Jan Wagner: Co všechno jsme si mohli přečíst o stávce učitelů

Pan Čecháček: "S fungováním našeho školství mám praktickou zkušenost. Jaká je? Tristní! Obecně to mohu popsat asi takto. Školy mají příležitost, jak získat peníze navíc. Pořád žehrají na to, že se jim nedostává financí, stávkovat za ně, to ano, ale projevit nějakou aktivitu, to už je horší. Těch třiadvacettisíc, které má průměrný učitel asi není dostatečně motivujících, věnovat se mimo vyučování něčemu jinému než debatám u kávičky v dobře vytopeném kabinetu."

V perexu citovaný odstavec z napůl parodického a napůl vážného (?!) webu Pan Čecháček je asi nejlepším úvodem tohoto přehledu. Ale pokračujme. Bude hůř.

Přesto, že pocházím z rodiny, kde učí oba mí rodiče, sestra, švagr a učili i prarodiče, musím rozhodně nesouhlasit s tím, že by měly učitelům a dalším státním zaměstnancům růst platy pravidelně a automaticky.

Rostou snad takto v soukromém sektoru? Bere váš zaměstnavatel ohledy na inflaci, ceny bydlení, potravin a energií?

Učitelé většinou pracují podstatně kratší dobu, než ostatní. Mají 40 45 minutové vyučovací hodiny, pak 10 minut přestávku. Po šesté vyučovací hodině jdou většinou domů a nemusí absolutně nic řešit, cestou se staví do školní jídelny na oběd za dotovanou cenu. Mají placené prázdniny několikrát ročně, celkem téměř tři měsíce plně placeného volna.

Tyto neuvěřitelné nesmysly přinesl TKL`s blog v postu Stávka učitelů? Vydírání, rukojmím jsou žáci a rodiče.

Učitelé to dnes mají těžší ,než kdykoliv před tím. Navíc mnozí rozmazlenci zbohatlíků se na ně dívají často s despektem, neboť „úča“ nemá na to, aby nosila značkové oblečení, měla drahé mobily a jezdila takovým fárem jaké má jejich fotr. Přitom dobrý, zapálený učitel (učitelka) je klíčem k budoucí prosperitě a stabilitě naší společnosti. Naučit děti k lásce ke vzdělanosti, ukázat jim hodnotu informací a znalostí je nejdůležitějším úkolem učitelů. Pokud jsou sami nejlepší z nejlepších, tak dovedou pomáhat vytvářet tisíce stejně kvalitních lidí. Jak ty nejlepší do školství dostaneme a jak si je tam udržíme? Určitě ne tím, co dělá současná vláda. Zmrazit platy učitelů je jedna z největších hloupostí, které se Topolánkův kabinet dopouští.

Tento text je překvapivě z blogu lékaře a politika Davida Ratha. Na druhé straně politického spektra je server Virtually:

Že páni poslanci „porcují medvěda“ namísto aby peníze dali na školství? Je to sice pitomost do nebe volající, zejména pak proto, že existuje jistě nejméně 100 dalších míst na kterých ty peníze chybí, ale tragedie českého školství v tom nespočívá.

Že nemáte na moderní pomůcky, které by výuku zpestřily a vylepšily? To je sice mrzuté, ale generace kantorů před vámi ty pomůcky neměly vůbec a jaksi se bez nich obešly. A jaksi navzdory neexistujícím pomůckám lidé vzdělanější byli.

Zuzana Chlumská v článku Hej, páni kantoři si poté ještě vzala na paškál úroveň nejrůznějších testů znalostí typu:

KareIV. byl:

A/ císař římský a král český

B/papež

C/francouzský král

IT konzultant Aleš Hrubý se na Neviditelném psu učitelů zastal:

Slovy čísel: Zmrazení rozpočtu na tři roky znamená, že vzhledem k inflaci dojde k propadu až kolem 12 %! A to v situaci, kdy je dlouhodobě regionální školství v naší zemi výrazně podfinancováno. Takové politické pokrytectví dobře odhalují rozdíly ve mzdách srovnatelných skupin zaměstnanců: zatímco průměrná mzda vysokoškoláka v nepodnikatelské sféře (bez školství) byla v r. 2005 37.260 Kč, ohodnocení stejně kvalifikovaného pracovníka školství bylo 21.860 Kč… Nádavkem si úředníci z MŠMT představují, že za takto mizerně zaplacenou práci a v drsných podmínkách současných škol budou kantoři s budovatelským úsměvem na rtech realizovat reformu školství. Ta mj. spočívá v neskutečném papírování, byrokracii, školeních a rozvoji „tvořivého a projektového“ učení – které je ovšem mimořádně časově a pracovně náročné.

Stát - jakožto garant „bezplatného“ vzdělání, jediný zaměstnavatel a jediný poskytovatel služeb - naprosto selhává. Zatímco učitelé jsou rukojmí a otroci tohoto jediného zaměstnavatele (včetně dilematu - mizerná mzda nebo změna vystudované profese), my rodiče a vlastně celá společnost jsme rukojmí naprosté neschopnosti nabídnout požadované vzdělání a služby. Rozumějme: Existují rodiče, kteří školu vnímají jako dočasné úložiště vlastních nezvládnutelných výrostků. Existují ale také rodiče, kteří výchovu, vzdělání a rozvoj jejich dítěte vnímají jako prvořadou hodnotu. Stát „Česká republika“ není schopen zabezpečit ani jedno.

Četli jste někde další zajímavý názor?

Jan Wagner