Na České škole byly v posledním roce v souvislosti s faktickým ukončením SIPVZ publikovány v roce 2007 mnohé články, mapující a hodnotící současnou situaci ve školské informatice. Závěr je jednoduchý – ač celosvětově se této oblasti přikládá značný význam a je řešena jak na úrovni centrálních orgánů, tak i na úrovni jednotlivých škol, v ČR se – možná symptomaticky – ponechává volně plavat, možná s tichou vírou v to, že český člověk, jak je mu vlastní, nakonec vymyslí „nějaké“ řešení, které přece jen „nějaké ty počítače“ pro školy zařídí.
Zcela stranou pozornosti jak centrálních orgánů, tak i většiny jednotlivých škol tak zůstávají následující velmi důležité a kontroverzní oblasti, které by měly být na současném stupni vývoje společnosti a školství adekvátně řešeny.
- Vybavení informačními a komunikačními technologiemi pro veřejné školy.
- Diskuse nad software (komerční/open source, výukový software, zabezpečení).
- Správa školských informačních systémů (hardware, software).
- Školská administrativa a využití ICT při jejím zvládání.
Výsledkem je stav, kde
- Otázka školské informatiky je ad hoc řešena na úrovni jednotlivých škol.
- Školy, které mají dostatek peněz (většinou soukromé), platí velké částky komerčním firmám, které jim výše uvedené body uspokojivě řeší v souladu se současným rozvojem ICT.
- Specializované státní školy požívají podpory v rámci různých účelových dotací a projektů.
- Zbytek škol to pytlíkuje, jak se dá, a stav v nich závisí čistě na přístupu tam odpovědných osob, zda informatice přidělí prioritu v rámci rozvojových priorit školy nebo ne. Těchto škol je většina.
Z uvedených bodů vyplývá také to, že ohledně oněch již uvedených kontroverzních oblastí neexistuje v českém školství žádný (ani minimální) standard, jehož by se školy měly a musely držet. Výsledek je jediný – ve většině škol rapidně roste mezera mezi rozvojem ICT technologií včetně možností jejich využití a jejich reálným nasazením pro výuku, ale i organizační zabezpečení chodu škol.
O tomto nepříznivém stavu můžeme (a i já jsem to dělal) sepisovat dlouhé články, diskutovat, rozebírat jej. Můžeme nabrat stanovisko, že která škola je podnětná, nějak si to zařídí, a která ne, tak tam stejně není o co stát. Tak se ale k informatizaci školství nedobereme. Je to podobné, jako kdybychom do některých škol před sto lety nedali tabule s tím, že na louce to do té doby šlo taky docela slušně. Takové úvahy jsou tedy jistě prospěšné, stojí však za to také zamyslet se nad tím, co s tím.
Výsledkem takových úvah je následující návrh, který samozřejmě stojí peníze. Netroufnu si kalkulovat kolik peněz, ale tipnu si, že více než pětinásobek zisku managementu ČEZu ze státem schváleného „motivačního programu“ (tedy 5 miliard Kč) ročně to zcela jistě nebude. Možná ještě daleko méně. V národohospodářském kontextu tedy pakatel.
Řešení se sestává z následujících bodů, které doplňují současnou praxi ohledně informatiky ve školství.
- Vytvořit vládní agenturu (nazvanou třeba Institut pro informatizaci ve školství – IIŠ), která by analyticky trvale zpracovávala výše uvedené body 1–4. Školy by v jejich výstupech nacházely kvalifikované odpovědi na otázky nasazení určitých software ve školách, správy školských informačních systémů atd. Neznamená to, že tato agentura by měla mít monopol na pravdu, ale závěry jejich analýz by odpovídaly metodám standardní vědecké práce. Taková agentura by disponovala také zkušebním pracovištěm, kde by se prováděly analýzy jednotlivých typů hardware a software. Při současném tempu vývoje informatiky by taková agentura měla trvale dostatek práce a její existence by znamenala ukončení stávající praxe, kdy se otázky často za stamiliony Kč ohledně počítačů ve školách rozhodují jen podle dojmů jednotlivých aktérů.
- Systematicky zafinancovat pracovní místa školských informatiků. Ideálně toto financování odvinout od počtu počítačů, které mají ve své správě a rozsahu zabezpečovaných síťových služeb. To jestli jeden informatik bude na více školách nebo jenom na jedné, už si zařídí trh práce sám. Ohledně časového vymezení, zde se lze odpíchnout od nabídek soukromých firem, které již dnes za úplatu správu sítí za vymezený počet hodin týdně nabízejí.
- Účelově alokovat školám prostředky na hardware a software. Na úrovni zmíněné agentury pak organizovat výběrová řízení, a dát možnost (nikoli povinnost) školám odebírat hardware a software z centrálního skladu MŠMT za ceny vyjednané v těchto řízeních. Zároveň ale ponechat možnost spolupráce s regionálními dodavateli tam, kde jejich ceny a služby budou konkurenceschopné (to neznamená nutně nejnižší).
- Zmíněná agentura by také podporovala diskuse, spolupráci a setkávání školských informatiků. Tím se podpoří týmový duch a výměna zkušeností lépe než desítkami různých školení. Zejména by mohla ocenit ty školské informatiky, kteří budou schopni s touto agenturou spolupracovat a jejichž poznatky nebo zkušenosti mohou být využity na centrální úrovni. Vše ale bez zbytečné byrokracie, třeba formou ohodnocení příspěvků do diskusních fór, zhodnocení osobních kontaktů s daným informatikem apod.
- Systematičtěji hodnotit zapojení ICT do výuky. Práce pro školní inspekci – protože nejsem v této oblasti odborníkem, nemohu rozebírat více. Ale současný stav, kdy si skoro každý napíše do vzdělávacího obsahu ŠVP práci s informačními technologiemi skoro ve všech předmětech, a praxe tomu často vůbec neodpovídá, je tristní.
- Kompletně elektronizovat školní matriku a alokovat do této oblasti finanční prostředky. Současný stav, kdy několik firem dělá příslušný software takřka na koleně, a školy v této oblasti nemají žádnou metodickou podporu ani finanční ohodnocení za implementaci těchto náročných databázových systémů, je tristní. Zde je možno se opět poučit u soukromých firem, kolik prostředků a sil alokují např. do implementace zákaznických informačních systémů.
Jan Mertl
0 comments:
Post a Comment