Přechod naší společnosti ze socialismu do kapitalismu s sebou přinesl mnoho změn - některé z nich přišly rychle (bezprostřední personální změny po listopadu 1989, politický systém), jiné pomaleji (rozdělení republiky, privatizace) a jsou změny, které přinesou viditelné důsledky až za několik let, ne-li desetiletí (od vzorců výchovy a chování až po změny národní mentality). Myslím, že do poslední kategorie spadá také problematika systému školství a vzdělávání, která je v důsledku svého přesahu do mnoha sfér soukromého a veřejného života také jednou z nejkomplikovanějších struktur: její neodmyslitelnou součástí je rodina, která vytváří základní rysy psychické výbavy jedince a do velké míry, vedle genetických předpokladů, předurčuje jeho/její budoucnost. Myslím, že je více než jasné, že to bude právě rodina, která pod vlivem přerodu socialistické společnosti na společnost kapitalistickou, projde drastickými změnami.
Změnu funkce rodiny v období "budování kapitalismu" v Americe výborně popsal F. Fukuyama ve své knize Velký rozvrat, kde vylíčil faktory, které doznávaly v letech 1960 - 80 v USA radikálních změn a které shodně např. v komunistickém Československu pomáhaly udržovat rodinu pohromadě: hlavním faktorem byla ekonomická závislost žen na instituci rodiny (a v Československu stigmatizující funkce rozvodu a potratů) a skrytá, ale v praxi široce uplatňovaná, diskriminační pracovní politika vůči ženám. "Matka" byla sice jednou ze základních ikon komunismu, ale ve skutečnosti byly ženy ve většině případů odsunuty do rolí pečovatelek o rodinný krb (čti uklizeček, kuchařek, vychovatelek), bez nároku na vlastní kariéru. Důsledkem této bezvýchodné situace došlo k tomu, že se péče o rodinu paradoxně opravdu stala pro převážnou většinu žen základním zdůvodněním jejich vlastní existence. Vedle mnoha pozitiv, které s sebou zaujetí takového postoje přineslo (dobře vychované děti) by bylo možno najít také několik zásadních negativ: jedním by byla rezignace žen na ostatní složky života (např. osobní záliby, péče o sebe). Ve světle této úvahy je bezpochyby možné konstatovat, a to i přes hlasitý odpor učitelek, vychovatelů a všech, co působí již dlouhá léta ve školství, že česká mládež je ve srovnání s tím, co nás čeká, stále ještě mládež zlatá.
Myslím, že změna, která se pomalu začíná rýsovat, bude znamenat potřebu radikální revize dosavadního systému výchovy mládeže a bude se stále více měnit.
Ať chceme nebo ne, dochází pod vlivem nových ekonomických podmínek k zásadním posunům: rodina ztratila své prvenství v žebříčku společenských hodnot, začínají se zvětšovat rozdíly mezi chudými a bohatými, postavení ženy se změnilo: rozvod není stigma, natož pak statut nezadané, bezdětné třicátnice budující kariéru. Času, který můžeme (a chceme) věnovat našim dětem bude ubývat. Bude naopak přibývat svobodných matek, které budou přinuceny v důsledku nedostatečného zajištění věnovat daleko více času práci než výchově vlastních dětí. Tato skutečnost pak dále povede k daleko větším rozdílům mezi jednotlivci: budou takoví, jejichž rodiče, i přesto, že zaneprázdnění, budou mít eminentní zájem na tom, aby právě jejich dítě dosahovalo skvělých výsledků a budou tací, jejichž rodičům to bude prakticky jedno. Začne vznikat trh se vzděláním a situace se možná začne, sice vzdáleně, ale podobat situaci ve Velké Británii. Vím, že britský systém se svým důrazem na princip selektivnosti, založený na reflektování individuálních schopností, se od českého systému hodně liší, ale myslím, že uvést příklad z opačného konce pomyslné škály systému vzdělávání neuškodí.
Podle The Economist (Private education: Is It Worth It?) se má situace v Anglii takto. Za posledních 20 let se poplatky za soukromé vzdělání zvýšily dvakrát. Není se zřejmě čemu divit, pokud zvážíme fakt, že jedna třetina členů parlamentu, polovina členů Sněmovny Lordů, stejná část předních novinářů a 70 procent právníků prošlo právě soukromými školami a vytvářejí tak pro zbytek populace jakýsi vzor dokonalé životní dráhy. Pokud bude trend růstu cen za vzdělání pokračovat, bude soukromé vzdělání 4-letého synka/dcerky do doby než ukončí střední školu stát rodiče celkově 170.000 liber (něco kolem 6 mil. korun).
Britové nemají podle The Economist mnoho jiných možností: tzv. „catchment“ systém, který přiděluje žáky do jednotlivých škol podle místa bydliště např. umožňoval těm lépe situovaným rodičům zakoupit dům právě vedle té školy, která se podle OFSTEDu (Office for standards in Education, inspekční Úřad vlády pro standardy ve vzdělávání) umístila na nejlepším místě. To si však již kvůli astronomickým sumám za nemovitosti v Británii mohou dovolit opravdu jen ti nejbohatší. Státní školy pro nadané děti prakticky neexistují a vzít si na vzdělání svých potomků hypotéku je čím dál tím víc složitější. I přesto je zájem o soukromé školy stále větší – např. v Brightonu vzrostl počet přihlášek do tamější jediné soukromé střední školy v poslední době o celou polovinu a podle posledních výzkumů se zdá, že se závratné sumy investované do vzdělání v budoucnosti vrátí: jedinci, kteří opustili soukromé školy můžou očekávat výdělky o 35 procent větší než ti, kteří chodili do státních škol. Celá polovina této pomyslné sumy je přičítána právě typu vzdělání a ne např. původu a rodinnému zázemí.
Samozřejmě, že pro ty, kteří nechtějí platit horentní sumy, existuje také jedna z těch mála cest, kterou se vydalo zbývajících 93 procent britských školáků: státní školy. Liz, jedna z mých londýnských známých, původně zapsala svého syna do přípravky (začíná ve 4 letech) a souhlasila s půlročním školným ve výši 3000 liber. Po roce a půl však kvůli mnoha okolnostem své rozhodnutí změnila a říká: „Nechtěla jsem dát Paula do státní školy, která měla velmi špatnou pověst (kvůli násilí), a tak jsem se rozhodla pro soukromou školu. Z různých důvodů jsem se ale brzy začala dívat po dobré státní škole a nakonec jsem pro Paula našla místo v jedné z těch, která měla podle OFSTED vynikající reputaci a nebyla pouze „white-middle class“….Myslím, že je pro něj víc než užitečné naučit se vycházet s dětmi odlišných národností a kultur: mnozí z rodičů tam mají sice podle mě skryté mindráky, uzavírají se ve skupinkách a berou mě, Britku, jako outsidera, ale nejsem to koneckonců já, kdo se chce integrovat (sic!). Navíc má Paul výborné výsledky a já i on se tam celkově cítíme daleko lépe – atmosféra není tak upjatá jako tomu bylo na soukromé škole.“
Podobné rozhodnutí jako Liz udělala také skupina 124 velice dobře situovaných britských rodin ze tří větších měst, které poslaly své děti do státních středních škol s ne zrovna dobrým hodnocením. I přesto jejich děti nakonec vyšly s výbornými výsledky a mohly se rozhodnout mezi několika nabídkami z prestižních vysokých škol. Rodiče byli samozřejmě s takovými výsledky velice spokojení, ale úspěch se nedostavil zadarmo: více než polovina z nich se přímo zapojila do správy škol a dohlížela na to, jak se jejich děti učí. To způsobilo mimo jiné zvýšený zájem ze strany učitelů: dětem, na které se „dohlíželo“, se věnovali více než těm, jejichž rodiče žádný zájem neprojevovali. Jako jeden z důvodů rozhodnutí dát své děti do státních škol uváděli rodiče přání více je seznámit s multikulturním prostředím, ve kterém se budou celý život pohybovat. Zajímavé.
Zdá se, že z výše uvedeného nevyplývá pro českého Honzíka a Mařenku (a hlavně pro jejich rodiče) nějaké větší poučení. Jejich život je do 18 roků už jakž takž naplánovaný: pokud jim to ve škole dobře půjde a budou mít sice zaneprázdněné, ale o blaho svých potomků pečující rodiče, tak se po prvním stupni sbalí a půjdou studovat osmileté gymnázium a své kamarády nechají „dochodit“ základní školu až do deváté třídy. Je ale taky možné, že třeba Honzík bude extrémně nadaný a bude potřebovat více pozoronosti než Mařenka, které bude dobře na gymnáziu - kvůli tomu by se v horizontu několika dalších let mohla rozšířit soukromá gymnázia s nabídkou netradičních vyučovacích metod a skvěle vyškolených učitelů. Možná vzniknou prestižní střední školy, které si budou moci dovolit pouze ti nejbohatší….. Avšak vzhledem např. k dosavadní praxi, kdy pouhá skutečnost, že uchazeč o zaměstnání vlastní vysokoškolský diplom, bez ohledu na to jaký, je rozhodující, se jeví investice do vzdělání jako zbytečná. Bude zapotřebí ještě většího rozvrstvení společnosti, aby ti, kteří budou chtít to nejlepší pro své děti a budou na to mít, našli také příslušnou instituci, která jim toto poskytne.
Nelze také očekávat, že se v tom samém horizontu budou zřizovat ve velkém soukromé školky a základní školy, i přesto, že naši milí EXPATS v Praze, kteří sem tam víří naši lehce zatuchlou českou tůň, už své děti do soukromých školek zhusta dávají. Co však očekávat můžeme, je to, že učitelé na základních školách, kteří budou mít na starosti skupinku těch, kteří o vzdělání nijak nestojí anebo přijímačky na „gympl“ nezvládnou, si užijí své -s dětmi z rodin, které naplno pocítí tlak zvýšené ekonomické zátěže, o nichž jsem mluvil výše.
Možná, že dojde i k přehodnocení dosavadních výchovných metod na školách: i přes všechna negativa, která „nová doba“ přinesla si dovolím „vypíchnout“ jedno positivum, které české mládeži určitě prospěje. Český Jan a Marie, dneska už kolem třicítky, se pořád totiž ještě strašně stydí „prodat“ v konkurenci ostatních. Zda je to okem velkého komunistického bratra, který na jejich rodiče tak dlouho dohlížel a říkal jim, co mají dělat, nebo tím, že slovo invence a kreativita neměly v učebních osnovách své místo, nedokážu posoudit. Když se tak totiž dívám kolem sebe, mám pocit, že stud je jedna z posledních věcí, které frčí.
Uvidí se, zda je to dobře nebo špatně. Zdravá konkurence je to, co potřebujeme – naučit se, že ten, kdo vystrčí hlavu, po ní nedostane. Drastická změna našeho doposud "rovnostářského" systému vzdělávání se zatím nerýsuje.
Lukáš Pokorný
0 comments:
Post a Comment