Nedávno jsem navštívil dvě venkovské základní školy, nazývané v současnosti jako málotřídky. Název vychází ze skutečnosti, že nemají všech pět ročníků jako velké školy, ale spojují ve třídách dva i více ročníků dohromady. Povědomí veřejnosti je v současnosti k těmto školám poměrně lhostejné. Zdá se, že v systému škol dožívají, ve stínu plně organizovaných škol. Jsou málotřídky opravdu na vymření? A jak se dětem a učitelům na těchto typech škol v současnosti žije? Právě za odpovědí na položené otázky jsem zajel přímo na tyto školy a zeptal se na ně dětí i jejich ředitelů.
Žije se jim těžce. To není žádné překvapivé zjištění. Kterému typu škol se dnes žije nějak dobře? Faktem je, že málotřídky asi nebudou mezi školami, které řeší účast či neúčast ve stávce. Mají zcela jiné problémy a k jejich řešení si musí hledat cestu docela samy.
Situaci málotřídních škol rozhodujícím způsobem ovlivňuje současný demografický a populační vývoj. Dětí ubývá všude, ale na vesnicích mnohem víc než kde jinde, protože venkov se obecně poměrně dramaticky vylidňuje. Škola, kdysi chlouba každé obce, dnes své žáky prostě nemá. Obce budovy, které kdysi za poměrně značných nákladů vybudovaly, mění v kanceláře, ubytovny, provozovny, v horším případě v obchody a hospody. Dočasný vzestup a návrat těchto škol po revoluci, kdy se na řadě míst podařilo školu obnovit, je pryč a odliv obyvatel do měst pokračuje razantnějším tempem. Udržet školu v obci znamená pro obec značnou finanční zátěž. Při malém počtu žáků je podpora státu zcela nedostatečná. Přitom taková škola musí mít, tak jako velká škola své provozní zaměstnance – nejméně jednu uklizečku a kuchařku. Ředitel školy to také nemá nijak lehké. Vyplňuje stejné papíry a hlášení, jako ředitel školy plně organizované. Přitom má na plný úvazek učí, protože dalšího učitele na škole prostě nezaplatí. Neuvěřitelné problémy jsou s údržbou provozu převážně starých a zchátralých školních budov. Bez podpory obce není provoz v takových podmínkách myslitelný. Dalším problémem je dojíždění žáků z okolních obcí. Dopravní obslužnost na venkově klesá, vlaky a autobusy se ruší a na potřeby školáků nemyslí. Pokud chce škola zajistit účast dětí na výuce, musí spoléhat na jejich rodiče, někde organizují svoz obce, které školu zřizují. To jsou další náklady, které zatěžují rozpočet rodin i obcí. Nemalým problémem je sehnat učitele, který by do takto nejistých podmínek nastoupil. Zřizovatel školy musí pro něj sehnat byt, nebo ho přemluvit k dennímu dojíždění. To je limit který rozhoduje o jeho setrvání v místě a dalším bytí či nebytí školy v malé obci. Není divu, že za těchto podmínek každým rokem mnoho málotřídek zaniká. Další doslova živoří z roku na rok, na nejrůznější zákonem dané výjimky. Popsaných problémů je mnoho a zdaleka jsem neuvedl všechny. Jsou proto málotřídky odsouzeny k zániku?
Těžká odpověď. Rozhodně by to byla velká škoda. Pro děti, ale i pro obce, kde působí. Z navštívených škol mám přitom ty nejlepší dojmy. Čisté a upravené prostředí, nový nábytek, ideální osvětlení, příjemné teplo. Ve třídě malý počet žáků dovoluje vytvořit mezi dětmi a učitelem vpravdě rodinnou atmosféru. Metody, které se při výuce na těchto školách dávno a běžně používají jsou právě ty které jsou jako nově objevené uváděny ve školních vzdělávacích plánech. Vysoký stupeň individuální péče učitele o každého žáka, forma tak účinná ale na velkých školách jen těžko realizovatelná, je v málotřídkách běžnou formou působení učitele na žáky. Charakteristický je těsný kontakt školy a rodiny. Pomoc rodičů škole v provozních problémech vrací učitel mimořádnou empatií a přímo rodinným vztahem a pochopením problémů každého dítěte. Žáci těchto škol v nečekané jednotě přiznávají svůj kladný vztah ke škole. Je pro ně místem setkávání, zajímavé činnosti, komunikace s kamarády. Učitel tu má svoji přirozenou autoritu, danou trvalým denním kontaktem a velmi těsnou komunikací.
Je těžké odhadovat, jak to s málotřídkami v příštích letech dopadne. Některé určitě přežijí. Určitě tam kde stupeň zalidnění nedovolí zřídit plně organizovanou školu. Z návštěvy jsem nabyl dojmu, že málotřídky jsou vhodným prostorem pro zřízení škol se specifickými poruchami učení, pro děti nějak postižené, hendikepované. Je to ale současně i prostor pro děti mimořádně nadané, umělecky, nebo technicky nadprůměrné. V podmínkách takové školy, při individuálním vedení ze strany učitele, jsou tyto děti schopny své problémy překonat, naopak rozvíjet mimořádné vlohy a schopnosti, pod trvalým dohledem vzdělaného a poučeného učitele. Je to významný prostor pro školy soukromé, dosud jen málo využívaný. Jsme však u problému, kterým jsme začali. Kdo to všechno zaplatí? Rodič? Obce? Stát? Rozhodně bychom měli nad budoucností těchto škol přemýšlet, dříve než se nám všechny ztratí z mapy republiky. Mám obavu, že jejich další vzkříšení už nepřijde…
Oldřich Suchoradský
0 comments:
Post a Comment