Měli by světoví politici bojkotovat zahajovací ceremoniál Olympijských her v Pekingu?
Právě nad touto otázkou se zamýšleli účastníci konference „Olympijská práva pro lidské hry“ (Olymic Rights for Human Games), organizované skupinou Zelených/Evropské svobodné aliance v Evropském parlamentu. Mezi panelisty byli kromě zelených euro-poslanců například Nancy Li (Mezinárodní federace pro lidská práva), Gelsang Kyaltsen (zvláštní vyslanec dalajlámy), Ingo-Rolf Weiss (Německá olympijská sportovní konfederace), ale i řada sportovců, sportovních novinářů, akademiků a zástupců neziskového sektoru. Čínský velvyslanec při EU se z konference omluvil a zaslal jejím účastníkům dopis, ve kterém shrnul čínský postoj k problematice lidských práv a Tibetu.
Čínská lidová republika usilovala o pořádání OH již od roku 1993. Když jí je Mezinárodní olympijský výbor (MOV) v roce 2001 přiřkl, splnilo se čínské vládě dvojí přání – představit světu Čínu jako novou vzrůstající velmoc a upevnit si vlastní postavení mezi čínskými občany. Podle slov Michela Bonnina z francouzské Vysoké školy sociálních věd tedy hry v podstatě poslouží čínskému režimu (kromě samozřejmých ekonomických výhod) jako nástroj politické legitimizace skrze silně nacionalistický sentiment, který má upozadit počáteční společenské rozpaky nad nešťastnými událostmi z náměstí Nebeského klidu. Nutno však dodat, že MOV učinil své rozhodnutí na základě čínského příslibu, že hry přispějí k rozvoji lidských práv. Vždyť samotná olympijská charta se odvolává na respekt k univerzálním základním etickým principům. Splnila čínská administrativa svůj slib?
Profesor Bonnin uvádí, že přes zdánlivé mírné uvolnění poměrů v Číně ve druhé polovině 90. let (související spíše s aspiracemi na vstup do Světové obchodní organizace a obnovení privilegovaného obchodního statusu s USA) se zlepšování situace v oblasti lidských práv před třemi lety zastavilo a trend se dokonce obrátil. Kromě poprav osmi až deseti tisíců lidí ročně (přičemž trest smrti lze udělit za 68 různých prohřešků, včetně těch nenásilných), zastrašování, omezování a mučení disidentů, novinářů a dokonce i právníků ochotných obhajovat případy porušování lidských práv, kromě cenzury, nemožnosti svobodně se sdružovat v nezávislých odborových organizacích, existence pracovních převýchovných táborů, kam jsou lidé posíláni bez jakéhokoliv formálního obvinění a řady dalších zjevných porušování základních lidských práv, již v Číně nově existují i političtí olympijští vězni.
Jie Kuo-ču (Ye Guozhu) byl odsouzen na 4 roky do vězení, když si zažádal o povolení demonstrovat proti praxi nuceného vystěhování bez řádného odškodnění. Připomeňme, že olympijská vesnice stejně jako řada stadionů a další infrastruktury leží na bývalém rezidenčním území, z něhož byli lidé násilně vystěhováni, aby uvolnili místo výstavbě, a to bez řádného odškodnění). Chu Ťia (Hu Jia) stráví tři a půl roku ve vězení za to, že dával rozhovory zahraničním médiím a na internetovém blogu kritizoval porušování lidských práv v souvislosti s OH. Za stejnou kritiku byl odsouzen - ač nedávno na kauci propuštěn - i Wang Dejia. Podobný osud potkal další desítky novinářů a internetových bloggerů, většina z nich byla obviněna z „podvracení státu“. Čína stále neratifikovala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. I přesto, že jsou garance lidských práv od roku 2004 součástí čínské ústavy, jejich vymahatelnost a aplikace v praxi je téměř nulová. Možná i proto, ze čínská administrativa stále chápe tento koncept spíše v ekonomickém smyslu a zpochybňuje samotnou univerzalitu těchto práv, jak ji hlásí „Západ“.
Argument, že sport a politika by měly zůstat odděleny, a že spolu nesouvisí, neodráží realitu. Olympijské hry a jejich historie jsou nejlepším příkladem prolnutí politiky a sportu. Vzpomeňme na OH 1936 v Berlíně, 1980 v Moskvě nebo 1984 v Los Angeles. Vzpomeňme na gesto černých atletů při předávání medailích na olympiádě v Mexiku v roce 1968. Letošní olympijská pochodeň koneckonců putuje nejen přes rodiště Mao Ce-tunga a ostatních stranických vůdců, ale i Severní Koreou. Zahajovací ceremonie se započne pod monumentálním obrazem předsedy Maa na náměstí Nebeského klidu.
Na bruselské konferenci se ozývaly vcelku oprávněné hlasy volající po revizi způsobu, jakým se pořadatelství OH uděluje. Pořádání her by mělo být kromě standardních kritérií odměnou za reálný pokrok v oblasti lidských práv a nemělo by být udíleno pod jakýmsi příslibem jejich zlepšení, zaznělo v diskuzi. Navíc zimní olympijské hry v Soči v roce 2014 jsou pro místní region doslova environmentální katastrofou. Sport se totiž mísí nejen s politikou, ale hlavně s ekonomickými zájmy nadnárodních korporací a zúčastněných států.
Měli by politici bojkotovat zahajovací ceremoniál pekingských her? Diskutující na konferenci se shodli, že ano, pokud čínská vláda trvale nezlepší stav lidských práv v zemi a nepodnikne upřímné kroky k vyřešení tibetské otázky (Tibet je momentálně odříznut od světa, novináři i turisté mají vstup do oblasti zakázán). Čeští politici, včetně mě, obdrželi pět oficiálních pozvánek na zahajovací ceremonii. Nezúčastní se nikdo, nicméně až na jednu výjimku, kterou mi přirozená skromnost nedovolí uvést, neuvedl nikdo jako důvod své nepřítomnosti protest nad stavem lidských práv v zemi a nad situací v Tibetu. Nemám v úmyslu na tuto skutečnost přehnaně poukazovat a libovat si nad čistotou vlastního svědomí, ale podobné diplomatické manévrování je v tomto případě na škodu. Už kvůli tomu, že si naše země buduje již řadu let image světového ochránce lidských práv a bojuje za disidenty například na Kubě či v Bělorusku. Když se ale jedná o tak strategické země, jakými jsou Čína nebo Rusko, humanistický akcent se vytrácí.
Čína je nesmírně krásná země s bohatou kulturní tradicí. Bojkot zahajovací ceremonie není v žádném případě projevem nepřátelství vůči její obyvatelům. Zelení politici jsou pevně přesvědčeni, že dodržování univerzálních lidských práv vede k bezpečnějšímu, svobodnějšímu a lepšímu světu. Na druhou stranu si musí západní svět sáhnout do svědomí, aby zbytečně nezavdával příčiny k obviněním z pokrytectví a skutečně plně dostával svým vlastním idejím. Kontroverze kolem Guantánama, mučení lidí podezřelých z terorismu, poskytování letišť pro letadla převážející podezřelé k mučení, invaze do suverénní země přes nesouhlas OSN, ožebračování farmářů z rozvojových zemí skrze nepatřičnou zemědělskou politiku – to jsou jen některé příklady, které mohou nedemokratické země vytknout na oplátku euro-atlantickému politickému prostoru.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že programově zneužívat sportovce k řešení politických problémů je nepatřičné. Na druhou stranu jsou ale i oni lidskými bytostmi s vlastními názory a postoji. Pokud se z vnitřního přesvědčení rozhodnou vystoupit během her se symbolickým gestem na podporu politických vězňů, je to jejich svobodné rozhodnutí. Pokud ale budou chtít svůj vizuální vzkaz adresovat čínským občanům doma u televizí, měli by vědět, že čínská televize přenáší celé hry se třicetivteřinovým zpožděním.
Čínská lidová republika usilovala o pořádání OH již od roku 1993. Když jí je Mezinárodní olympijský výbor (MOV) v roce 2001 přiřkl, splnilo se čínské vládě dvojí přání – představit světu Čínu jako novou vzrůstající velmoc a upevnit si vlastní postavení mezi čínskými občany. Podle slov Michela Bonnina z francouzské Vysoké školy sociálních věd tedy hry v podstatě poslouží čínskému režimu (kromě samozřejmých ekonomických výhod) jako nástroj politické legitimizace skrze silně nacionalistický sentiment, který má upozadit počáteční společenské rozpaky nad nešťastnými událostmi z náměstí Nebeského klidu. Nutno však dodat, že MOV učinil své rozhodnutí na základě čínského příslibu, že hry přispějí k rozvoji lidských práv. Vždyť samotná olympijská charta se odvolává na respekt k univerzálním základním etickým principům. Splnila čínská administrativa svůj slib?
Profesor Bonnin uvádí, že přes zdánlivé mírné uvolnění poměrů v Číně ve druhé polovině 90. let (související spíše s aspiracemi na vstup do Světové obchodní organizace a obnovení privilegovaného obchodního statusu s USA) se zlepšování situace v oblasti lidských práv před třemi lety zastavilo a trend se dokonce obrátil. Kromě poprav osmi až deseti tisíců lidí ročně (přičemž trest smrti lze udělit za 68 různých prohřešků, včetně těch nenásilných), zastrašování, omezování a mučení disidentů, novinářů a dokonce i právníků ochotných obhajovat případy porušování lidských práv, kromě cenzury, nemožnosti svobodně se sdružovat v nezávislých odborových organizacích, existence pracovních převýchovných táborů, kam jsou lidé posíláni bez jakéhokoliv formálního obvinění a řady dalších zjevných porušování základních lidských práv, již v Číně nově existují i političtí olympijští vězni.
Jie Kuo-ču (Ye Guozhu) byl odsouzen na 4 roky do vězení, když si zažádal o povolení demonstrovat proti praxi nuceného vystěhování bez řádného odškodnění. Připomeňme, že olympijská vesnice stejně jako řada stadionů a další infrastruktury leží na bývalém rezidenčním území, z něhož byli lidé násilně vystěhováni, aby uvolnili místo výstavbě, a to bez řádného odškodnění). Chu Ťia (Hu Jia) stráví tři a půl roku ve vězení za to, že dával rozhovory zahraničním médiím a na internetovém blogu kritizoval porušování lidských práv v souvislosti s OH. Za stejnou kritiku byl odsouzen - ač nedávno na kauci propuštěn - i Wang Dejia. Podobný osud potkal další desítky novinářů a internetových bloggerů, většina z nich byla obviněna z „podvracení státu“. Čína stále neratifikovala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. I přesto, že jsou garance lidských práv od roku 2004 součástí čínské ústavy, jejich vymahatelnost a aplikace v praxi je téměř nulová. Možná i proto, ze čínská administrativa stále chápe tento koncept spíše v ekonomickém smyslu a zpochybňuje samotnou univerzalitu těchto práv, jak ji hlásí „Západ“.
Argument, že sport a politika by měly zůstat odděleny, a že spolu nesouvisí, neodráží realitu. Olympijské hry a jejich historie jsou nejlepším příkladem prolnutí politiky a sportu. Vzpomeňme na OH 1936 v Berlíně, 1980 v Moskvě nebo 1984 v Los Angeles. Vzpomeňme na gesto černých atletů při předávání medailích na olympiádě v Mexiku v roce 1968. Letošní olympijská pochodeň koneckonců putuje nejen přes rodiště Mao Ce-tunga a ostatních stranických vůdců, ale i Severní Koreou. Zahajovací ceremonie se započne pod monumentálním obrazem předsedy Maa na náměstí Nebeského klidu.
Na bruselské konferenci se ozývaly vcelku oprávněné hlasy volající po revizi způsobu, jakým se pořadatelství OH uděluje. Pořádání her by mělo být kromě standardních kritérií odměnou za reálný pokrok v oblasti lidských práv a nemělo by být udíleno pod jakýmsi příslibem jejich zlepšení, zaznělo v diskuzi. Navíc zimní olympijské hry v Soči v roce 2014 jsou pro místní region doslova environmentální katastrofou. Sport se totiž mísí nejen s politikou, ale hlavně s ekonomickými zájmy nadnárodních korporací a zúčastněných států.
Měli by politici bojkotovat zahajovací ceremoniál pekingských her? Diskutující na konferenci se shodli, že ano, pokud čínská vláda trvale nezlepší stav lidských práv v zemi a nepodnikne upřímné kroky k vyřešení tibetské otázky (Tibet je momentálně odříznut od světa, novináři i turisté mají vstup do oblasti zakázán). Čeští politici, včetně mě, obdrželi pět oficiálních pozvánek na zahajovací ceremonii. Nezúčastní se nikdo, nicméně až na jednu výjimku, kterou mi přirozená skromnost nedovolí uvést, neuvedl nikdo jako důvod své nepřítomnosti protest nad stavem lidských práv v zemi a nad situací v Tibetu. Nemám v úmyslu na tuto skutečnost přehnaně poukazovat a libovat si nad čistotou vlastního svědomí, ale podobné diplomatické manévrování je v tomto případě na škodu. Už kvůli tomu, že si naše země buduje již řadu let image světového ochránce lidských práv a bojuje za disidenty například na Kubě či v Bělorusku. Když se ale jedná o tak strategické země, jakými jsou Čína nebo Rusko, humanistický akcent se vytrácí.
Čína je nesmírně krásná země s bohatou kulturní tradicí. Bojkot zahajovací ceremonie není v žádném případě projevem nepřátelství vůči její obyvatelům. Zelení politici jsou pevně přesvědčeni, že dodržování univerzálních lidských práv vede k bezpečnějšímu, svobodnějšímu a lepšímu světu. Na druhou stranu si musí západní svět sáhnout do svědomí, aby zbytečně nezavdával příčiny k obviněním z pokrytectví a skutečně plně dostával svým vlastním idejím. Kontroverze kolem Guantánama, mučení lidí podezřelých z terorismu, poskytování letišť pro letadla převážející podezřelé k mučení, invaze do suverénní země přes nesouhlas OSN, ožebračování farmářů z rozvojových zemí skrze nepatřičnou zemědělskou politiku – to jsou jen některé příklady, které mohou nedemokratické země vytknout na oplátku euro-atlantickému politickému prostoru.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že programově zneužívat sportovce k řešení politických problémů je nepatřičné. Na druhou stranu jsou ale i oni lidskými bytostmi s vlastními názory a postoji. Pokud se z vnitřního přesvědčení rozhodnou vystoupit během her se symbolickým gestem na podporu politických vězňů, je to jejich svobodné rozhodnutí. Pokud ale budou chtít svůj vizuální vzkaz adresovat čínským občanům doma u televizí, měli by vědět, že čínská televize přenáší celé hry se třicetivteřinovým zpožděním.
Publikováno původně na blogu Ondřeje Lišky.
Ondřej Liška
0 komentářů:
Okomentovat