Nevím, kdo s touto rozeštvávací teorií přišel a kde je přesně ta dělící čára. Existuje snad učitel, který se sám dobrovolně považuje za špatného? A neexistuje snad většina učitelů průměrných (a ovšem že potřebných, užitečných), tak jako většina zaměstnanců všech ostatních profesí? Prý se zaplatí ti dobří a ti špatní mají smůlu, dostanou šušně z nosu. Možná jim někdo z těch, kteří sedí na měšci s penězi, ukáže vztyčený prostředník.
A teď vážně - existuje snad jiná profese, která by s větší oddaností přijímala útrpně rozmary úředníků a momentálních politických reprezentací? Nechali by si líbit něco podobného lékaři? Železničáři, úředníci? Policisté, hasiči? Kdokoli, kdo je placen ze státního rozpočtu? Přidáno dostanou jen dobří lékaři, strojvedoucí, policisté a hasiči. Ostatní utřou nos. A kdo to je dobrý pracovník? Nikoli ten, kdo má dobré výsledky, ale ten, kdo se nadšeně, jako soudružky za bývalého režimu, účastní novodobých šaškáren nazvaných reforma. Šaškáren veskrze formálních, šaškáren zpupných, šaškáren infantilních. Šaškáren, které žádného nového lepšího člověka (žáka) neprodukují. Šaškáren, které s vypětím sil (těch střídmějších a soudnějších) produkují stěží to, co aspoň vzdáleně připomíná ty ze včerejška.
Povím vám, kdo je kvalitní učitel. Učím už dost let, abych se osmělil k názoru. Učil jsem na 2. i 1. stupni. Většinou však dostanu některou starší třídu na 1. st. To znamená 3., 4., 5. třídu. Tam se pozná, kdo učil předtím. Na 1. st. je učitel se svou třídou prakticky každý den, 5 hodin v kuse. Tam je vliv kantora neoddiskutovatelný. Na chování žáků, pracovní morálku, ale i úroveň vzájemné diskuse mezi žáky, respektovaných norem a hodnot. Pro menší žáky je navíc ještě učitel (učitelka) přece jen bezprostředně přijímanou autoritou a pubertální odpor se tu vyskytuje velmi zřídka a to u žáků propadlých, nebo s odloženou docházkou a věkově odpovídajících 2. st.
Jak už jsem předeslal, nikdy jsem neučil 1. třídu (kromě týdenní exkurze), takže jsem vždy dostal už „materiál“, nějakým způsobem zpracovaný. Tak jako lékař obdrží pacienty po některém z lékařů a tedy po mnohaleté praxi jistě odhadne, zda se vyvíjela léčba dobrým směrem, či nikoli. Srovnání s léčbou není omylem, naopak jsem zastáncem myšlenky Komenského o nápravě věcí lidských.
Uvedu příklad dvou učitelek. Jedna byla důchodkyně. U dětí příliš oblíbená nebyla. Byla přísná a poměrně náročná. Ale pracovat v této třídě pro mě byla balada. Vše základní jim bylo vštěpeno. Když jsem tedy po ní přebral třídu, mohl jsem leda mírně polevit. Ne proto, že bych to měl v záměru, ale přece jen moje osobností nastavení je více liberální. Vedlejším produktem je pak popularita u dětí, ovšem primárním cílem to jistě u soudného kantora není. Na jiné škole jsem dostal naopak také 5. třídu po mladé učitelce, která byla nadšená propagátorka nových metod, účastnice všech možných školení. Tato slečna byla ne zcela aprobovaná, o to větší úsilí věnovala splynutím s proudem, který na modernistické škole dle ní převládal a zvyšoval šance na dlouhodobé „přežití“ na škole. Její dennodenní mentální improvizace a neustálé podléhání aktuálním IN metodám vedlo k rozjetí třídy. Žáci neměli žádné pracovní návyky, vše odmítali, měli tendenci rozhodovat, jejich úroveň znalostí byla mizerná, ovšem sebevědomí abnormálně vysoké. Taky ve třídě existovala neřešená šikana, kastovnictví podle majetku rodičů a fyzické síly. Musel jsem začít od píky budovat vztahy, vzájemný respekt, úctu k dospělým i k sobě navzájem. Naučit je se vnitřně utišit, poslouchat se vzájemně, přestat šaškovat a začít přemýšlet. U těchto dětí jsem příliš populární zpočátku nebyl. S odstupem let většina pochopila, že jim to bylo k užitku.
Kdybych byl ředitelem školy, rozhodně bych chtěl, aby zejména tam, kde se pokládají základy (tedy první ročníky školní docházky), byli zkušení kantoři, kteří důsledně trvají na primárních pravidlech slušného chování, na základní úrovni pracovní morálky a kteří budují pěkné vzájemné vztahy mezi dětmi i úctu k dospělému. Tyto učitele bych pak platil zlatem :-). Je nesmírně důležité položit kvalitní základy. Jistě je smutné, když někdo takto pracně vybudované hodnoty pošlape a znehodnotí diletantstvím, lhostejností, infantilními a naivními představami o samospáse nových metod implantovaných odněkud z divokého západu.
Mrzí mě velkohubá prohlášení státních úředníků včetně mladého ministra o tom, jak budou pionýrsky rozhodovat o světlých zítřcích pro školství, jak prý věrohodně dokážou popsat kvalitního kantora. Je to dle mého pro celé generace učitelů urážlivé a arogantní. A také nesmírně povrchní a nepoctivé. Když poslouchám vyjádření ministra a úředníků ke školství, zažívám návaly žaludeční nevolnosti. Jinak se to popsat nedá. Čeho se člověk ještě dožije? Skutečně musíme poslouchat moudra od osob zcela nekompetentních a duševně nezralých? Lidí, kteří absolutně nevědí, která bije?
Učitelé si nechají všechno líbit. Je to submisivní stádo ovcí. Napsal mi to kdysi poslanec Severa (KDU – ČSL) v emailu. Bylo v tom obsaženo jeho nepochopení učitelů, jeho skeptické konstatování, že s každým je zacházeno toliko tak, jak podvolí.
Jiří Havlík
0 komentářů:
Okomentovat