Zamyšlení ředitelky malotřídní školy ze vsi u Kopidlna.
Úvod
Jsem ředitelkou malotřídní školy. Škola je dvoutřídní, její součástí je mateřská škola a školní jídelna. Dříve jsem učila na plně organizované škole s přibližně pěti sty žáky.
Pokus o získání místa na málotřídní škole byl pro mě zajímavou výzvou. Šla jsem do toho, protože jsem se chtěla zkusit něco docela nového. Očekávala jsem, že získané zkušenosti, bych mohla uplatnit ve své budoucí pedagogické práci. Velice ráda bych napsala, že jsem svého kroku nikdy nelitovala. To ale bohužel napsat nemohu. Co ale mohu vyjádřit je pocit, že mě malotřídka do sebe zvláštním způsobem „vtáhla“ a já z tohoto vlaku dnes už nedokážu vystoupit. Je to vskutku jako jízda vlakem: krásný výhled, příjemní spolucestující, ale cesta plná „nástrah“ a „živelných pohrom“.
Ředitel kontra řídící
V paměti mám dobu, kdy jsme jako škola vstupovali do právní subjektivity. V té době jsme to chápali jako pozitivní krok. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo změnu vnímal jako rozšíření pravomocí a dokonalé naplnění slova ředitel. Připomínám si, že jsem tenkrát nechápala obavy svých kolegyň – ředitelek malotřídek. Prožité zkušenosti mě přesvědčily o oprávněnosti obav mých zkušenějších kolegyň. Ze dne na den jsme byli přinuceni stát se učiteli na plný úvazek (mnohdy i nadúvazek) a zároveň řediteli, ekonomy, manažery, účetními i sekretářkami.
Dnes už umím pochopit a zřetelně vidím, že dostát všem těmto rolím není možné.
Abych se nemusela potýkat s výjimkami a měla dostatek žáků, musím učit lépe než na běžné škole. Musím nabídnout žákům dostatek mimoškolní činnosti, abych mohla konkurovat okolním městským školám. Samozřejmě že se na této mimoškolní činnosti musím osobně podílet. Už jen toto mi zabere více než osm hodin denně. Jako ředitelka školy musím ale dále navíc provádět kontrolní činnost – nejenom v ZŠ, ale i v MŠ. Vést a kontrolovat veškerou pedagogickou dokumentaci, tvořit nebo spolutvořit směrnice a předpisy školy, náplně práce pracovníků, evidovat přijatou a odeslanou poštu. O agendě správního řízení ani nemluvím. Mám na svých bedrech archivaci, skartaci, BOZP, PO, počítače a s nimi spojenou agendu. Musím též řešit denní provozní záležitosti. A to můj výčet povinností stále ještě není u konce. Chybí „oblíbené“ vyplňování nejrůznějších tabulek a výkazů, tvorba ŠVP, organizace školních a mimoškolních akcí, jednání s rodiči, se zástupci obce, se sponzory, účast na schůzích rady školy, výroční zprávy, vlastní hodnocení školy. A to jsem jistě ještě zapomněla na mnoho dalších úkonů a povinností, které musí ředitel malotřídní školy provádět.
Ale snad i tento výčet postačí k tomu, aby si každý uvědomil, že tu není něco v pořádku. Není totiž možné, aby kdokoliv mohl v jedné pracovní době zodpovědně vykonávat tři zaměstnání – učitele, ředitele a sekretářky. Každá z těchto profesí totiž vyžaduje jednak mnoho konkrétních vědomostí (a samozřejmě s tím spojené průběžné vzdělávání se), ale i konkrétní činnosti.
Mám neustálý silně znepokojující pocit, že jsem „jednou nohou“ v průšvihu. Zodpovídám totiž za věci, jimž nemám (pro nedostatek času) možnost plně rozumět a dokonce je často ani nemohu vykonávat.
Nepochybuji o tom, že existují schopnější ředitelé malotřídek, kteří toto vše s čistým štítem zvládnou. Já k nim však bohužel nepatřím.
Jak z této situace ven? Rozdělila jsem si své povinnosti na důležité, méně důležité a nedůležité.
Důležití jsou pro mě žáci a jejich rodiče. Na nich stojí existence školy. Tento můj systém priorit funguje jen do té doby, než se ohlásí školní inspekce. Takové oznámení mi velí dočasně přehodnotit priority a urychleně se věnovat těm z mého pohledu nedůležitým.
Závěrem snad ještě jedna kacířská myšlenka: Neměl by se ředitel malotřídky vrátit opět ke své původní roli – panu řídícímu? Neměl by se ve své škole starat pouze o výchovně vzdělávací proces a vše ostatní ponechat na zřizovateli? Není totiž možné vykonávat a nést zodpovědnost za činnosti, k jejichž výkonu nemá ani ty minimální podmínky.
Budoucnost
O budoucnosti malotřídek rozhoduje podle mého názoru několik faktorů. Je to další demografický vývoj, zájem obce o existenci vlastní školy, její ochota podílet se na financování nárokových složek platů v nepříznivém období.a konečně ochota investovat do budovy a jejího vybavení. Důležitý je též vztah zákonodárců k těmto zařízením. Oni vymezují mantinely, ve kterých se pohybujeme. Dalším kritériem existence těchto škol je zájem samotných učitelů na nich působit. Nemalou negativní roli tu hrají předsudky z doby minulé. K uvedenému výčtu podmínek nyní trochu podrobněji.
Demografický vývoj: Ten bohužel neovlivníme. Nejenom nízká porodnost, ale současný odliv lidí z venkova do větších sídel je to, co nám působí starosti. U nás to řešíme tak, že se snažíme získávat žáky, kteří k nám spádově nepatří. Do výuky zařazujeme zajímavé formy práce, věnujeme se individuálně nadaným žákům, ale i žákům s poruchami učení – a to nikoli pouze formálně, jak je to běžné v početných třídách velkých škol. Organizujeme zajímavé akce, nabízíme žákům bohatou mimoškolní činnost (zájmové kroužky apod.).
Snažíme se přesvědčovat rodiče, aby nevolili pro své dítě školu jen proto, že do ní spádově patří (jak bývalo dříve zvykem), ale aby si školu pečlivě vybírali a byli ochotni v zájmu svého dítěte slevit i něco ze svého pohodlí a dítě do školy dovážet z větší vzdálenosti.
Postoj obce: Další existence venkovské školy je především otázkou prozíravosti představitelů obce. Rozhodující je, zda si přejí školu zachovat či nikoli. Místní škola je instituce, která obci přidává na významu. Je to ale pro ni současně i těžký balvan, který musí tlačit – a mnohdy v situaci, kdy na to nemá dost síly. V zastupitelstvu se vždy najdou zastánci školy ale i její odpůrci. Pro ty druhé je řešení jednoduché: Škola „vysává“ již tak chudý obecní rozpočet a tak bude nejlepší ji zrušit. Takovým názorům se nelze co divit v situaci, kdy se zdá, jako by stát trestal obce za to, že si svoji školu hájí.
Státní politika: Nemusím dlouze psát o tom, co je notoricky známé. Řeč je o limitech a povolovaných výjimkách pro počet žáků ve třídách. O neustále se měnící legislativě. O urážlivě nízkých platech zaměstnanců škol. Chci popsat, kam takový přístup vede a kam tato součást našeho školství směřuje. Považuji to za velice znepokojující. Vzpomínám si, jak se hlasitě hovořilo o individualizaci výuky. To je nyní v důsledku demografického vývoje a snižování počtu žáků ve školách možné uskutečnit přirozenou cestou. To se nejen nerealizuje, ale naopak se školy slučují, vznikají obrovské školní kolosy o několika stovkách žáků. Tím stoupá počet žáků na třídu a na jednoho učitele. Tento trend postihuje zase nejvíce malé venkovské školy. My jsme totiž ti, kteří celý proces brzdí. Myslím, že nejsme jediní, kdo cítí, že jsme v rodícím se systému školství nechtění.
Takový postoj státu se odráží i v přístupu ČŠI. Možná že je to můj subjektivní pocit, ale zdá se mi, jako by se inspekce snažila za každou cenu dokazovat, že malotřídky nezajistí svým žákům optimální vzdělávání. Jsme jimi měřeni stejným metrem jako školy plně organizované. Zjišťují, že nemáme dataprojektor – takže nemůžeme splnit inspekcí sledovanou úroveň informačních a komunikačních technologií (je to samozřejmě zjednodušené). Přitom i u nás se počítač stává běžnou součástí výuky - a to již od prvního ročníku školní docházky. Žáci mají k počítači přístup kdykoli je k tomu vhodná příležitost. Využívají ho v hodinách čtení, v matematice, v českém jazyce a dalších předmětech. Umí vyhledávat na internetu, umí pracovat s poštou, komunikují s vyučujícími pomocí e-mailu… Naše škola má vlastní webové stránky. Máme k dispozici množství výukových programů a k tomu u nás pracuje pro děti v mimoškolní době zájmový kroužek počítač. A to ještě zdaleka není všechno, co dětem v této oblasti nabízíme.
Ano, je pravda, že malé školy jsou drahé. Ale ony fungují. A mají výsledky. Nechceme a necítíme se být méněcenným dílem školské soustavy. Ale neustálé dokazování této skutečnosti nás unavuje.
Učitel kontra malotřídka: Naším vnitřním problémem jsou zvýšené nároky kladené na učitele (povětšinou zároveň ředitele). Pracovní doba je nepřetržitá (a jen těžce slučitelná s jeho osobním rodinným životem). Malé platové ohodnocení (což platí pro celé školství, ale pro malé školy je to zvlášť bolestné) a stále přítomný pocit existenční nejistoty. Z toho důvodu je zcela zřejmé, proč obce tak obtížně hledají vhodné kandidáty na tato místa. Není výjimkou situace, že na obcí vyhlášený konkurz na ředitele místní školy se nikdo nepřihlásí.
Předsudky: Toto slovo je pro mě doslova noční můrou. Potýkám se s ním často - především v období zápisů do 1. ročníku. Velké množství rodičů (převážně ti, kteří tímto typem školy neprošli osobně) má pocit, že nelze vzdělávat dva či tři ročníky souběžně v jedné třídě, aniž by se toto na dětech negativně neodrazilo.
Nabízím váhajícím rodičům, aby se přišli podívat přímo do vyučování k nám a pak i do hodiny v plně organizované škole, o níž uvažují. Aby sami posoudili, kde jsou žáci aktivnější, kde jsou více vtaženi do vyučování, kde jsou motivovanější.
Nikdo této nabídky zpravidla nevyužije. Tak se stává, že nám v plně organizované škole, kam musí žáci dojíždět, končí i ti, kteří to mají do školy pár set metrů.
Bohužel si ale rodiče neuvědomují důležitý fakt. Ani ve třídě – v níž jsou vyučováni pouze žáci jednoho ročníku, nejsou (ani nemohou být) všichni na stejné úrovni. Proto není v pořádku, že pracují všichni stejně. I v takové třídě by mělo být respektováno tempo jednotlivých žáků tak, aby byli úspěšní – je to jejich právo. Proto i zde musí fungovat souběžná práce několika skupin, která by se měla velice blížit svojí podstatou výuce v malotřídní škole. A pokud se tak neděje, je to znamení, že není něco v pořádku. Doba frontální výuky a sjednocení učiva podle průměru třídy je už dávno překonána – i když někde pouze teoreticky.
Kdyby se rodiče více zajímali o to, kam se školství posunuje, museli by dát přednost kreativní výuce v malotřídce.
Závěr
Ten kdo si můj příspěvek přečte, si nejspíš řekne: Proč někdo, kdo vidí tolik negativ na své práci, ji vlastně stále ještě vykonává?
Na takovou oprávněnou otázku však neumím jednoznačně odpovědět. Moje práce mi přináší stále nějaké nové výzvy. A já mám pocit, že je musím přijímat.
Cítím, jak moc jsou důležití všichni, kdo v mé škole pracují: kuchařky, vychovatelé, učitelky mateřské školy. Mám veliké štěstí, že jsem obklopena výborným kolektivem, kde všichni svoji práci dělají více než na 100 %. Velice si jich proto vážím – a i když bych někdy ráda skočila přes palubu, cítila bych se vůči své posádce jako zrádný kapitán.
Kaprálová Eva
0 comments:
Post a Comment