Vývoj v resortu školství nabral za současné společensko-politické situace skutečně zvláštní obrátky. Fakticky nemáme ministra školství, náměstci se mění jako na běžícím pásu a především dle politického klíče, rozpočtová kapitola školství se stala jedním z obětních beránků tak zvané reformy veřejných financí. Jediné, co má podmínky pro svůj rozvoj, je několik soukromých škol, které dostaly prostředky mimo rámec běžného financování od soukromých subjektů. Situace je tedy zdánlivě tristní – a právě v takových okamžicích ukazuje české školství jednu ze svých světlejších (tedy pro společnost) stránek – umění „nějak to přežít“.
Zdálo by se, že za takové situace musí dojít k propadu kvality vzdělávání, k demotivaci učitelů, k zastavení výuky ve školách nebo k dalším extrémním projevům. Ale k tomu, téměř jistě, nedojde. Jednodenní stávky jsou spíše symbolickým gestem, s dopadem rovnajícím se dni ředitelského volna, tj. prakticky nulovým. Ve školách přežívají zbytky počítačů z INDOŠe a ve většině z nich jde i internet, přestože jej nově hradí ze svých zdrojů (a zvládají to! – jako všechno – „nějak“). Některým ho třeba zaplatí sponzor za reklamu na svoje bezdrátové připojení na střeše. Takže počítače máme a internet taky.
V učitelských sborech pokračuje dualita odcházející generace důchodců a skupiny mladých absolventů fakult. Pokud už se vyskytuje ve školství člověk středního věku, má buď druhé zaměstnání a školu bere jako jistý malý plat, nebo je v nějaké funkci a tedy téměř neučí. Řada lidí je absolventy různých kurzů, školení a postupů, nicméně v praxi uplatňuje zažitý styl výuky, protože na uplatnění získaných poznatků v praxi nebývá čas, motivace a peníze. Výsledkem je, že zcela chybí jedna generace zaplacených, motivovaných a kvalitních pedagogů. To je největším a nejméně viditelným výsledkem podfinancování školství. Je jasné, že by zlepšení trochu pomohlo i zvýšení prostoru pro platovou diferenciaci a omezení současného postupu výhradně dle věku. Na druhé straně, většina škol má v současné době prostředky právě tak na tarifní platy, které jsou navíc v mezinárodním srovnán í tak nízké. Ano, pokud by průměrný učitel 5 let po škole vydělal 25 000 měs., a nadprůměrný učitel vydělal 35 000 měs. (třeba v měsíci, kdy organizuje školní olympiádu a účastní se kvalitního školení, jehož poznatky prokazatelně přenese do školy), pak by to bylo v pořádku a to je pro diferenciaci žádoucí prostor. Ale pokud průměrný vydělá 15 000 a nadprůměrný 17 000, o motivačních strategiích nelze hovořit.
Samozřejmě že v ekonomii žádná "spravedlivá" nebo "zásluhová" cena práce (mzda) neexistuje, jde však o to, jakou relativní životní úroveň a kupní sílu budou učitelé mít. Jeden můj kolega dává vždycky takový příklad, že nejefektivnější byla stavba egyptských pyramid, za co nejnižší náklady (a velké úmrtnosti dělníků) se postavilo dílo přetrvávající tisíciletí.
Z ekonomického hlediska pak je třeba mít na paměti, že učitelé nemohou svoji práci a profesní úspěchy na rozdíl od podnikatelů (prodej firmy), lékařů (prodej ordinace), umělců (příjmy z autorských práv) a mnoha dalších intelektuálních profesí na konci své dráhy nijak kapitalizovat, takže to, co si vydělají, je jejich jediná odměna.
Špatné je také to, že v tomto státě se najdou peníze skoro na všechno (poslanecké pomníčky, 100 miliard se prosází (!), arbitráže, státní podpora hypoték a penzijních fondů, ba i na to zdravotnictví dáváme 200 miliard atd., zisk ČEZu apod.) - leč na školství nikoli (vynakládáme 4,5 procent HDP, v jiných zemích více než 6 procent HDP). A tohle se bohužel diskusemi o efektivitě vynaložených prostředků neobelstí, to je v rovině společenských priorit. Snad je to tím, že ty výstupy školství nejsou tak viditelné a že pojem vzdělání se dnes často zužuje na kvalifikaci ("naučte mou dceru hlavně dělat ve Wordu a v Excelu, bude pracovat jako sekretářka a bude to potřebovat" - jak mi tuhle řekl jeden tatínek).
Nicméně i přesto přese všechno lze říci jasně – k žádné katastrofě nedojde. Do školy vždycky někdo učit půjde, z bank a pojišťoven se pořád nějaké počítače vyřazují, řada žáků se vlastně ani příliš učit nechce, informací je dnes spousta na Internetu a výsledkem vzdělání je nakonec hlavně ten papír, zaměstnavatelé se o to, kterou školu máte a jak jste v ní byl úspěšný příliš nezajímají. A ti, co usilují o kvalitní vzdělání, si přece stejně cestičku najdou sami. Hezké diskuse o metodách a pedagogice jsou v takovém prostředí vzdušným zámkem, měnícím se v prach před třídou s velkým počtem žáků, padajícími počítači a malým kabinetem s nábytkem z šedesátých let minulého století. Na druhé straně – vždycky se najde pár škol, které budou světové a hezké, jako důkaz, že to „ještě jde“.
Jen se zbývá zamyslet nad tím, jestli to takhle chceme a pokud ano, tak že by asi bylo dobré to otevřeně říci. A jestli přece jen nám tato vize přijde trochu primitivní, chudá a především postrádající jakoukoli koncepci a úroveň, pak pomocí konkrétních kroků vzdělávací politiky (finance, motivace, investice, výzkum, personální politika) dělat něco proto, aby byla lepší.
Jan Mertl
0 comments:
Post a Comment