právě řečeno, si za týden jistě opět přečteme:
"Reforma je o znalosti faktů, to jen vysoké školy jsou odtrženy od praxe.“
Dojdou-li argumenty, musí prostě pomoci demagogie. A také výroba dogmat. Proto za čtrnáct dní znovu:
"Reforma je…"
Počtvrté.
A pak ještě.
a ještě…
A poté ještě čtyřiadevadesátkrát.
Ve jménu dobrého bydla je totiž každá lež dobrá k tomu, aby se stala pravdou.
Článek byl převzat s autorovým laskavým souhlasem z jeho blogu martisek.blog.denik.cz/.
Dalibor Martišek
0 comments:
Post a Comment