V době, kdy studenti nečtou, názory na hudbu mají rozdílné a krajně vyhraněné, výtvarné umění častokrát odmítají již z principu, je film nejpřijatelnější cestou k jejich kulturnímu vzdělávání. Nenáročné pozorování toho, co se děje na plátně, v kombinaci s předpokládaným zájmem by mohlo být tím pravým řešením jak ve studentech probudit zájem o moderní kulturu.
Degradované umění
Ale jen mohlo. Zdá se totiž, že si učitelé význam a kulturní hodnotu filmů a kinematografie jako takové ještě neuvědomili. Je pravda, že se film do vyučování dostává stále častěji. Studenti tu a tam se školou navštíví filmové představení, občas se některé snímky promítají i cíleně (zpracování literárních děl jsou využívána hodinách českého jazyka, filmy v původním znění při hodinách němčiny a angličtiny …), ve valné většině případů ale zůstávají pouhou výplní suplovaných hodin.
Ve srovnání s cíleně vyučovanými dějinami hudby, literatury i výtvarného umění, zůstává nepatřičně opomíjen (ba degradován), přestože je filmová gramotnost v dnešní společnosti téměř důležitější než gramotnost literární. Přitom jsem přesvědčen o tom, že hodiny věnované filmové projekci a následné diskusi o snímku by patřily k velmi oblíbeným a příjemným zpestřením výuky. Jistěže je tu problém s časovou náročností takové výuky, neboť shlédnutí jednoho filmu trvá častěji déle než dvě vyučující hodiny. Ale i průřez filmem (pokud by se nestal pravidlem) může studenty nalákat. Vždyť v češtině se dostaneme také jenom k ukázkám.
Rozšiřte kulturní povědomí
Studenti slýchávají jména jako Balzac, Remarque, Eco. Proč školy studentské povědomí nerozšíří o persóny typu Fellini, Allen, Kubrick, Bergman, Hickock či Ejzenštejn? Totéž platí i pro českou filmařinu. Kolik studentů vidělo Menzlovy oscarové Ostře sledované vlaky ve srovnání s tím, kolik jich bylo přinuceno k přečtení aspoň jedné básně od Jaroslava Seiferta, laureáta Nobelovy ceny za literaturu? V žádném případě nezatracuji četbu. Jsou zde ale i další cesty - a směřují k Vláčilovi, Fričovi nebo Formanovi.
Nový přístup k filmům, ať se to týká jiných hodin, či vlastního filmového semináře, ovšem nesmí postrádat koncepci a smysl. Nahodilý výběr snímků by byl totiž jen pokračováním linie suplovaných hodin. Ať se učitel se studenty sám domluví, na co se chtějí dívat. Stejně jako hudba a literatura nabízí i film nepřeberně možností. Vedle pomníků kinematografie (pár za všechny: Křižník Potěmkin, Lesní Jahody, Mechanický pomeranč …) přeci lze také podrobněji sledovat vývoj jednoho žánru, ať se jedná o zahraniční horor (od Upíra Nosferatu přes Ptáky po Kruh) či českou veselohru (od Kristiána k Pelíškům).
Záleží na tom, jak svolná bude škola (a vzhledem k reformě by mohla být) zavést konstruktivnější přístup, sehnat potřebné filmy a především najít učitele, který je bude správným způsobem prezentovat. Nejdůležitější nadále zůstává zájem studentů. A o ten by školám mělo jít především, ne?
Původně publikováno na blogu RESPEKT.CZ.
Vratislav Maňák
0 komentářů:
Okomentovat