„Proč a kdy jsme ztratili schopnost se bránit proti lži, ze které se v demokracii pomalu stává norma?“ ptá se Karel Hvížďala sám sebe ale i nás čtenářů ve svém pronikavě upřímném eseji. „Tato otázka dlouho pronásleduje mé tiché já, zejména když zažívám za našimi hranicemi na západě úplně jinou atmosféru. Studenti jsou tam hrdí a výřeční lidé, kteří konfrontují přednášejícího s jinými názory a s vnitřním zápalem ho vyzývají ke společnému hledání pravdy. Tohle se mi v Čechách a na Moravě stává výjimečně.“
Mám podobnou zkušenost a tak rád a zhusta cituji dále z eseje Jak selhávám jako občan, který je zamyšlením nad přiznáním jednoho německého spisovatele a redaktora (který žil svůj život v NDR jako “slušný lhář“) a paralelami života Karla Hvížďaly v téhle zemi: „Jsme opravdu uštknuti nezájmem o minulost, přítomnost i budoucnost a zajímá nás jen jak dosáhnout rychle nějakého cíle za jakoukoliv cenu? Proč nejsem schopen studentům, mladým politikům a dětem předat vůli ke skutečnému zájmu o základní otázky: Odkud přicházím, kdo jsem a kam jdu? Proč je ve mně tak málo odvahy ke skutečně obnově poničeného světa?“
Ač já si na ony základní otázky již odpověděl, tu druhou (o neschopnosti předat studentům a dětem vůli ke skutečnému zájmu o základní otázky) si také často kladu. Hvížďala pak pokračuje: „Oba jsme došli k závěru, že po třicítce… už nemáme právo na nikoho nic svádět, že jsme nebyli zneužití, ale že jsme zneužili sami sebe a že bychom tyto návyky neměli přenášet na naše děti. Byli jsme hnáni snahou osvobodit slova a probudit v sobě osvobozené já.“
Já jsem na to přišel ve dvaadvaceti letech (v roce 1968, díky onomu půlročnímu vichru svobody) a od té doby tvrdošíjně osvobozuji nejen svá slova. Hvížďala ale naráží i na další jev, svědčící o jisté téměř osudové poznamenanosti a bludnokruhovosti (omlouvám se na ty novotvary) českého slzavého údolí: „Německo se po roce 1989 sjednotilo, já jsem se vrátil do Prahy. Fritz J. Raddatz dál píše romány a já takovéto eseje. A přesto jsme se octli jsme se v úplně odlišné situaci: Německo se zvětšilo, naše republika se zmenšila. Ponížení Němci se připojili k hrdým demokratickým Němcům, ponížení Češi a Moraváci zůstali sami se svým ponížením a vyjukaní z cizinců. Důsledek: Ti, co se za této situace chtějí udržet u moci, musí jen předstírat, že dělají politiku, která se ve skutečnosti z veřejného prostoru vytratila. Slova jsou opět zrazena a hlas disentu je neslyšitelný, nebo byl rovněž zrazen. Až za demokracie se paradoxně stala lež obecně uznanou normou.“
Na blog.respekt.cz jsem začal loni v září psát také proto, že jsem doufal, že právě tento týdeník (a jeho internetový tým) si je schopen přes všechny vichřice partikulárních zájmů a nátlaku bankéřů a politiků udržet kvalitu a také odvahu nepodlehnout panoptikálním a konjunkturálním trendům: nezvyknout si na to přikrašlované a jen tak trošku zamlčované „lhaní“. O to víc mne ale mrzí, že Respekt nebrání pravdu (třeba ve formě poctivých slušných blogerů, které vydává na pospas trollům) – anebo netuší, že by měl, a to je snad ještě horší (holt když chce vydělávat jako ty barevné časopisy, musí se vybarvit).
Karel Hvížďala uvažuje dále: „Možná proto jsme ztratili schopnost se účinně bránit, chybí nám k tomu víra ve vlastní jazyk. Už neumíme najít cestu ke kořenům vlastní duše. Už nejsme schopní ani náhradní odvahy být jinými.“
K tomu prvnímu: každý anonymní diskutér špinící legálně veřejně v diskusích blogery je přitom ztělesněnou (a hlasitě proklamovaným „právem špinit“ téměř glorifikovanou) Lží, protože píše anonymně: lže o svém jménu, předstírá jinou identitu. Co bylo pro naše otce a matky ještě něčím opovrženíhodným (a jméno jednoho udavače, Mrva, se stalo synonymem pro zkaženost, viz něco zmrvit), je dnes, protože jsme to blahosklonně dopustili, systémem absurdně a naivně nekontrolovaných diskusí posvěceno.
K tomu druhému: ke kořenům vlastních duší umíme najít cestu, jen se rozhodnout, zeptat se a začít (ale o cestách k praktické duchovnosti píšu také již hodně dlouho: ti, kteří jsou připraveni, návody metody a postupy, ale i rádce a učitele, už našli). To jen pan Hvížďala osobně neměl tu příležitost a neví o tom, že duchovnost existuje a je a může být velmi praktická.
Z hlediska Karla Hvížďaly, který, vnořen až po uši ve virtuální říši médií, vidí zblízka všechny ty lži a úskoky, vydávané dnes za normu, je pak logické zakončit smutným konstatováním: „Naše já už není tiché, ale němé, zmrzačené.“
I on ale neztrácí naději: „Naše šance je jen v přiznání, které je předpokladem každého zjevení.“
O ničem jiném mé knihy a články nejsou: roky opakuji, že „nemůžeš z pasti, dokud nevíš (rozuměj: dokud si nepřiznáš) že jsi v ní“, ale zároveň naznačuji, že „rozhodující je úmysl“. Celá desetiletí také opakuji, že se „nelze prolhat k pravdě“ a že je nesmysl „bojovat za mír“. Jednu svou knihu jsem dokonce nazval přímo polopaticky: Návod na použití člověka.
V době, kdy se „lež stala normou“ je ovšem každý pokus o Pravdu (i ten Hvížďalův) životně důležitý. K čemuž nám všem pomáhej i časopisy a blogy, které konjunktuře zábavné a konzumní lži nepodlehnou. Abychom neselhali jako společnost.
Původně publikováno na blogu RESPEKT.CZ.
Vlastimil Marek
0 comments:
Post a Comment