Otevřít si v lednu či únoru jakýkoli učitelský časopis, který má rubriku „Dopisy čtenářů“ nebo „Ze života škol“, znamená být konfrontován s popisy toho, jak kreativně pojali na té které škole zápis prvňáčků. Demoverze přijímacích pohovorů, jaké zná generace rodičů, byly za posledních deset let na většině škol nahrazeny složitě inscenovanými dramatizacemi, v nichž dítě hraje roli poutníka po jednotlivých stanovištích. Něco mezi interaktivním divadlem a táborovou poutí.
Tento atraktivní kontext, do něhož je akt vstupního testování kognitivní, sociální a psychomotorické připravenosti předškoláka zaobalen, má patrně své kladné stránky – jinak by se tak masově nešířil. Autentický zážitek jednoho z prvňáčků, který byl u zápisu minulý týden, může myslím poměrně jasně demonstrovat také slabiny takové formy.
Jak se budí princezny
Matěj přichází s maminkou k zápisu. Je od ní předem poučen, že se ho paní učitelka bude ptát na některé věci, které zná, a bude chtít, aby jí ukázal něco z toho, co umí. Řadu věci už si doma vyzkoušel: pojmenovat základní rovinné útvary, říct několik básniček, nakreslit některá písmena. Je tedy klidný. Ale přitom ví, že jde o důležitou věc.
U zápisu je hluk. Kolem stolku, kde hlásí svoje jméno, pobíhají děti v maskách skřítků, víl a strašidel – zápis je pojat jako cesta pohádkovým světem. Ani pro děti v rolích průvodců není situace úplně běžná. Pokřikují, hihňají se a v kruzích pobíhají kolem Matěje. Matěj je z toho maličko nesvůj. Nakonec se ho ujímá jedna z učitelek a vede ho do první ze tříd upravených na stanoviště.
Tady stojí tři dívky převlečené za princezny.
„Tak Matěji,“ obrací se na něj učitelka, „jestli pak víš, jak se budí princezny?“
„Pusou,“ říká Matěj. „Ale to teda dělat nebudu.“
„To ani nemusíš,“ uklidňuje ho učitelka. „Tyhle princezny se dají probudit i hezkou básničkou nebo písničkou. Umíš nějakou?“
Matěj stojí jako zařezaný. Nechápe, proč tu má budit nějaké holky. S holkama se nekamarádí, je mu bezmála 6 let, což je věk, který heterogenním dětským skupinám příliš nepřeje. Navíc mu maminka říkala, že to, co umí, tu bude ukazovat paní učitelce – možná dokonce té, která ho bude v první třídě učit. Dobré dvě minuty tedy sveřepě mlčí, než vykoktá básničku, kterou jinak umí, jako když bičem mrská. Cítí se – ponížený. Jeho první vystoupení ve škole se nějak hloupě pokazilo.
Ještě nejsi matematik
Nato je odvlečen do další místnosti. Na tabuli je tu ze čtverců, obdélníků, trojúhelníků a kruhů složeno několik domečků.
„Co vidíš tady na tabuli,“ ptá se učitelka, když se pištící elfové, kteří se rojí všude kolem Matěje, konečně usadí.
„Domečky.“
„No počkej, počkej – domečky,“ nesouhlasí učitelka. „Jsi ještě malý kluk, nebo jsi už matematik?“
Matěj nad otázkou přemýšlí. Ví, že být školák, znamená být už „velký kluk.“ Takže být malý kluk je špatně. Správně je tedy „matematik“.
„Matematik.“
„Tak dobře.“ Učitelka se zatváří potěšeně. Pak ukáže na čtverec, který tvoří základ jednoho z domečků: „Je tohle kostka?“
Matěj se zamyslí. Ještě pořád nepochopil, že na tabuli nemá vidět domky, ale geometrické tvary. V jeho věku je analýza trochu náročná. Pořád před sebou vidí domek.
„Tak co, Matěji, je to kostka?“ burcuje ho učitelka k aktivitě.
„Jo,“ říká Matěj. Co jiného by to tak asi bylo, domek bez střechy je prostě kostka.
„Tak to vidím, že matematik ještě nejsi,“ konstatuje učitelka zklamaně.
Maminka, která celou dobu trpí při pohledu na to, jak učitelka její dítě mate, to dál nevydrží: „Paní učitelka se tě ptá na geometrické tvary, Matěji.“
„A maminka nenapovídá,“ vypískne zhrzená pedagožka. Matěj je zmatený. Na žádné geometrické tvary se ho paní učitelka neptala. Ty přece zná, s tím by neměl problém. Umí pojmenovat kruh a rozezná ho od kružnice, víc, jak se liší čtverec od obdélníku, pozná trojúhelník, ať je otočený, jak chce. Ale tuhle paní učitelku zajímalo, jestli je spodek od domečku kostka. Nechápavě se rozhlédne, ale než stačí něco říct, vlečou ho trpaslíci a vodník dál.
Test z perníkové chaloupky
V další třídě je na stěně několik obrázků. Jsou na nich namalovány klíčové situace pohádky O perníkové chaloupce. Tu Matěj zná ze školy i z domova, maminka mu ji mnohokrát četla i vypravovala. Paní učitelka ho vede k prvnímu obrázku a ukazuje mu na dvě postavy v lese:
„Kdo to je, Matěji?“ ptá se?
„Jeníček a Mařenka.“ Tohle je určitě správně, tím si je Matěj jistý. Paní učitelka přesto mlčí a vyzývavě ho pozoruje. Matěj chápe, že po něm něco chce, ale neví co. „Jeníček a Mařenka,“ zopakuje tedy ještě jednou. Možná to paní učitelka neslyšela.
„No, a …“ Učitelka nechává větu intonačně nedokončenou, ale Matěj nenavazuje. Nikdo mu neřekl, aby pohádku vyprávěl, což je smysl celé té taškařice. Odpověděl otázku a teď jednoduše čeká na další. Celé situaci porozuměl tak, že jde o vědomostní test. Učitelka ztěžka vzdychne: „A proč v tom lese jsou? Myslíš, že se ztratili?“
„Ano,“ odpovídá Matěj. Zase dobře, to ví určitě. Učitelka se přesto tváří ztrápeně. Skřítci se pohihňávají. Jedna z víl si popotahuje punčocháče. Po několika dalších uzavřených otázkách, na které mohl Matěj odpovědět pouze: „podle světýlka“; „z perníku“, „upéct“ a „ano“, odcházejí z místnosti. Jednak už se na ně tlačí další dítě s rodiči, paní učitelkou, dvěma čerty, rytířem a čarodějnicí, jednak hrozí, že Matějova maminka nadále neudrží svůj neklid na uzdě slušného vychování.
Jak se řekne fialová?
Po dalších dvou stanovištích přichází poslední třída, kde je Matěj podroben testu z angličtiny: „Jak se řekne anglicky modrá? Zelená? Oranžová? Umíš napočítat anglicky do deseti? Neumíš? A umíš alespoň říct anglicky dny v týdnu?“ (V necelých šesti letech! Abychom se z té angličtiny nepodělali. Anglicky: shit oneself.)
Matěj něco ví (angličtinu má ve školce), a něco ne (anglicky „fialová“ si hned nevybavím ani já) a pak je konec. Skřítek, co se žene ke vstupnímu stolku, aby se přilepil na dalšího nebožáka, do Matěje ve dveřích vrazí. Paní učitelka pohladí víly po vlasech.
Zničený rituál
Popsaný průběh po mém soudu dokládá některé obecné problémy, které současnou podobu zápisů provázejí.
Předně je to rezignace na vážnost. Dnešní zápis musí být především veselý a hravý. Jenže děti cítí, že jde o věc, která je vážná, neboť pro ně osobně závažná. Kromě diagnostické funkce pro učitelky plní zápis také roli důležitého iniciačního rituálu pro samotné děti. Ty jsou na novou roli prvňáčka celý rok připravovány. A to nejen v mateřské škole, kde jim říkají „předškoláci“, ale také v rodině. Ta je opakovaně upozorňuje na změnu sociálního statusu, který nástupem do školy získají (aktovka pod stromeček, dotazy: Jak se těšíš do školy apod.).
Hladký přechod z jednoho stavu do druhého přitom odnepaměti vyžaduje přechodový rituál, přičemž tento rituál musí být vážný. Neexistuje kultura, kde by takový nebyl. Nedejme se mást například bujarými svatebními rituály – skutečně důležité úkony jako opouštění otcovského domu nebo čepení jsou výsostně vážnými akty. Tuto vážnost křečovitou infantilizací zápisů dětem upíráme.
Z jarmarku zpátky do školy
Vážnost jde ruku v ruce s důstojností a slavnostností. Úpadek obojího dobře demonstruje například svatomikulášská nadílka. Ta svou hloubku ztratila ve chvíli, kdy rezignovala na důstojnost. Dokud svatý Mikuláš vtiskoval svým chováním celé situaci důstojnou vážnost, měl tento bilančně-reflexivní akt punc posvátnosti. Se ztrátou vážnosti se Mikuláš stal jen komicky bezmocným pasákem zdivočelé čertovské chátry. Táhne večerním městem, šlape si na usmolené prostěradlo a děti po něm házejí petardy. Jako reprezentant posvátna skončil.
Také zápis si svůj rozměr významného rituálu podrží jen tehdy, pokud neztratí svou vážnost. Dítě je připravováno na vážný pohovor s lidmi, kteří pro něj představují svět, do něhož zanedlouho vstoupí – ne na to, že bude recitovat básničky o dva roky starším holkám v masce princezen. Je srozuměno s tím, že bude podrobeno jasné a čitelné zkoušce, a věří, že v ní obstojí.
Tato zkouška může být i náročná, může mu přinést i dílčí neúspěch. Ale musí zůstat důstojná. Ochotnicky zinscenované jarmareční vystoupení, do něhož je neorganicky zapojeno pár diagnosticky zúročitelných činností, navíc s naprosto diletantskou instruktáží, mu jeho přechod do nové role rozhodně neulehčí. Ne všechno, co je moderní a alternativní je skutečně přínosné. Pokud vůbec něco.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat