Jan Wagner: Vybrané reakce médií na stávku učitelů

Spektrum názorů v médich bylo široké, od jednoznačné podpory stávky učitelů po její absolutní odsouzení. Některé názory byly ale překvapivé a některé evidentně svědčily o povrchní nebo jednostranné znalosti problematiky.  Pod názvam Stávka učitelů vysílal komentář Lídy Rakušanové Český rozhlas 6, který začínal více méně obvyklým klišé:

Začne učitel líp učit, když dostane přidáno? To asi sotva. Učitelské povolání patří k těm, které- pokud je vykonáváno tak, jak má být- nelze odložit v šatně, když "padla". Je to mnohem víc poslání než povolání.

Dělat by ho tedy v ideálním případě měl ten, kdo to jako poslání cítí. Už proto, že jde o povolání obzvlášť odpovědné: na učitelích, na jejich svědomitosti, umu, fantazii, charismatu a kreativitě do značné míry záleží, jak bude vypadat to nejcennější, co dneska každá země má: lidský kapitál. Dá se to vůbec penězi zaplatit? Asi těžko. Zásadní otázkou ovšem je, kolik takových učitelů a učitelek v dnešních školách při průměrném platu pod dvacet tisíc ještě vydrželo.

Stávka a mzdové a finanční požadavky ale autorka dala do souvislosti se školskou reformou, o které evidentně ví jen málo:

Není vyloučeno, že jsme svědky prvních projevů frustrace mnohem hlubší než jen té kvůli mzdám: na školách probíhá od září školská reforma, která měla být prubířským kamenem pro každého učitele. V jejím rámci se začalo plošně uskutečňovat to, o čem se na ministerstvu školství dlouho mluvilo a s čím se doposud v několika málo školách systematicky- a v mnoha dalších čas od času- experimentovalo. Učí se nikoli podle centrálních osnov z ministerstva, nýbrž podle vzdělávacích programů, které si každá škola sama vytvořila. Úspěch této reformy ovšem stojí a padá s otázkou, do jaké míry toho jsou učitelé a jejich nadřízení schopni. Smyslem reformy totiž je oprostit informace od zbytečného balastu, představit je v souvislostech, v reálném životě, tak, aby je děti pochopily a nemusely je biflovat. Kupodivu to ale stavěli mnozí učitelé na základních školách tak, že nechápou, co se od nich vlastně chce. A začali si hlavně stěžovat. Na to, že mají mnohem víc práce, kterou jim nikdo nezaplatí. A na to, že "takhle to prostě nejde".

Došlo i na EFS a srovnání s firemním sektorem:

Ministerští úředníci je utěšovali, že až dorazí miliardy z Bruselu na program Vzdělávání pro konkurenceschopnost, zaplatí jim vynaloženou námahu a uspořádají kurzy. Místo toho jim ovšem měli nalít čistého vína: Zahájením školské reformy se nároky na učitele výrazně zvýšily. Učební projekty nelze vymyslet jednou pro vždy. Bude třeba je neustále inovovat, aktualizovat podle nových podnětů. Propojování s jinými předměty vyžaduje soustavnou komunikaci s dalšími členy učitelského sboru. Teď by mělo platit i ve školách to, co v každé jiné firmě: že její zaměstnanci jsou tým, na jehož kreativitě a sehranosti záleží úspěch podniku. Až ministr Liška zasedne s učiteli za jednací stůl, jak slíbil, bude je muset připravit hlavně na to, že je nutné opustit zajeté koleje. A že kdo na to nemá, bude si muset hledat jinou práci. Vysvětlit tohle učitelům bude možná snazší než jejich odborům

Britské listy přinesly článek Milan Purnoch Učitelíčci, stávka a hrobníci české vzdělanosti (politici) s tvrdým úvodem:

Novodobým hrdinou není rytíř, ale manažer. A pokud se všichni shodneme na významu anglického slovesa „to manage“ (řídit, spravovat), jsou učitelé vskutku ti nejubožejší a nejchudší manažeři v naší zachmuřené, zkorumpované a permanentně naštvané české kotlině. Dobře jim ale tak, mohou si za to částečně sami: jsou nevýrazní, tiší, nenároční, poslušní, pokorní, inu takové podražené a zakřiknuté intelektuální myši a myšky, prostě učitelíčci. Občas si pobrečí. To ale jen ve chvílích, kdy jim nic nehrozí; když o něco jde (třeba o stávku) a měli by trochu zariskovat, většinou nemají čas anebo chybí potřeba či motivace (případ učitelů – rentiérů ); většinou prostě zmlknou. Protesty lékařů, strojvůdců, policistů, pošťáků: ó ano. Učitelíčci protestovat? Tohle dětem a jejich rodičům nikdy neudělají, jak by se na ně celá společnost dívala! Sociální inteligence učitelíčků je v tomto případě nadčasová, nadvesmírná.

Učitelé (intelektuálové, vychovatelé, manažeři v jedné osobě) již totiž velmi dávno trpitelsky přijali svou roli jako vystřiženou ze selanky národního obrození: nejsou manažeři (manažer pracuje za důstojné peníze), jejich práce není povolání, je to poslání, učitel byl, je a bude chudý, totiž má být, resp. chce být chudý. Učitelíček sice má svou almužnu (podprůměrný či průměrný plat) a žebračenku (staví se levné byty pro kantory, učitel má různé karty, slevy a slevičky), a když bude ještě hůř, vždy se najde nějaká kouzelná stařenka (rozuměj: rodiče a prarodiče), co mu přidá tu pár buchet, tu škvarky nebo jeřabinový sirup (rozuměj: přidá na byt či na dovolenou).

Autor důvody popisovaného stavu vidí v historických souvislostech:

1. Za počátek kulturní genocidy považujme rok 1948, kdy byl intelektuál (inteligence, elity) ponížen a převálcován bolševickým dělníkem a rolníkem. Transporty inteligence do emigrace následovaly do konce 80. let a pokračují dodnes.
2.   „Děti bolševizmu“ (v přeneseném a doslovném smyslu) jsou bohužel i politici, manažeři a státní úředníci polistopadové éry, kteří se spolu s těmi starými nadále podílejí na ponižování českého intelektuála; se stejnou vervou obecně preferují principy materiální před duchovními (ekonomika nad vzdělání), důsledkem čehož je výše zmíněná „emigrace elit“ negativně dopadající na vědu, zdravotnictví a právě na školství, které stojí od roku 1989 na periferii zájmu politiků a veřejnosti. Do čela resortu je vždy „umístěna“ zcela nevýrazná osobnost, jež je toliko figurkou a figurkami, jak známo, musí někdo hýbat. Proto se ve školství nedělo a neděje nic zásadního, schopní kvapem odcházejí (jako třeba kdysi ředitel zoo Fejk), aby jejich místa zaplnili méně schopní a zkušení, aby tam nakonec zůstaly jen ty figurky.

Autorův závěr je rovněž zajímavý:

Přál bych si (stále kvůli svým dětem), aby čeští pedagogové byli uznávaným a sebevědomým stavem, váženou společenskou střední třídou navazující na tradice a odkaz dané J.A. Komenským a první republikou. Aby nebyli armádou figurek, která zvedá své dřevěné končetiny na tupé signály ještě tupějších politiků a úředníků, kteří, jak se zdá, nepochopili nikdy nic. Přeji jim, aby byli víc než učitelíčky. Jen přejí-li si to oni sami…..

Daniel Dočekal si na svém blogu v postu Stávka versus povinná školní docházka stěžoval především na nedostatek informací o stávce samé i důvodech k ní, začal ale podstatnou řečnickou otázkou:

Kdyby Česko byla Francie, všechno by vypadalo jinak. Proč nejsme zemí se stávkovou tradicí? (…)

Samozřejmě to není jediné co mi není jasné. Uniká mi i smysl této stávky, nelíbí se mi to, že ve skutečnosti používá děti jako nátlakový nástroj.

Českomoravský svaz napsal dopis rodičům (pochopitelně visí na jejich webu napsaný ve Wordu, další šlendrián), ve kterém vysvětluje důvody stávky. Vše je pochopitelné.  S výtkami stran rozpočtu a omezování peněz na školství lze pravděpodobně souhlasit (byť i zde nejde o nic jiného, než o jednostranný lobbing), ale nelze se nezeptat, zda Svaz skutečně vyčerpal všechny možnosti. Stávka je totiž pouze tou nejkrajnější.

A v případě této stávky to vůbec nevypadá, že by mohla mít jakýkoliv výsledek. Mimo zmatku a pochyb.

Mě ale nejvíce zaujal Rozhovor s Jiřím Zlatuškou (dále jen JZ) v pořadu 20 minut Martina Veselovského (dále jen MV) na Českém rozhlase 1 Radiožurnál. Děkan Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně a senátor Klubu otevřené demokracie totiž byl jedním z potenciálních kandidátů na post ministra školství a zároveň je jedním z nejvýraznějších kritiků stávky.

MV: Stávka proběhla, pane senátore, zúčastnilo se jí na sedm tisíc škol a mateřských školek. Kam posunula české školství?

JZ: Já mám trošku pochyby o tom, že tímto způsobem se dá vstoupit do konstruktivního dialogu s vládou nebo s ministerstvem. Ta stávka přišla po schvalování státního rozpočtu, čili věcně nemohla nic měnit, v museli odboráři, kteří to organizovali, vědět a víc bych od odborů čekal, že budou používat trošku konstruktivnější argumenty, které by víc směřovaly k tomu, aby posunovaly české školství tím směrem, kterým by se mělo posunovat, aby řešilo tento problém. Státní rozpočet má omezené finance, takže pouze křik, dejte nám víc peněz, to je volání, které by mohlo zaznít prakticky u kterékoliv sociální skupiny. Učitelé jsou velká sociální skupina a v okamžiku, kdy se zorganizují, tak to tímto způsobem dokáží dát najevo, ale nevidím v tomto způsobu jednání příliš mnoho odpovědnosti.

MV: Jinak řečeno, myslíte si, že ta stávka uškodila situaci v českém školství nebo přece jenom k ničemu přispěla?

JZ: No, já si myslím, že v českém školství, jako ve vzdělávání, nezměnila fakticky vůbec nic. Možná ukázala část škol, které se víc jedná o ty děti a o to, co se v nich odehrává, někde možná způsobila potěšení těm žákům nebo studentům, kteří mají pocit, že z volného dne mají větší užitek, než ze dne stráveného s jejich učiteli. Toto si myslím, že je prakticky projev, co se týče těch vlastních požadavků na růst mezd a zvyšování prostředků pro vzdělávání, myslím, že žádná vláda, žádný ministr školství nemůže nevidět, že je potřeba prostředky do téhle sféry směřovat, ale nemůže jednat na základě takto ultimativních požadavků. (…)

MV: Pane senátore, ten požadavek na tři miliardy do rozpočtu resortu školství, když odhadneme od formy, tak je opodstatněný?

JZ: Já si myslím, že požadavek na téměř jakékoliv množství prostředků, se kterými se v té veřejné sféře mnohdy plýtvá někde jinde, je opodstatněný. Školství by si zasloužilo investiční peníze na opravy škol, všechno tohle jsou záležitost, kde bych s, ať již odbory nebo s těmi, kdo na školách učí, soucítil, ale je nutné vidět, že to množství peněz, které se dá dát do rozpočtu, aniž bychom zvyšovali zadlužování a žili si nad poměry, není neomezené a není myslitelné nebo není přijatelné, abychom pouze volali po tom /nesrozumitelné/ peníze a nespočítali si, že to prostě není možné ekonomicky udělat a že v okamžiku, kdy vláda bohudík nastoupila cestu jakéhosi mírného spravování toho deficitu, takže nemohou být skupiny, které, kolem kterých tady toto projde bez povšimnutí. (…)

MV: Učitelé nejvíce žehrají na nedostatek peněz na učební pomůcky a také na nedostatek peněz na vzdělávání učitelů. Je to, pane senátore, to, co tvoří kvalitu českého školství?

JZ: Souvisí to s kvalitou, ale myslím, že to není úplně jediné. Na vzdělávání učitelů budou přicházet i peníze z Evropské unie v rámci programu vzdělání pro konkurenceschopnost, a tam z části bude možné také nějaké prostředky využívat, významná, významná složka, která by přispěla zvyšování kvality našeho školství, je větším povzbuzováním žáků a studentů v kritickém myšlení, samostatné uvažování, tohle jsou všechny věci, které mnohem víc závisí na přístupu učitelů než na nakoupených pomůckách. Často se povídalo o počítačích nebo připojení na Internet a podobně, ale tohle jsou všechno věci, které ve skutečnosti cenově jdou stále dolů, a to hlavní, co v tom vzdělávání hraje roli, je vztah žáka a učitele.(…)

MV: Na druhou stranu zhruba před dvěma měsíci v týdeníku Economics byla zveřejněna studie společnosti McKinsey, která zkoumala kvalitu školství v evropských zemích, v té studii se objevila i některá doporučení, mezi jinými tam je relativně vysoký nástupní plat učitelů, což je možná ta motivační složka pro to, aby ten učitel vůbec mohl hořet, aby za ním někdo, někdo z těch žáků šel, což u nás také asi není úplně splněno?

JZ: Já nechci zpochybňovat to, že nezáleží na tom, kolik kdo za své, za svůj výkon dostává zaplaceno, to je samozřejmě důležité. V okamžiku, kdy budeme mít schopné lidi, kteří se hodně dobře učí jinde, tak bez jakéhosi zápalu, protože v tom vzdělávání vidí své životní poslání, tak by v tom školství nezůstávali, ale mám dojem, že naše úroveň průměrných platů ve školství je taková, že je nad průměrem České republiky, samozřejmě se tam v konkrétních jednotlivých případech může projevit to, že průměrný plat je vždycky vyšší než /nesrozumitelné/, že šedesát pět až šedesát procent lidí má vždycky průměrný svůj plat pod tím průměrem, to je prostě statistická vlastnost toho rozložení, ale už z toho, že ten průměr učitelů je mírně nad průměrem České republiky, je vidět, že si učitelé dost polepšili v minulých letech. Celý problém ale je v tom, jestli je možné vyžadovat ten nárůst okamžitě bez toho, aby probíhalo v nějakých proporcích k těm ostatním výdajovým složkám státního rozpočtu. Tam o tom mám pochyby.(…)



Jan Wagner