V oblasti školské informatiky již zcela převládla stagnace a systém „nějak se to udělalo, monitory nám svítí a klávesnice píší, tak o co jde“. V tomto článku se pokusím nastínit, o co většina škol v ČR přichází, když na tenhle systém přistupuje. Upozorňuji předem, že si uvědomuji, že existuje menšina škol, kde to takhle není – ale to není argument a je to asi tak, jako kdyby jen v některých školách byly před dvaceti lety křídy a tabule.
Dále se také pod jednoduchá tvrzení typu „chodí/nechodí“ skrývá fantastický alibismus většiny zúčastněných. Je to asi tak, jako kdybychom chtěli jet na zahraniční dovolenou Škodou 120 (při obrovském respektu k tomu typu vozidla). Prostě je to rozdíl. A v čem ? To si můžeme nyní specifikovat v bodech.
- Ve školách je používán beznadějně zastaralý software. To je s podivem, protože je software je autentickým produktem inteligence a jako takový je vizitkou a nástrojem pro školní práci. Je to podobné jako s učebnicemi – ale zatímco na kvalitu učebnic a zejména jejich aktuálnost jsou kladeny vysoké nároky, to že se v řadě škol používá např. Office 2000, Windows 98, staré verze Open Office, apod., nikoho nijak zvlášť nepálí. Ba naopak se dostavuje perverzní efekt ve smyslu „my šetříme, nové verze nepotřebujeme a „zvládneme“ to na starých. Je to jako kdybychom řekli, že nám staré učebnice stačí. Přitom v současné době jsou dostupné moderní software jako je Windows Vista, Office 2007, webové aplikace Google, moderní distribuce Linuxu, komerční verze OpenOffice od Sunu a Software 602. To vše je chápáno jako nadstandard, nebo neefektivní ve smyslu „přece na to nevynaložíme peníze, když i tak bojujeme o existenci školy nebo opravu oken“.
- O moc lepší to není ani s hardwarem. Zpevnění koruny a technologický rozvoj přinesl nebývalé zlevnění a zlepšení poměru cena/výkon. Jak obhajovat, že děti sedí často u starých monitorů, nebo u často deset let starých počítačů? (např. konfigurace AMD Duron, 128 MB RAM, Windows 2000). A zase – „ono to stačí“. Ano. Stačí to na výuku a práci s počítačem, jako byla před deseti lety. Ale co práce s interaktivní tabulí, využití webových aplikací, správa schránek internetové pošty, moderní browsery, moderní operační systémy, multimédia, VoIP, prohledávání? To vše na těchto počítačích chodí příšerně nebo vůbec.
- Výše zmíněné body zakládají další neefektivnosti. Kolik škol provozuje vlastní poštovní server nebo alespoň vlastní doménu ve stylu Office Live nebo Google Apps? Argument, že „stačí freemaily“, neobstojí. Možná pro žákovské účty, i když i tam je to diskusní, ale pro účty učitelů a správních zaměstnanců nikoli. Kde jsou groupware funkce, kde je zálohování, kde ja garance bezpečnosti dat a přístupnosti emailu? Seznam a Centrum jsou dobré pro osobní využití, nic proti nim. Ale pro pracovní využití, ať se jejich administrátoři nezlobí, to není. Kolik firem by si dovolilo mít účty svých šéfů na Seznamu? A kolik škol tam má poštovní schránky svých učitelů?
- Totéž je v oblasti školní matriky. Existuje několik firem a systémů (Bakaláři, KEŠ, DM-Evidence) nabízejících příslušný software s různou měrou uživatelské přívětivosti a funkční vybavenosti. Navíc ÚIV plánuje předávání dat z těchto systémů do centrální matriky. Jak, proboha? To je datová úloha jako stodola, tyto systémy jsou na úrovni komerčních firem řešeny za desítky milionů korun. Ve školství se to dělá na koleně a „v rámci činnosti školy“. To je neuvěřitelný stav.
- O zálohování dat a bezpečnosti dat ani nemluvím, v tom má rezervy každá síť, ale ve školství je to enormní. To že se něco smazalo, bývá na denním pořádku. Přístup ke starším verzím dokumentů, synchronizace mezi zařízeními a další věci bývají neznámým pojmem. Klíčovým médiem jsou diskety a USB flanky, na nichž se přesouvají data mezi počítači. O absenci školních datových skladů např. podle jednotlivých školních let ani nemluvě, na to nejsou prostředky a lidé něco takového budovat.
- Stejně tak je radikálně podceněna serverová a infrastrukturní část školských sítí. Protože server přímo nesvítí a nebliká v kanceláři, řada lidí ani neví, k čemu to je a tím pádem jsou výdaje na jeho pořízení a správu chápány jako neproduktivní.
- Optimalizace a údržba hardware i software je také podceněna, stejně jako uživatelská podpora a přizpůsobení nastavení potřebám konkrétní školy a konkrétního řízení. Kolik stanic má nastavenou pravidelnou defragmentaci, kolik škol má instalován WSUS server, kolikrát měsíčně jedná školní informatik s vedením školy o jeho potřebách a promítá je pak do nastavení sítě?
- O lidských zdrojích se netřeba blíže rozepisovat, již k tomu i zde na České škole byla publikována řada článků. Skutečností je, že nejen že nejsou peníze, ale tím pádem nejsou ani motivovaní a zaplacení lidé, kteří by se školské informatice věnovali. Nemluvě o těch, kteří to ještě nějak dělají, ale za cenu své nízké životní úrovně. Tím pádem má školská informatika reziduální charakter.
Co s tím? To jsem již napsal v článku na České škole nedávno , nebudu se tedy opakovat. A nechci vzbudit ani nějaký pesimismus, jen mi vadí, že se pak vždycky nakonec řekne, „nic se neděje, jedeme dál“. Takže jsem se snažil popsat, co ono jedeme dál vlastně znamená z pohledu školské informatiky, jejího rozvoje a úrovně, na které je. Ono totiž je potřeba se vždycky podívat do hloubky, neboť ďábel je v detailu…
Jan Mertl
0 comments:
Post a Comment