Osud českého školství a českých učitelů začíná nebezpečně připomínat Leningrad za II. světové války. Proč takové příkré přirovnání? Snad příkré, ale podle mého názoru vystihuje realitu. České školy udělaly za posledních 17 let obrovský krok kupředu prakticky ve všech relevantních oblastech, od výukových metod počínaje k využití techniky ve výuce konče. Pořádají se soutěže, mezinárodní spolupráce, udělují se různé tituly, rozvíjejí se průřezová témata a vzdělávací programy, žáci i učitelé jsou otevření a moderní, rozvíjí se jazyková vybavenost i otevřenost škol praxi. Modernizuje se obsah výuky, občas se nějaká škola opraví, občas se udělá nová učebna za jásotu všech zúčastněných.
Na druhé straně ale vidíme frustrované a unavené učitele, soucitné pohledy lidí, jimž řekneme, že pracujeme ve školství, nízkou prestiž pedagogických fakult, zvyšující se násilí a šikanu, nezájem žáků o výuku vyvolaný přemírou poznatků a podnětů, absenci morálních hodnot. Jsme překvapeni, pokud se u žáků projeví záblesk slušného chování (ve stylu filmu Obecná škola), ač by tomu mělo být naopak a excesem by mělo být chování neslušné. Škola nebývá dobrým zaměstnavatelem, platy jsou vzhledem k náročnosti práce neadekvátní. O podmínkách k práci nemluvě. To vede k možnosti práci „šolíchat“. Na koncepční rozvoj nejsou peníze, a vybavení technikou se řeší způsobem „co kde zbyde nebo co kdo dá“. Kdo sežene sponzora, je hvězda. Manželství dvou učitelů je předurčeno k bídě. Učitel si těžko vezme hypotéku, dovolí mít auto a těžko bude mít na to, aby své děti poslal se školou na lyžařský zájezd s novými sjezdovkami. To vede k feminizaci školství a vnímání práce učitele jako podřadné.
Zvláštní – ale pro české školství typické. Na jedné straně pozlátko světovosti a modernity spojené s neomezenými možnostmi, na druhé straně krutá realita a Potěmkinovy vesnice v podobě hezkých výročních zpráv a statistických výkazů, za nimiž se skrývají nezaplacení učitelé, fluktuace zaměstnanců, rezignace na prožitek a proces objevování, který je pro školství klíčový. Obtížně naplňované školy v přírodě či další školní akce pro nezájem žáků, či spíše jejich rodičů, protože je to pro řadu z nich nákladné. Pocit učitele, že jeho snahu a přípravy na hodinu nikdo neocení. Přístup, že je třeba hodiny hlavně „odučit“, nikoli prožít a zažít. Únava a syndrom vyhoření těch méně odolných kolegů, kteří škole obětovali leccos. Vypracované projekty, které se uloží do šuplíku, protože svůj cíl – trochu peněz navíc – přinesly a dál už nikoho nezajímají. Omezený prostor pro kolegialitu a přátelské vazby v učitelských sborech, složených z důchodců a mladých lidí po fakultě, rychle přicházejících o své iluze.
Vždy se najde pár nadšených, kteří řeknou, že to tak přece není, a dokážou to na něčem, co se zrovna povedlo. Pak mnoho těch, kteří svou každodenní snahou ještě drží školství nad vodou. Jako leningradští občané, kteří přes Ladožské jezero přiváželi nezbytné potraviny a výrobky. Jejich výkony byly fantastické a obdivuhodné, podobně jako většiny českých učitelů. Ale konečné řešení přineslo až ukončení blokády.
A tak mám opravdu dojem, že české školství funguje podmínkám navzdory. Je skoro zázrak, že funguje tak dobře, jak funguje. Jen se ptám, jak dlouho to vydrží. Lidé v Leningradě to vydrželi 900 dní. Za cenu drastického snížení životní úrovně, za cenu životů mnoha z nich. Ve školství jde „jen“ o žáky a jejich vědomosti, zážitky a dovednosti. Jak dlouho s nimi ještě budeme hazardovat? Jde o to vyzkoušet, co všechno školy a lidé v nich vydrží? A nebo jde opravdu o to, aby luxus kvalitní školy, kde bude pohoda, programově tvořené skvělé podmínky, ale i náročnost, byl jen pro vyvolené?
Jan Mertl
0 comments:
Post a Comment