Česká škola: Otevřený dopis školským odborům

26. listopadu 2007

Vážení školští odboráři,

Vámi vyhlášené stávky se v úterý 4. prosince 2007 nezúčastním z těchto důvodů:

Je třeba vyjednávat především o věcech závažných. A věci, o kterých se vyjednává, až když dávno ujel vlak, nemohou být druhou stranou nikdy považovány za věci závažné.
Za závažné v oblasti školství (a chcete-li i v oblasti tzv. školské reformy) považuji věci dvě. Jednak celkové povznesení vážnosti učitelského stavu, jednak platy učitelů. Pokud však jde o ty, vyrozuměl jsem, že se pouze chystáte usilovat o jakési mírné vylepšení onoho dlouhodobě šedivého podprůměru, rovnajícího se podprůměrnému platu celostátnímu, kterým nás učitele administrativa trvale (totalita netotalita demokracie nedemokracie) uráží již od dob Zdeňka Nejedlého.

Aby vážnost učitelského stavu mohla být opravdu povznesena, musí být nejdříve učitelský stav legislativně uznán. Bylo by už konečně na čase, aby zákonodárné orgány jednou provždy konstatovaly, že učitel je učitel a nikoli úředník, a proto s ním jako s úředníkem nesmí být zacházeno. Bylo by na čase dosáhnout toho, aby již nikdy více žádný úředník nesměl učiteli přepočítávat jeho pracovní dobu na 40 svých vlastních, týdně lehce prozahálených hodin úřednických. Proto by školské odbory měly dokázat usilovat především o legislativní uznání učitelského stavu, a nikoliv, jako tomu je často dosud, organizovat stávky spolu s úředníky a dávat tak veřejnosti najevo, že jsme úředníky také. My jsme jimi totiž nikdy nebyli, nejsme a nikdy nebudeme. Zato jsme jedinou sociální skupinou, která ač s téměř stoprocentním vysokoškolským vzděláním, je touto společností již zhruba po šedesát let odměňována podprůměrnou mzdou a za sociální skupinu snad ani považována není. Z takřka stoprocentně vysokoškolsky vzdělaných a za socialismu drze žebrácky odměňovaných sociálních skupin (vedle lékařů a právníků) jsme s podprůměrnou mzdou zůstali poslední a zdá se, že drze žebrácky nás míní na věčné časy a nikdy jinak odměňovat i tato v posledních letech údajně dobře prosperující tzv. demokratická společnost.

Povznést vážnost učitelského stavu tedy znamená i trvale zavést důstojný učitelský plat. Důstojný znamená zhruba o 100% vyšší, než je průměrný plat celostátní. Troškaření, praktikované Vašimi požadavky během trapných polodenních "stávek", organizovaných oním Vaším panem bývalým školním inspektorem vždy jednou za měsíc v jednom okrese, nebo během Vaší trapné stávky 1.září 2003, jakož i během stávek jiných, je nutno odmítnout. Člověk by skoro řekl, že jste snad všemi těmi málo schopnými vládami, jak šly za sebou, byli vždy placeni za to, abyste postupovali co nejneobratněji, abyste proti učitelům co nejvíce popudili veřejnost.

Povznést vážnost učitelského stavu tedy znamená již více nedopustit, aby stovky diletantských úředníků různých úrovní (ze všelijakých těch školských správ, školských odborů, rad či jiných institucí, ať již městských, okresních, obecních, krajských či těch různých ministerských nebo kdysi zemských) měly moc beztrestně, kdykoli si vzpomenou, zasahovat do života škol a tím denní život škol narušovat a výuku znehodnocovat. O tom totiž, jak se má učit, co je při vyučování důležité a co méně důležité, jak se má zkoušet, jak mají vypadat maturity, jakož i o jiných záležitostech souvisejících s vyučováním má rozhodovat se souhlasem svého ředitele jedině učitel a nepřísluší o tom znovu a znovu jinak a zase jinak rozhodovat žádnému Úředníkovi ex machina (ať již je jím jedna mocná osoba nebo spolky nemocných na různých úrovních).

Zvláště trapné jsou neustálé úřednické hovory o reformách školství. To, čemu příživničtí diletanti ve funkcích všemocných školských blábolilů (v rozhlasových zprávách jsou s oblibou nazýváni odborníky), kteří se dosud nedokázali oprostit od direktivního komunistického myšlení reálsocialismu (tehdy také každý žák alespoň jednou v době své školní docházky zažil jednu školskou „reformu“) říkají s předůležitým výrazem v tváři reforma, je jen špatné direktivní nařizování obsahu či způsobu výuky shora od úřednického stolu. Přitom jak učit, co je při vyučování důležité a jak klasifikovat je již známo dávno, v tom někdo něco nového těžko vymyslí.

Pokud stát nějakou reformu školství za každou cenu provést chce, musí, jak již bylo řečeno, především výrazně zvýšit učitelům platy a zbavit se parazitických (tj. většiny) školských úředníků. Parazitických úředníků se zbaví zrušením zbytečných školských institucí a propuštěním úředníků v nich zaměstnaných. Naopak užiteční jsou úředníci, kteří jako podřízení ředitelů škol jednotlivým školám slouží. Těch však nikdy nebyl přebytek a není jich ani dostatek. Zato po oněch tzv. řídících, kdyby jich někdo ze dne na den většinu propustil, ani pes neštěkne. Nicméně finanční zdroje, z nichž jsou tito lidé placeni a které by tu po nich zbyly, by mohly být ke zvýšení platů učitelů poměrně slušným příspěvkem. A to by byla ta nejdůležitější část reformy.

Tu další už by pak musel provést nový ministr školství, který by však školství rozuměl. Zatím se tam však od roku 1990 žádný takový nevyskytoval. Pověra, že nejlepší ministr školství bude vysokoškolský učitel, je hloupá. Pánové Adam, Vopěnka, Piťha a jiní snad mohli mluvit do školství vysokého, i když podle toho, co dělali, lze pochybovat i o tom. Ostatnímu školství, natož pak jeho řízení, evidentně nerozuměli vůbec. A jeden z nich dokonce nepochopil, že reforma školství nemůže spočívat v tom, že ministr bude učiteli pomalu dávat návod, jak brát do ruky křídu, a pak ho bude osobně chodit kontrolovat, ale především v tom, jak zabránit, aby peníze do školství vynakládané nebyly vyhazovány oknem do neznáma, ale aby byly přeskupeny tak, aby to bylo ku prospěchu věci. Teprve až toto vše by bylo provedeno, bylo by možno začít požadovat peníze další, aby mohly být vynaloženy rovněž ku prospěchu věci. Aby mohl rozpoznat, co lze přeskupit, musí z praxe vědět, co jak funguje, aby se při přeskupování nedopustil chyby. Ministrem by tedy měl být člověk, který by ani nemusel mít titul vysokoškolského profesora (takový někdo ať raději není odtahován od své vědecké práce), ale spíše někdo, kdo měl v životě tu smůlu, že ho nenechali na žádném typu školy zapustit kořeny, a tak strávil několik let například na střední škole, v učňovském školství, pak třeba na vysoké škole a tu zas na škole střední či na učilišti nebo škole základní.

Námitky, že ministrem přece nemusí (a dokonce ani nemá) být odborník, ale politik, protože na Západě to tak taky chodí, nejsou správné, protože ve vyspělých západoevropských zemích musel každý resort také jednou nějaký odborník vybudovat tak, aby se činnost ministerstva zaběhla a posléze automaticky fungovala sama od sebe, takže po jisté době mohla stát v čele resortu třeba stará Blažková. Ano, v západoevropských zemích to tak funguje už dávno a žádný ministr od té doby žádný resort nezdevastoval, takže si ty odborníky, kteří tam kdysi přišli, už ani nepamatujeme. Ukažte mi však u nás ministra, který by po roce 1989 dal svůj resort do pořádku. Ministři, pod které spadají nebo kdy spadala různá výrobní odvětví nebo odvětví poskytující služby, mají možná pocit, že to jejich zásluhou republika již několik let prosperuje. Je to však omyl. Výroba i služby si totiž většinou poradí samy. I pan prezident rád mluví o "neviditelné ruce trhu". Asi by bylo přesnější říci, že republika naopak prosperuje spíše navzdory působení některých ministerstev. A lze si velmi dobře všimnout, že tam, kde není výroby, nebudí příslušná ministerstva ani zdání nějaké, byť sebenepatrnější konsolidace již 18 let. Každý ví, že jde o ministerstva školství, zdravotnictví, vnitra, obrany a spravedlnosti.

Nový ministr školství by měl své působení začít tím, že by nejdříve pozastavil veškerý humbuk posledních let (ony jakési tzv. rámcové vzdělávací plány, tzv. státní maturity, poplatky za vysokoškolské studium a jiné zviditelňovací povrchnosti) a pak by se asi rok za pomoci lidí, které by si vybral, protože by jim důvěřoval, věnoval především důslednému pozorování a mapování všech školských oblastí. Po tomto roce by musel čestně a otevřeně říci: "Nevím, co s tím, odstupuji." Anebo: "Ano, mám plán, jak školství povznést, abych přitom do procesu výuky zasahoval co nejméně, a věnoval se především změnám ve struktuře úřednické práce na všech stupních. Ušetří se tím tolik a tolik peněz a vše bude fungovat lépe."

Pokud by parlament o smysluplnosti svého plánu přesvědčil, měli by mu poslanci podle všeho zaručit delší dobu, než je jedno čtyřleté období, protože za pouhé čtyři roky žádný resort dát seriózně do pořádku nelze.

Přestože je nyní přímo skvělá příležitost k tomu, aby nastoupil ministr školství, který školství rozumí z praxe (aby ho nikdo, až tu praxi bude znovu rok procházet, pozorovat a mapovat, nemohl balamutit) a který by ony nutné změny prosadil, objeví se zcela jistě nějaký nový úřednický politik Neználek, který aby své diletantství zakryl, bude na nás pokřikovat o to přísnějším a razantnějším hlasem. Tak tomu zatím bylo často.

A tak chtějí-li učitelé něčeho dosáhnout, musí se o sebe dokázat postarat sami.

Proto Vás, vážení školští odboráři, vyzývám, abyste místo nesmyslných hodně opožděných stávek od nynějška prosazovali především tyto oprávněné učitelské požadavky:

Legislativně ustavit učitelský stav a v návaznosti nato i učitelskou komoru, pochopitelně s rovnoprávným zastoupením učitelů vysokoškolských, středoškolských, jakož i učitelů základních a mateřských škol.
Trvale zavést důstojný učitelský plat, přičemž cílem budiž průměrný učitelský plat vždy o 100% vyšší, než je průměrný plat celostátní,
Zrušit všechna místa zbytečných školských úředníků.

O průběhu vyjednávání je třeba průběžně informovat českou veřejnost, aby se v případě pozdějšího případného užití krajních prostředků (jako např. stávky) necítila zaskočena a zápas učitelů podpořila.

Dále je třeba české veřejnosti vysvětlovat, že stovky miliard, které na školství česká společnost za uplynulých řekněme 60 let ušetřila, nebyly vynaloženy rozumně a že je třeba tyto peníze na školství a konkrétně i na platy učitelů zase začít vynakládat. (Výroky, že na školství peníze nejsou, jsou hloupé. V rozpočtu jsou peníze každý rok a záleží jen na tom, na co se vydají. Stačí se rozhodnout, že se dají do školství místo jinam. Velmi prosté.) Alfou omegou veškerého pedagogického působení musí být skutečný individuální přístup k žákovi. To znamená zastavit všechny diletantské tzv. optimalizace a jim podobné akce. Česky řečeno: neslučovat malé školy (aby atraktivní budovy, zejména ve středu měst, nemohly být obecními zastupitelstvy výhodně prodávány), netrvat na třiceti žácích ve třídě, jazyky (včetně češtiny) a také jiné předměty dělit již při dvaceti žácích. Jen potom přestanou být pěkně znějící řeči o individuálním přístupu pouhými frázemi, jako je tomu dosud.

Dále je třeba českou veřejnost informovat, že přistupovat na diskuse o dobrých a špatných učitelích, jakož i o tom, že teprve pak, až z našich škol zmizí „špatní učitelé“, by si snad čeští učitelé „zasloužili“ výrazné zvýšení platů, v žádném případě učitelé nehodlají. Tak, jako nikde ve skutečném životě neexistují bílí a černí hrdinové, neexistují ani „dobří“ a „špatní“ učitelé. My učitelé jsme se rovněž nikdy nesnažili mluvit do platu líným a neochotným úředníkům, prodavačkám, politikům, číšníkům, nekvalitně pracujícím řemeslníkům nebo novinářům, kteří při diskusích o školství tak rádi uplatňují onu stupidní frázi o „telefonním seznamu“ jmen, chemických prvků, rostlin, literárních děl apod., stále prý na školách vyučovaném. A přitom nekvalita v jejich případě je rozpoznatelná mnohem snadněji.

Závěrem si prosím, vážení školští odboráři, už konečně nechte poradit, jaká stávka může být ve školství jedině smysluplná (pokud ovšem opravdu nejste placeni za to, aby smysluplná nebyla).

Musela by být připravena dlouhodobě a lépe načasována. Pro zahájení stávky ve školství může být jediným vhodným datem 15. květen, přičemž tato stávka musí spočívat pouze v bojkotu veškerého zkoušení (začínají v té době i maturity) a v případě potřeby by takto mohla trvat až do 30. června. Na prázdniny by pak byla přerušena (a vzhledem k tomu, že by učitelé od 15. května do 30. června normálně učili a o děti se normálně starali, mohli by po přerušení stávky na osm týdnů nastoupit dovolenou). Nedali-li by si příslušní činitelé do 1. září říci, mohla by stávka pokračovat od 1. září tak dlouho, až by si říci dali. Jak již bylo řečeno, děti ani vzdělání by přitom nikdo neohrozil, neboť učitelé by v době takovéto stávky pochopitelně učili, takže by o děti bylo postaráno, výuka by zanedbána nebyla, pouze by žádný žák neměl školní rok oficiálně ukončen.

Za naší dnešní situace to znamená, že školské odbory by v nejbližších dnech (je konec listopadu 2007):

Musely oznámit parlamentu, že pokud do 15. května 2009 nevyjde zákon o ustavení učitelského stavu (včetně ustavení učitelské komory) a o stanovení průměrného učitelského platu trvale o 100% vyššího, než je průměrný plat celostátní, zahájí učitelé 15. května 2009 časově blíže neomezenou stávku, spočívající však pouze v bojkotu zkoušení a potvrzování jakýchkoli dokumentů o ukončení ročníku nebo o absolvování studia.
Musely oznámit vládě, že pokud do 15. května 2009 nezvýší průměrný plat učitelů trvale o 100% nad průměrný plat celostátní, zahájí učitelé 15. května 2009 časově blíže neomezenou stávku, spočívající však pouze v bojkotu zkoušení a potvrzování jakýchkoli dokumentů o ukončení ročníku studia nebo o absolvování studia.

Jen takovouto stávku bych považoval za smysluplnou a jen takovouto stávku bych byl ochoten podpořit. Tato společnost by si totiž už jednou měla uvědomit, že prohlašovat s odbornickou křečí ve tváři, že na školství peníze nejsou a že slučování škol se vyhneme jen tehdy, budeme-li plodit více dětí, nadále nepřipadá v úvahu. Na výchovu nových generací přece peníze být musí především.

Vladimír Bidlas, učitel

dokument