V květnu jsem odmaturoval na osmiletém gymnáziu. Mimo jiné z dějepisu. Z pohledu středoškoláka musím říct, že pokud nějaký předmět potřebuje od reformy školství pomoct, je to právě výuka českých a světových dějin. A to i navzdory obdivuhodným výkonům osnovám vzdorujících učitelů. Nyní spolu s ostatními očekávám změnu. Doufejme, že přijde co nevidět. Škod bylo napácháno víc než dost.
Dějepis na mělčině
Na osmiletém gymnáziu se v pátém ročníku začíná dějepis "podruhé od Adama" a do loňského roku byl rozdělen do tří let. Během nich musel učitel s žáky dojít od pravěku po vznik České republiky. Ve skutečnosti ale častokrát stěží končil normalizací. Pro právě započatý školní rok sice na mé bývalé škole přibyla jedna hodina dějepisu týdně i v maturitním ročníku, vzhledem k rozsahu osnov je to ale stále málo.
Následující řádky možná budou znít jako znevážení historických dějů, přestože tak nejsou myšleny. Je nutné ale rozlišovat, co studenti mají znát, o čem mají vědět a co pro ně není tak důležité. Myslím, že klíčový pro chápání dějepisu zůstává známý, i když trochu patetický citát: Kdo nezná minulost, nechápe přítomnost a ztrácí budoucnost.
Fakt, že diktát osnov preferoval zevrubnější výklad řecko-perských válek než rozpadu SSSR, dokazuje, že české školství uvízlo na mělčině Žákových latinářských třicátých let. Pro nás mladé je sice dobré vědět, proč se běhá maratón, za užitečnější bych ale považoval vědět, co to byla KGB, kdo byl Gorbačov či co se děje v Čečně. Známe bojiště Třicetileté války - na informace o odsunu Němců ale kvůli nim nezbývá příliš času. Obzvlášť pro školy z pohraničí v tomto případě platí pořekadlo o kovářově kobyle. Víme, kdo vládnul ve Španělsku v 16. století. Jak se k moci dostal Saddám Husajn, se ale ve škole nedozvíme. Školství studentům nedávalo šanci orientace - pomineme-li jejich vlastní zájem a iniciativu.
Slušná řádka omylů
Osnovy do letošního září ignorovaly vývoj devadesátých let. Tisíce středoškoláků ztratilo návaznost mezi tím, co se stalo do roku 1989 a tím, co se dělo loni, před třemi lety apod. Tento problém se netýká pouze jinak podrobných českých dějin (zde je ta podrobnost neoddiskutovatelně pochopitelná - přesto kousavá poznámka: učíme se o koalicích první republiky a nevíme, co to byla dodnes často zdůrazňovaná opoziční smlouva …), ale také dějin světových. Zmíní se sice první válka v Perském zálivu, problematika Balkánu ale zůstává zapovězená. V době, kdy je Slovinsko členem EU, Chorvatsko o členství usiluje a Češi jsou stále v Kosovu, bychom snad ze školy měli vědět, co se v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech dělo.
Do boje o kulturní povědomí žáků byly zataženy i hodiny češtiny … aspoň stručný výklad především moderních uměleckých směrů se tak odbude při probírání literárních projevů surrealismu, futurismu, apod. U poválečného umění ticho po pěšině. Doufám, že v tvorbě školních vzdělávacích plánů dějepisci přihlédnou k tomu, že jejich žáci již automaticky nemusí vědět (když ne dnes, tak za pět let), kdo byla Marylin Monroe, Beatles nebo Andy Warhol.
Závěrem několik vět
Doufám proto, že díky možnosti volby učitelé provedou revizi učebnic i svých připrav, starší dějiny pošlou na odtučňovací kůru a ty moderní si vezmou na paškál. Dosud opomíjeným dějinám, které současné dění formují více než německá reformace, by měl být poskytnut dostatečný prostor. Nepřísluší mi dávat doporučení, jedno na závěr si ale neodpustím. Žeňte výklad dějin rok co rok do aktuální současnosti. Jen tak totiž žáci získají těsnou provázanost s tím, co se dělo, děje a co se bude dít. A o to přece jde, ne?
Původně publikováno na blogu RESPEKT.CZ.
Vratislav Maňák
0 komentářů:
Okomentovat