9. června – už zase – stávkují učitelé. Důvody pro stávku byly mnohokrát rozebrány v médiích i na mítincích. Zdánlivě je tedy motivace pro stávku jasná, zřejmá a situace alarmující. Jenže stávka by měl být krajní prostředek k dosažení určitého řešení situace. Stávkovat se musí za něco, ale zároveň stávkující musí vědět nebo alespoň tušit, že stávka může vést ke splnění jejich požadavků. A to ta současná vést nemůže. Podívejme se, proč.
Pokud se týče formy stávky, je evidentní, že jednodenní stávka v období školních výletů nikomu příliš nevadí. Působí tak spíše jako mediální výkřik – podívejte se na ubohé školství, jak je na tom bídně, slitujte se nad námi, uvědomte si naše tristní podmínky a přidejte nám! Navíc je to už druhá stávka tohoto typu a ta minulá také mnoho nepřinesla. Takže je zde riziko, že se z jednodenních stívek v prakticky nevýznamných obdobích školního roku stane jakýsi kolorit českého školství, jehož výsledkem bude v horším případě nic, v lepším případě pár stovek milionů navíc, tj. z národohospodářského hlediska také nic, z mediálního argument „vždyť jsme jim přidali“.
Tím se dostáváme k otázkám finančním. Shrňme základní fakta – financování českého školství je v mezinárodním srovnání naprosto ekonomicky nekonkurenceschopné a pouze z důvodů setrvačnosti, která je ve školství obrovská, české školství ještě dosahuje slušných výsledků v měřitelných ukazatelích vzdělanosti. Ono to ale také může být časem obráceně – pokud se (zejména veřejné) školství výrazně zhorší i co se týče výsledků, bude to trvat mnoho let nákladných finančních injekcí, než se zase zlepší jeho výsledky. To je dáno specifiky a dlouhodobostí výchovně vzdělávacího procesu.
Jenže tento fakt jsem v současné diskusi o stávkách prakticky nezaslechl a stávkuje se za to, kolik kdo bude mít plat. Hokynaří se ve stovkách milionů. To je z národohospodářského hlediska – pardon – pakatel. Zatímco jinak se ve veřejných financích běžně pracuje s desítkami miliard korun (zkuste stavět dálnice, knihovny, železnice), ve školství nikoli. A to je základní problém. Nejde přece jenom o to, o kolik se konkrétnímu učiteli zvýši plat. Jde také a především o to, kolik se bude v kontextu celého národního hospodářství vynakládat na vzdělávání v jeho různých podobách. Ale představa, že tohoto dosáhneme z mikroúrovně voláním po platech učitelů nebo učebních pomůckách, je lichá, protože národohospodářské rozhodování pracuje vedle těchto mimoúrovňových ukazatelů také s celou řadou jiných faktorů a rozpočtových priorit.
S otázkou „stávky za platy“ pak souvisí i medializace pracovních podmínek a nasazení učitelů. Tak především – v každém stádečku se najdou tahouni i lenoši. A ani to nemusí být dáno jejich povahovými rysy, ne každý chce celý život obětovat jen zaměstnání a tak jsou v životě období, kdy jsme ochotni a schopni práci věnovat více, a kdy méně. Navíc nejde jen o to, jací jsme, ale také o to, co máme v pracovní náplni a za co jsme ohodnoceni.
Ale tak jako najdeme špičkového učitele, najdeme i špičkového bankovního úředníka, a naopak, neschopný učitel i neschopný bankovní úředník se najdou téměř v každé škole a bance. Pravda, v těch školách jich může být více, protože platové podmínky jsou tak mizerné, že v některých školách si ředitelé ani nemohou (na rozdíl od bankovních ředitelů) příliš vybírat a nebo, co je horší, nemohou za peníze, které učitelům mohou dát, od nich příliš mnoho chtít. Tím se vytvořil skvělý uzavřený kruh – práce učitele je neatraktivní, umožňuje setrvat i méně podnětným, pokud to ale někdo chce změnit, je poukázáno na to, že „stejně úči v poledne třísknou dveřma kabinetu a už je ve škole nikdo nevidí, tak co by za těch pár hodin s děckama chtěly“. Jinak řečeno – platový problém ve školství a stávka za něj je významně komplikována tím, že na rozdíl od jiných profesí je v okamžiku této diskuse zpochybněna role, pozice, a význam učitelské práce jako takové. Tak se ovšem podle mého názoru o platech ve školství diskutovat nedá. Platové ohodnocení musí být atribut, který přísluší dobré praxi učitele, tak jak je v daném čase a místě chápána, a nelze toto zpochybňovat s poukazem na to, že Franta Vopička v Horní dolní pouští děti místo tělocviku k rybníku na vybiku. Dokud se tedy neoddělí diskuse o platech a diskuse o učitelské práci jako takové, těžko se stávkou někam dopracujeme. Je jistě legitimní diskutovat o standardu práce učitele, ale zvýšení platu vyplývající z inflace nebo ze snahy posílit roli školství ve společnosti s tím nijak nesouvisí. Standard práce učitele a jeho ekonomické ocenění jsou dvě různé proměnné a mohou se měnit i nezávisle na sobě.
S tím souvisí i další bod, proč stávka těžko může být úspěšná. A tím je role kurikulární reformy. Je trvale poukazováno na to, že „aby se škola mohla úspěšně (kurikulárně) změnit, musí to být podpořeno i finančně“. Je samozřejmě svatá pravda, že onu reformu dělaly a dělají školy de facto zadarmo a že frustrace z hodin práce navíc je enormní. Ale je to totéž co v předchozím bodě. V současné době problém nestojí tak, že by školství bylo v pohodě a diskutovalo se o tom, co navíc uděláme a jak to bude zaplaceno. Stávka – i jak bylo deklarováno – se snaží upozornit na problém propadu reálných mezd ve školství, neatraktivnosti učitelského povolání a dalších věcí, které jsou obecné, nezávislé na tom, jestli je ŠVP takový nebo makový. Tudíž se mi zdá nesmyslné tyto věci směšovat.
Stejně tak stávka neřeší to nejpodstatnější, a tím je pozice školství a učitelů ve společnosti. Respektive se to pokouší řešit zezdola skrze volání po platech. Ale tak se výsledků těžko dobrat. Rodičovskou veřejnost to spíše popudí (skoro každý má pocit, že pracuje více a tvrději než učitelka jeho dětí), na ministerstvo financí to nezapůsobí a ministerstvo školství jim potvrdí, že to s nimi myslí dobře, ty podnětné a aktivní učitele maximálně podporuje a zrovna vymýšlí nějakou inovativní pedagogickou metodu, která až bude aplikována, tak zlepší atmosféru ve školství. Jenže takhle to v českém školství chodí už řadu let a jakýkoli makroekonomický šok, podobný tomu letošnímu, situaci extrémně vyhrotí. Tj. i kdyby nakrásně si učitelé letos vyboxovali stávkou alespoň stabilizaci reálných platů, tak příští rok ten problém bude zase.
Takže za co tedy stávkovat? Domnívám se, že stávkou se popisované potíže nevyřeší. Této společnosti chybí étos vzdělání, ochota alokovat do školství peníze, běžně se připouští hokynářské diskuse o práci učitelů, nedostatečné ohodnocení učitelů vede k tomu, že si přivydělávají všude možně, místo toho aby svůj čas věnovali škole. Dalšími projevy jsou feminizace školství, ztráta společenské prestiže učitelů. Vytrácí se, resp. není ohodnocen vztah mezi učitelem a žákem, prožitky ve školách, vlastní věcný i emoční obsah vzdělávacího procesu. Učitel, který zpracuje pro školu dva projekty, je atraktivnější než ten, který své žáky posunul dále třeba ve znalostech matematiky nebo dějepisu a umožnil části z nich vytvořit si k určitému předmětu vztah.
Bývá zvykem v Čechách kritizovat autory článků, že jen lkají a nepřinášejí řešení. Takže na závěr uvedu alespoň několik bodů, které povedou ke zlepšení i bez demonstračních stávek podobné té aktuální.
-
pochopit, že jedna věc jsou pedagogické metody a postupy ústící v kvalitní vzdělávací proces, a druhá věc je makroekonomická a mikroekonomická situace školství
-
převést diskusi o pracovním vytížení učitelů dovnitř školství a nedovolit dehonestaci dobrých učitelů poukazováním na ty horší nebo na dílčí selhání jednotlivců
-
napravit platové ohodnocení pedagogických i nepedagogických zaměstnanců školství v souladu s ohodnocením srovnatelných pozic v jiných sektorech ekonomiky
-
zavést pravidelný valorizační mechanismus rozpočtových prostředků na školství odvíjející se od inflace, zvláště, pokud je inflace tažena nabídkou jako výsledek makroekonomických šoků
-
položit důraz na to, aby se učitelé mohli v klidu a se zájmem věnovat svým žákům a primárně je hodnotit za výsledky jejich působení na žáky. V tom je těžiště práce učitele, nikoli v tom, jak daleko byl a kolik projektů zpracoval, a především, tyto aktivity nesmějí práci se žáky z hlediska hodnocení učitele nahrazovat.
-
pochopit, že dobrý učitel je sám od sebe vnitřně motivován dobře pracovat se svými žáky, a že hlavním úkolem ministerstva školství je vytvořit mu k tomuto konání adekvátní podmínky
-
omezit motivaci škol k boji o žáka a zviditelnění se věcmi nesouvisejícími s výukou změnou financování škol (omezit podíl financování na žáka a doplnit jej institucionálními finančními toky)
Jinak řečeno, je třeba změnit filozofii a atmosféru ve školství a přehodnotit praxi vzdělávací politiky. Dílčí spory o výši měsíčního platu učitele jsou podobné diskusím na tureckém trhu. Postihují jen to, jestli učitel bude nebo nebude schopen a ochoten za danou odměnu pracovat, jestli se transakce uskuteční. Jenže stávkovat za tohle je málo. Teprve vlastní obsahová náplň, charakter a pozice vzdělávání a školství ve společnosti dává platům učitelů opodstatnění a smysl. Pokud tedy nebude výsledkem protestů pokrok v těchto věcech, pak jednorázová valorizace platů o pár procent nic neřeší. Jako neřeší nic to, když na tureckém trhu přemluvíte obchodníka, aby vám dal slevu. Zaradujete se, investovali jste čas a energii do smlouvání, ale příště musíte smlouvat zas.
Jan Mertl
0 comments:
Post a Comment