Nabídnu čtenářům několik příběhů, které mi vrtají hlavou a nutí mě k přemýšlení, jak to s maturitou vlastně je. Všechny příběhy mají společný jmenovatel - půjde o pochybnosti, zda je maturita "jízdenkou" do "lepšího" života… Poznámka: jména, školy a místa jsem změnil.
Příběh první - Kamil na ZŠ vědomostmi, pílí "vyčníval" nad ostatní žáky. Je nutné uvést, že v deváté třídě jsou již dávno talentované děti na víceletých gymnáziích, a tak zase není až tak těžké "vyčnívat". Kamil si vybral sportovní gymnázium…, a přesně v tomto bodě mě začaly nahlodávat první pochybnosti - protože jsem věděl, že sice Kamil spočítá běžnou rovnici, ale takovou, která nevykazuje "žádnou problematiku" (tzn. lehce řešitelná ekvivalentními úpravami) - přesně takové rovnice se totiž řeší ve třídách, kde jsou již talentované děti "vyselektovány", ale rozhodně ne na gymnáziu. Jenže jsme Kamilovi všichni to študium přáli… a tak jsem mu tu matyku dal za jedna, a doufal, že obstojí. Nebudu to protahovat - neobstál. Série pětek v prvním pololetí vedla k přeřazení na méně exponovaný typ školy. Jedna z těch pětek byla i z matematiky.
Příběh druhý - stojím na konci prvního ročníku obchodní akademie před studenty a hubuju. Hubuju přibližně deseti studentům, kteří si ani v prvním ročníku nedoplnili běžné matematické vědomosti (například počítání se zápornými čísly, algebraické úpravy, konstruktivní úlohy a podobně…) s tím, že jsem snad poprvé za život ochoten zajít až k reparátům a opakování ročníku. Tak daleko jsme nedošli, protože když jsem "vychladl" došlo mi, že jsou to vlastně ty samé děti, kterým kdysi člověk chtěl dopřát maturitu a na tu SŠ jim prostě "přilepšil". A dojel jsem na to - nemohl jsem se věnovat středoškolské látce, ale musel se věnovat problematikám ze ZŠ. A kromě toho za mnou přišli rodiče, jak to s tím dítětem "bylo těžký", jestli je ta pětka skutečně tak nutná… atd. atd. S tvarohovým alibi že "on to život srovná", jsem je nechal jít dál…
Příběh třetí - několik studentů třetího ročníku průmyslovky koketuje s myšlenkou maturovat z matematiky. Zděsím se! Po nahlédnutí do maturitních otázek a hlavně předvedení příslušných odpovědí se zděsí i studenti. Takže to pro jistotu zakazuji všem. Ve třeťáku už je vážně pozdě připravit se na maturitu prakticky "od píky" aby za něco stála. Že jsem nechal všechny v klidu proplouvat, neznamená, že venku za dveřmi nečíhá drak.
Příběh čtvrtý - pročítám si prospekt nejmenovaného učiliště a… závidím. Maturitu sice nenabízí, ale každý učeň končí s řidičským průkazem A, B, M, T, dále s papíry pro sváření elektrodou i plynem, papíry pro obsluhu motorové pily, křovinořezů, papíry pro obsluhu vysokozdvižných vozíků… a ještě další stroje, jejichž jména mi nic neříkají. Tak přesně tohle bych potřeboval umět! Jako mnozí další jsme koupili "levně" bydlení, které rekonstruujeme. A např. minulý týden mi v nemocnici vyndal lékař stehy z nohy, protože jsem se řízl rozbrušovačkou v plných otáčkách.
Příběh pátý - prohlížím si dílny nábytkářské školy (SŠ v kombinaci s učilištěm). S pusou dokořán jsem schopen jenom říct: "Týýý… jóóó…!" Protože děcka restaurují poškozený nábytek ze 17. století. A jak! Po opravách všechny ty pohovky a komody vypadají nedotčeně staletími! Prostě paráda! Včetně dobového čalounění!
Příběh šestý - se opakuje rok co rok na každé ZŠ. Rodiče sedí s kantorem a uvádějí důvody, proč jejich dítě musí nutně mít maturitu. A to i přesto, že se vysvědčení hemží trojkami z hlavních předmětů.
Příběh sedmý - čeká na nás těžké dilema - máme doma totiž adolescenta, který si letos určí, jak to bude další čtyři roky. Vysvědčení je samá trojka, vztah k přípravě do školy někde v záporných hodnotách. Lenost a sebevědomí na vrcholu Gaussovy distribuční křivky.
Ponechám stranou, kolikrát již člověk jako kantor i jako rodič selhal. Což z těch příběhů jaksi vyplývá. Co si ale myslím a rád bych doporučil rodičům ve stejné situaci - VZDĚLÁNÍ NESLOUŽÍ K VYDĚLÁVÁNÍ CO NEJVĚTŠÍHO MNOŽSTVÍ PENĚZ. VZDĚLÁNÍ SLOUŽÍ KE SPOKOJENÉMU, PESTRÉMU A PLNOHODNOTNÉMU ŽIVOTU! JE TO KLÍČ KE SVĚTU, VE KTERÉM ŽIJEME!
Zvažte tedy, zda přijetí dítěte na SŠ automaticky znamená i maturitu, nebo kdo vidí i trochu dále, zda to znamená spokojený život vašeho potomka. Nikomu neupírám možnost vzdělání, je to přesně naopak - ani nevíte, jak moc bych si přál pro všechny SŠ i VŠ. Jenom mě napadá, zda by před tím prospěchovým slalomem na hranici propadání na SŠ náhodou nebylo šťastnějším řešením nějaké řemeslo. Osobně si již dávno nemyslím, že by česká učiliště za nic nestála, problém vidím v tom, že si většinová společnost myslí a dává najevo, že učiliště je něco podřadného a neplnohodnotného. A to není pravda.
Představme si následující situaci (a je jich věru v praxi dost) - děcko ze ZŠ odešlo s trojkami na "méně výběrovou" SŠ (tzn. tu, kde přijímají i s trojkami). Následovala čtyřletá akrobatická prospěchová cvičení někde mezi tři až pět. Maturita taktéž. S čerstvým dokladem o vzdělání absolvent hledá první zaměstnání. Angličtinu a němčinu sice měl za tři, ale to automaticky neznamená, že je schopen vést v těchto jazycích pracovní komunikaci. Výpočetní techniku taktéž zvládl v průměru, jenže kromě chatování, seznamek a psaní ve Wordu toho moc dalšího již nezvládne. Takže? Jakáže to je kvalifikovaná síla? A to ani nemluvím o pocitech, které uchazeč musí zákonitě mít, řekněme při desátém přijímacím pohovoru - někteří podnikatelé mi rovnou do očí řeknou, že absolventy SŠ prostě nepřijímají.
A může následovat…
…příběh osmý a devátý - je spojen do jednoho. Dva moje přátele ponechává vzdělání chladnými (oba mají SŠ). Jeden se rozhodl pro truhlařinu, protože mu dřevo voní a práce v kanceláři vůbec ne. Vydělává dvojnásobek učitelského platu, protože má rád hudbu, vybavil se perfektními nástroji, staví si hezký, prostorný dům přesně podle svých představ. Druhý přítel se v Praze věnuje úpravám zahrad - sekání, sázení, kácení, terénní úpravy… Minimálně dvakrát do roka si jezdí zalyžovat do Alp a slunit se někam do Středomoří, a pokud si dobře vybavuji, jeho nový dům je již třetí v pořadí. Jenže o ten majetek zase tolik nejde. Oba moji přátelé jsou ŠŤASTNÍ!
Původně publikováno na blogu RESPEKT.CZ.
Zdeněk Wachtl
0 komentářů:
Okomentovat