Vývoj ve školské informatice dospěl ke stavu letargie umocněné nedostatkem financí prakticky na cokoli. I zde, na České škole, jsme několikrát rozebírali jak v článcích, tak i diskusích pod nimi vzniklý stav a jeho možná řešení. Myslím ale, že problém je především v přístupu k informačním technologiím ve školství, který je v těsné korelaci jak s ochotou jejich rozvoj financovat, tak ale i s ochotou v rámci řízení škol ICT technologiím přiřadit patřičnou prioritu ve výuce i v managementu škol. V této souvislosti se v českém školství vyskytuje několik fenoménů, které stojí za to popsat a uvědomit si jejich existenci, ideálně pak pracovat na tom, aby se postupně přikročilo k jejich řešení.
Prvním koloritem jsou spory o jednotlivá řešení a jejich varianty. Dílčí spory ve smyslu nový versus použitý hardware, Office 2007 versus Office 2000, Windows versus Linux, silné koncové stanice versus tencí klienti – to všechno není specifikum školství ani školské informatiky. To jsou obecné otázky informatiky všude na světě. Ve školství jsou jen tyto spory eskalovány a neobvykle vychýleny, protože všeobecný nedostatek peněz vede k preferenci jednoduchých či finančně nenáročných řešení, aniž by byla odpovědně zvážena pozitiva těch řešení, která jsou finančně náročnější nebo opticky složitější. Věcná diskuse je tak podbarvena takovým nedostatkem peněz, že se už vůbec věcně diskutovat nedá. Každé řešení má svoje pozitiva a negativa a ta lze zvážit jen tehdy, pokud se o nich můžeme skutečně svobodně rozhodovat, nikoli jen hledat minimální schůdné řešení.
Druhým jevem je zaštiťování se efektivností pedagogického procesu. V momentě, kdy někdo navrhne řešení, na které nejsou peníze, někdo jiný řekne, že pro efektivitu výuky to není nezbytné. Konstatujme poctivě – skutečně není. My všichni, co jsme chodili do školy dříve, jsme to, co jsme se naučili, naučili bez ICT technologií. Tj. pro efektivitu výuky skutečně nezbytné nejsou – ale to není ani celá řada jiných věcí, které jsou v současné škole samozřejmostí. Nejde jen o to, co je nezbytně nutné. Jde také o to, co je účelné, co žáci a učitelé ocení, co jim zlepší komfort výuky, co je osloví, co jim rozvine jejich myšlení, ukáže možnosti uplatnění. A pak je tady samozřejmě také dimenze řízení škol a použití počítače jako nástroje pro práci učitele. A je potřeba dávat pozor na cirkularitu vazeb – tj. nemáme techniku, proto ji nepoužíváme, a protože ji nepoužíváme, tak si ji ani nepořídíme nebo nerozšíříme. To jsou uzavřené kruhy, které negativně fungují v řadě škol. Špatné zkušenosti např. s nezdařenou implementací software jsou vydávány za obecnou nedokonalost a druhý pokus už se neudělá. A tak dále.
Třetím jevem je praktická absence podpory rozvoje lidských zdrojů ve školské informatice. Nezřídka ten, který o něco usiluje, nejen že není adekvátně honorován, ale ještě je mu naznačeno, že vlastně dělá něco, co není potřeba, protože se snaží posunout nastavení sítě nebo její vybavení na kvalitativně vyšší úroveň, kterou nikdo v dané škole momentálně nepotřebuje. Že často po zavedení nové funkce nebo programu je tento s nadšením uživateli „objeven“ – už se neřeší. Tudíž bohužel řada školních informačních systémů je v plenkách a jejich rozvoj je dílem nadšenců či obrazem různě „splácaného“ stavu jako výsledku řešení problému „tam, kde zrovna nastane“. To znamená rezignaci na koncepční rozvoj a nemožnost implementace jakýchkoli složitějších, ale funkčně vyšších řešení.
Čtvrtým jevem je potlačení počítače do role nástroje. Jakkoli je zřejmé, že většina žáků bude počítač používat pouze jako nástroj, školská informatika by měla organicky inspirovat také k aktivnímu ovládnutí počítače, a to na různém stupni podle dispozic žáků, ale i učitelů. Od maker v Excelu až po programování v C++ či Pascalu. A samozřejmě tento organický přechod, pokud se vyskytne, v případě žáků ocenit a podpořit, v případě učitelů rovnou proplatit. Třeba pokud některý učitel umí pro školu vytvořit funkční sešity v Excelu, nebo šablony ve Wordu. Nebo naprogramovat jednoduchý dotazník na školní www stránky. Samostatná kapitola je výuka informatiky a možnost tvůrčího zaměření při ní.
Možná, že můj článek nebo i některé ze starších článků, které jsem publikoval, vzbuzují dojem, že jsem „maximalista“ ve smyslu propagace implementace řešení v podobě „kanónu na vrabce“ . Nic není dál od pravdy. Jsem schopen uvažovat o různých variantách řešení, nedělá mi problém nechat v provozu starý počítač, dokud slouží svému účelu a lze ho rozumně administrovat a garantovat jeho spolehlivost, jsem otevřený jak vůči open source, tak vůči komerčnímu software. Ale to všechno je k ničemu v situaci, kdy na rozvoji školské informatiky není zájem, kdy to není priorita. Mohu se jen domnívat, jestli to není priorita proto, že jsou lidé již z počítačů otráveni a unaveni a prostě chybí nadšení, nebo zda důvodem je zkušenost, že počítače stojí peníze (i když při současných cenách zejména hardware to už vůbec není tak hrozné jako za dob SIPVZ) a tudíž se jim zúčastnění aktéři brání.
Ať je to jakkoli, je to velká škoda – nikoli kvůli informatice, ta to přežije a bude se rozvíjet mimo školství. Ale kvůli žákům, učitelům a školským informatikům, kteří by měli být pyšní na to, že mají pod rukama moderní a inspirující přístroje, které jim umožní realizovat jejich potenciál, a ne polofunkční psací stroje s občasným připojením k Internetu. A samozřejmě v případě těch „dospěláků“ mít také dobrý pocit, že jsem za svoji práci adekvátně zaplacen a vede k dobré životní úrovni pro mě i pro moji rodinu. Jen na nadšení nelze školskou informatiku stavět a je třeba jí přiřadit systémovou pozici – a teprve v té souvislosti zvažovat, co je vhodné, nutné a přínosné. To je cesta, která povede k efektivnímu využití možností, jež nám informatika nabízí.
Především si však udělejme jeden malý test. Zkusme si představit, že máme k dispozici finanční prostředky – že třeba někdo rozhodl, že do školství půjde v v příštích pěti letech na informatiku 10 miliard Kč. Zkusme vymyslet, jak tyto peníze co nejlépe využít k rozvoji v této oblasti, ke zlepšení kompetencí žáků i pracovních podmínek učitelů. A pak svoji představu konfrontujme s existujícím stavem. Zjistíme, že mezera mezi možným a skutečným je dost velká a že bohužel roste. A s touto představou – vizí jako učitelé a školští informatici argumentujme. Třeba pak rodiče a veřejnost obecně pochopí, že se vyplatí do ní investovat.
Jan Mertl
0 comments:
Post a Comment