“Za neúspěchy romských dětí ve škole stojí rodiče, kteří jim dovolují nechodit do školy, posílají je krást.“ Slova, za které se ministryně Džamila Stehlíková Romům veřejně omluvila. Domnívám se, že nemusela, protože poměrně věrně popsala situaci, která je u některých romských dětí a rodin reálná. Jsem dalek, tomu abych se veřejně předváděl populistickými závěry, která jsou vlastní dalšímu z ministrů vlády Jiřímu Čunkovi. Připouštím ale, že Romové ve školním kolektivu jsou problémem. A byli problémem vždycky.
Vycházím z vlastní zkušenosti učitele s touto skupinou žáků v okruhu škol, na kterých jsem za dobu aktivní pedagogické činnosti působil. Romští žáci ve třídách kde jsem učil nikdy nechyběli. Jako učitel technických předmětů mohu prohlásit, že jejich schopnosti a zájem v mnou vyučovaných předmětech byly srovnatelné s ostatními žáky. Nepamatuji se, že by někdo z těchto žáků v některém z mnou vyučovaných předmětech neprospěl. Na druhou stranu mne mrzí, že nemohu uvést jediného konkrétního romského žáka, který by dokončil střední školu, nebo dokonce získal vysokoškolský diplom. Přitom jich řada přijímací zkoušky splnila, byla na stření školu přijata, ale ani jeden studium nedokončil. Co víc, většina odešla ze studia už v průběhu prvého roku. A nebylo to z neschopnosti, nebo z důvodů malé podpory těmto studentům ze strany střední školy. Důvodem byl nezájem a nulová podpora rodiny studenta, jejich malá nebo žádná motivace k vzdělávání.
Z čeho plyne takový tristní stav? Vždyť úsilí státu a řady organizací směřuje přesně naopak: Romským dětem se nabízejí četné program podpory pozornost je v tomto směru věnována i jejich rodinám. Výsledky úsilí jsou však žalostné. Nutí to k závěru, že romské rodiny ke způsobu života jaký preferují, vzdělání vlastně nepotřebují. Naopak. Vzdělání je připravuje o možnosti žádat další podpory a prosazovat nové výhody, které si nárokují na úkor ostatních. Přitom v tomto státě snad stale ještě platí rovnost všech před zákonem. Bohužel tento princip u romských dětí a jejich rodičů jaksi neplatí. Známé jsou aféry sahající až do nejvyšších pater EU o nezákonném zařazování romských dětí do speciálních škol a jejich údajném vyřazování z řádného vzdělávání. Přitom o takovém zařazení rozhodují a v konečné fázi ho potvrzují nebo vetují jejich rodiče.
Nikdy jsem neměl s romskými dětmi a jejich rodiči vážnější konflikty, pokud jde o jejich kázeň a přestupky, kterých se dopustily. Ale připouštím, že přítomnost romských dětí ve třídě byla a je předmětem častých mimořádných situací v soužití žáků třídy. Tyto děti se s kolektivem ostatních nikdy plně nesžijí. Odmítají se účastnit školních slavností, nejezdí na školní výlety, ignorují dokonce některé vyučovací předměty. Rodiče jim vše omlouvají a žádáme-li při absenci potvrzení od lékaře, vždy ho donesou, protože lékař se chrání nařčení z rasismu, kdyby takové dobrozdání odmítl rodičům napsat. Nerovný přístup k řešení přestupků je cestou vedoucí k pěstování výlučnosti a nepostižitelnosti u těchto dětí u jejich rodičů. Ti pak vystupují ve vztahu k učitelům, kteří vyžadují plnění povinností jako od ostatních dětí, velmi agresivně. Vyhrožují stížnostmi a udáním, jsou známé i případy jejich fyzického napadení. To vše nutí pedagogy k přehlížení jejich přestupků a nezákonného postupu. Bohužel těmto tlakům podléhá často i vedení školy. Ředitelé nejsou schopni podpořit učitele, který má snahu řešit důsledně problém se těmito žáky ve třídě, s poukazem na problémy, které tím mohou kola nastat. Škola tak pomáhá vychovávat příští chytráky, simulanty a příživníky, lidi žijící pouze z podpory a na úkor společnosti. Mrzí mne, že musím napsat, že většině rodin těchto žáků takový způsob komunikace se školou vyhovuje a dokonce jej vyhledávají a uměle navozují. Nemají zájem na dohodě a spolupráci. Je pak těžké hledat nápravu a možnosti, jak těmto dětem pomoci a všestranně je připravit na život.
Potěšilo mne, že ministryně Stehlíková o těchto problémech ví a umí je pojmenovat. Její výrok nemá nic společného s rasismem, tak jako já si za podobný názor rasistou nepřipadám. Je to spíše o odvaze, jak se umět postavit problému čelem, správně ho pojmenovat, a pak důsledně řešit. Z toho důvodu nebyla omluva ministryně na místě. Jak tedy z věčného problému ven, lze pro nápravu dlouhodobého problému něco dělat?
Mně se například v jednání s romskými žáky a jejich rodiči vyplatilo jednat přímo a bez kliček a pochlebování. Důsledně na nich vyžadovat plnění školního řádu, tak jako na dětech a rodičích ostatních žáků. Pokud něco provedou, důsledně žádat nápravu a potrestání, náhradu škody, kterou způsobili, omluvu těm, které napadli a poškodili. To samé musí ale platit i pro druhou stranu. V zájmu spravedlnosti žádat omluvu a plnění zásad správného chování, jsou-li porušeny ze strany většiny žáků směrem k romským dětem. Důslednost a komunikace, neuhýbat před problémem a spravedlivé řešení vzniklých konfliktních situací, to je cesta, jak udržet ve školním kolektivu soužití dětí z různých sociálních skupin na přijatelné úrovni. To je zároveň nejlepší příprava žáků na budoucí vzájemné soužití těchto skupin v běžném životě.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat