Poslední dobou se objevila řada výzev, usilujících o zlepšení kvality, výkonu a atmosféry českého školství. Takové výzvy jsou vedeny nesporně poctivou snahou změnit neutěšenou situaci českého školství k lepšímu. Zároveň jsou ale poměrně značně kritické k současnému stavu a hledají cesty k nápravě v otázkách pedagogických, v otázkách zvýšení aktivity učitelů a pomocí použití ještě lepších a ještě sofistikovanějších metod, jak přimět žáky k pozornosti a zatraktivnit výuku adekvátně moderní rychlé době.
Osobně se však domnívám, že tento směr úvah může přispět k dílčím zlepšením nebo úspěchům třeba i výjimečného charakteru, ale hlavní problémy českého školství, zejména základního a středního, neodstraní. Ty leží někde úplně jinde a v tomto příspěvku bych je rád shrnul.
1. Nedostatek peněz
Aniž bychom zabíhali do podrobností týkajících se složité situace venkovských škol, je evidentní, že i globálně dáváme do školství oproti ostatním vyspělým zemím velmi málo prostředků ( např. za rok 2003 4,72 procent HDP, Norsko 6,5 procenta HDP, Francie 6,3 procenta HDP). To se projevuje v nízkých platech učitelů, ale i malé míře investic do školství (stavby škol a jejich vybavení). Výsledkem je stokrát omílaná nízká společenská prestiž učitelů, ale i škol jako takových. Nic na tom nezmění fakt, že si svých učitelů nadále vážíme jako lidí - celá řada z nich jsou skutečně výjimečné osobnosti. Jenže ohodnocení jejich mravenčí práce ve třídách i mimo ně je oproti jiným obdobně odpovědným a náročným profesím takřka mikroskopické. Navíc učitel nemůže svoji práci prakticky nijak kapitalizovat, to znamená, že plat je jeho jedinou odměnou za odvedenou práci, zatímco každý majitel místní firmičky si kromě peněz, které z ní průběžně získá, může činit naděje na to, že při odchodu do důchodu vytvořenou firmu prodá a tím se, jak se moderně říká, "zajistí".
2. Snaha nedat to najevo
Samozřejmě, že výše zmíněný bod již mnohokrát inspiroval učitele k diskusím, protestům, žádostem a prosbám. Možná pravě proto, že už to bylo tolikrát, a nebo také jako výraz jisté hrdosti na své povolání a nutnost nedat před žáky tento průšvih najevo se ve školách vyvinula skutečně zvláštní schopnost "nějak to udělat", tedy přežít i za těchto velmi nepříznivých podmínek. Což může být a také je často chápáno tak, jako že to vlastně takhle "také jde". Zastánci neviditelné ruky trhu to pak mohou směle interpretovat jako důkaz, že ti učitelé se vlastně takhle dobrovolně rozhodli existovat a že je tedy vlastně všechno v pořádku, protože zmíněný stav vznikl přirozeně a ve školách je pořád dostatek lidí, kteří jsou schopni a ochotni vyučovat. Že to je výsledkem dlouhých let v tomto stavu a onoho adaptačního mechanismu na nepříznivé podmínky, málokoho napadne.
3. Prostor pro nepodnětné.
Oba zmíněné body navíc vytvářejí prostor pro nepodnětné. Díky tomu, že ve školství je nedostatek peněz a navíc lze leccos jen tak šolíchat (tím netvrdím, že to tak dělají všichni, ba naopak!), umožňuje to participovat ve školství řadě lidí, kteří k ničemu jinému než šolíchání a pouhé "existenci v zaměstnání" nejsou ochotni. To se samozřejmě v určité míře stává i v jiných odvětvích (a je otázka, jestli to tak moc vadí, protože každý tým potřebuje také lidi, kteří se tak trochu vezou a nebo se ještě učí), ale školství k tomu vytváří na podkladě výše zmíněných skutečností velmi vhodné podmínky. To samozřejmě dále zhoršuje obraz školství v očích veřejnosti, protože učitelky, které třísknou ve dvě hodiny dveřmi kabinetu a odcházejí samozřejmě dobrému jménu nepřidají a zcela zastíní těch nemálo kolegů, kteří poctivě opravují testy, povídají si se žákem, aktualizují školní web a nebo vymýšlejí pro školu nějakou zajímavou aktivitu.
4. Projekty a granty
Nedostatek peněz vede k tomu, že školy, které jsou toho schopny, se pokoušejí získat alespoň nějaké finance pomocí všemožných grantů a projektů. Ty školy, které nejsou tak "in", navíc spotřebují část peněz z těchto projektů tak, že si nechají projekt zpracovat a administrovat externími firmami, čímž peníze ze školství dále unikají (i když je pravda, že objem administrativy spojené s granty je takový, že se jim ani nelze příliš divit). Ač by měly být granty a projekty integrální součástí výuky, většinou je tomu tak jen na papíře. Hlavním cílem bývá získat pro školu více prostředků a nebo získat prostředky na ty věci, které škole chybí a které si z běžných prostředků svázaných pravidly pro jejich utrácení prostě zakoupit nesmí. A tak nejvíce času se věnuje projektům při jejich podávání a kalkulaci "výnosů", jejich zapojení do výuky a zhodnocení výsledků pro školu už zdaleka tak velká pozornost věnovaná není. Z praxe projektů tak čiší snaha získat peníze, nikoli něco zajímavého udělat a funkčně a organicky to propojit s výukou. Nemluvím už o tom, že existuje nesmírná inflace takovýchto aktivit. Je jistě vhodné grantově podpořit zajímavé, netradiční, profilační nebo doplňkové činnosti školy. Nicméně pokud se grantový způsob financování stává klíčem k přežití dané školy, pak je pravděpodobně někde něco špatně a co hůře, příslušný grant se stává jakýmsi středobodem fungování školy, protože je to to jediné z čeho tečou penízky a kolem něj se soustředí hodnocení učitelů a život školy jako takový. "Běžná" výuka se pak může stát jakoby vedlejší kolejí, hlavní o co jde je podat granty a být měřitelně úspěšný. Že děti nebudou umět pravopis a trojčlenku, není tak důležité.
5. Informatika ve školství
K tomuto bodu jen krátce, i když by se dal rozebírat velmi dlouho. Nedostatek peněz zcela ochromuje efektivní využití počítačů ve školách. Diskutuje se o tom jestli vůbec budou mít školy připojení k Internetu. V řadě škol je vrcholem použití textový editor, elektronická pošta a internetový prohlížeč. Těch málo peněz, které jsou k dispozici, se alokuje na nezbytný hardware a software z programu Microsoft Select. Často se předpokládá, že údržbu počítačů zajistí učitelé tak nějak sami, o metodické pomoci a uživatelské podpoře, která tvoří nezbytný předpoklad efektivního využití draze nakoupené techniky, ani nemluvě. Zaplacený čas a vytvořený prostor na přizpůsobení nastavení sítí potřebám učitelů a žáků, efektivní využití širokého spektra software, technickou podporu, práci s elektronickými výstupy z hodin, instalace programů apod. zcela chybí.
6. Boj o žáka
Protože "škol je hodně a dětí je málo", řada škol musí bojovat o svou existenci, což deformuje výukový proces. A to jak v požadavcích na chování a znalosti žáků (což by mělo být, přes všechnu modernizaci, stále hlavním cílem vzdělávacího procesu), tak i v chování školy směrem k rodičům a veřejnosti. Často až zoufalá snaha nikoho nenaštvat a získat si nové žáky může vést ke zcela deformovanému chování školy a jejich zaměstnanců, vedeném právě těmito myšlenkami. A i ti, kteří tak myslet nechtějí, tak často myslet musí, protože jim nic jiného nezbývá.
V uvedených bodech bych mohl pokračovat, ale to je pro tento příspěvek příliš dlouhé. Samozřejmě, že situace je diferencovaná, že výše uvedené body nejsou ve všech školách ve stejné intenzitě, a že jsou i školy, které tyto problémy nemají nebo s nimi velmi usilovně a úspěšně bojují. Nicméně se domnívám, že bez jejich systematické eliminace možná budou vznikat v českém školství ostrůvky pozitivní deviace, ale základ fungování a takové to "tiché paradigma" školství bude dosti prohnilé.
Přitom cesty k řešení jsou poměrně jednoduché.
- Radikálně navýšit výdaje na školství na úroveň EU. Argumenty, že nejsou peníze, neobstojí - mezinárodní arbitráže ukázaly, že když se chce a musí, peníze se najdou. Navíc se v ČR prosází cca 100 miliard Kč ročně. Kdyby třetina z toho šla na školství, problém by byl vyřešen.
- Soustředit se, hodnotit a odměňovat primárně výuku samotnou a její výsledky. Na granty a projekty se zaměřit až sekundárně a jako doplněk, prostředek či součást hlavní výukové činnosti.
- Omezit konkurenci projevující se bojem o žáka a přetahováním dětí, navíc v situaci, kdy pro řadu škol může úbytek několika žáků znamenat uzavření nebo ekonomické problémy.
- Účelově vázat školám prostředky na informatiku a změnit poměr výdajů od pouhého nákupu hardware k výdajům na software a správu školských informačních sítí. Integrovat informatiku do výukových, organizačních a řídích procesů školy a tuto integraci adekvátně personálně a finančně zabezpečit.
Uvedené body sledují především to, aby české školství bylo v základech dobré a stabilní, nikoli aby se v situaci celkového průšvihu a prohnilých základních mechanismů tu a tam vyšvihl jeden projekt, škola, učitel nebo žák jako důkaz, že to "přece jenom jde". Sledují zlepšení školství jako takového na principu, že každý žák má právo na kvalitní vzdělávání a školství je základním kamenem konkurenceschopnosti i sociálně ekonomického rozvoje. Tohle na papíře sice máme, ale zbývá to uvést do života.
Jan Mertl
0 comments:
Post a Comment