Stanislav Červenka: Čím bych začal, kdyby…

Nerad bych byl podezírán z něčeho, čím rozhodně nejsem. V diskusi pod jedním z mých příspěvků dokonce jistý kolega vyslovil rozčarování, že pokud už ani pan Červenka není proreformním nadšencem, kdo tedy je? Nikoliv, nadšencem zůstávám a reformu neustále provádím. Kupříkladu tam, kde momentálně působím, tedy v Základní škole Mileč, okres Plzeň-jih. Kdo by měl zájem, může se do naší málotřídní školičky přijet podívat. Ostatně, obdobné kroky jsem podnikal i v době, kdy o kurikulární reformě neměl nikdo ani tušení.

Před lety jsem řídil pedagogický sbor úplné ZŠ, se kterým jsme sestavili pro naši školu výchovně vzdělávací program „Národní a měšťanská škola“ se systémem ročníku 3 + 2 + 4 a požádali MŠMT o schválení. Program byl oceněn v pedagogické tvořivosti a jeho podstatná část vyšla i v pedagogickém tisku. Až z Prahy přijel náměstek ministra, aby nám objasnil zamítavé stanovisko. Vysvětlil, že MŠMT právě dalo souhlas k používání programů Obecná škola, Základní škola a Národní škola. Další program, zvláště pak pro jednu školu, už schválit nemohou a doporučují vybrat si z výše uvedených.

To, že mám výhrady k povinnosti škol zpracovávat ŠVP neznamená, že bych snad nebyl přesvědčen o nezbytnosti školské reformy. Dokonce možnost tvorby vlastního vzdělávacího programu považuji za krok správným směrem a i z toho důvodu máme náš ŠVP dávno zpracovaný. Zdůrazňuji však slovo možnost! Tolik na vysvětlenou

Dnes jsem se však chtěl zaměřit na něco, na první pohled, úplně jiného. Pravděpodobně bude čtenář souhlasit, že veškeré naše úsilí souvisí mimo jiné s tím, zda je nebo není pedagog osobností.
Kdo by nechtěl, aby učitel byl osobností? Najmě ten, který učí moje dítě, přitaká rodič. Jistě si totéž přeje ředitel školy, vedoucí odboru školství, inspektor a další a další. Určitě si to také přeje i ministerstvo školství. Skvělé!

Tak proč, proboha, dělají téměř všichni vše proto, aby pokud možno ve školství bylo osobností co nejméně?!

Také jste už slyšeli o jednotném působení rodiny a školy? O tom, že by ředitel měl být především partnerem svým učitelům. O státních úřednících, kteří mají být pomocníky škol v jejich nelehké a nesmírně zodpovědné práci? Nebo o inspektorovi, jehož náplní práce by neměla být jen kontrolní činnost, ale také rada učitelům?

To jsem měl vcelku štěstí na slušné úředníky a schopné inspektory. Jsou však chvíle, kdy silně pochybuji, k čemu že mně, řediteli, je kupříkladu vůbec nějaký odbor školství. Zejména má-li moje škola právní subjektivitu.

Jak může být osobností učitelka, na kterou si arogantní maminka rozmazleného dítěte veřejně otevře pusu? A jak asi pomáhá naší věci pan ředitel, který se k podřízeným chová jako diktátor? Nebo inspektor, po jehož návštěvě by to nejraději celý pedagogický sbor zabalil a šel se živit něčím jiným? Případně starosta, který ke škole, zřizované jeho obcí, přistupuje jako nedotknutelná vrchnost?

Nebude-li však ředitel školy nejvyšší možnou autoritou, a to nejen pro školu, nebude-li vybaven co nejvyšší pravomocí a nezpochybnitelnými kompetencemi, nebude-li mít faktickou, nikoliv pouze deklarovanou, podporu svých nadřízených i zřizovatele, pak je iluze si myslet, že ve škole snad budou učitelé osobnostmi v pravém slova smyslu. Takovými, že by pak mohli být jako vážení, svobodní a stateční lidé rovněž vzorem pro své žáky.

Totéž, úplně totéž, platí i pro každého jednotlivého pedagogického pracovníka, ať už je to učitel gymnazia nebo vychovatelka v družině.

S výše uvedeným tak trochu souvisí to, co by mohlo stát přinejmenším také za úvahu. Jak, ne na papíře, ale ve skutečné praxi, změnit situaci v české škole? Jistě, cest je přinejmenším několik, jen je důležité, stejně jako v životě, vybrat si tu správnou.

Pro začátek – dostat do škol muže. Zdůrazňuji, muže, nikoliv bábovky „anopaníředitelkojistěpaníředitelko“!

Tedy chlapy, kteří nepadnou na zadek před pracovníky ČŠI, bez větších obtíží zvládnou libovolný počet puberťáků ve své třídě, nezhroutí se před koncem školního roku, zkrátka že je hned tak něco nerozhází. Natolik sebevědomé, aby se dokázali ohradit stejně tak proti arogantnímu rodiči jako nadřízenému. Se smyslem pro fair play i smyslem pro humor. Takové, kteří budou pociťovat stavovskou čest, že je ani nenapadne pomlouvat své kolegy nebo školu, na které působí. Chlapy, kteří budou mít rádi svoji práci a budou konečně pro žáky vzorem.

Ne, že by takoví jedinci vůbec neexistovali. Ale když už se v některé sborovně náhodou objeví, jako bychom dělali vše pro to, aby co nejdřív zmizeli. Nebo se alespoň urychleně změnili k obrazu oné sborovny.

Za svoji dlouholetou pedagogickou kariéru jsem potkal tři, kteří výše uvedená kriteria splňovali. Každý z nich uměl ještě něco navíc - Mirek byl výborným amatérským hudebníkem, Vláďa fotbalistou a počítačovým nadšencem a Ladislav dokonce reprezentantem republiky v golfu.

V současné době pracuje Mirek ve vedení potravinářské společnosti, Vláďa je obchodním ředitelem známé softwarové firmy a Ladislav, ten je ve své disciplině profesionálním trenérem. O návratu před tabuli, pokud vím, neuvažují.

Zůstanou-li ovšem platy ve školství přes všechna minulá „zvýšení“ nadále tak tragicky nedůstojné a neodpovídající náročnosti povolání, nejsem si jist, zda se právě do našeho resortu muži zrovna pohrnou. Navíc pokud k tomu připočítáme atmosféru nejedné naší školy, skoro bych řekl, že se mu spíše obloukem vyhnou. Že bychom je místo toho nalákali na možnost tvorby ŠVP?

P. S.
Při včerejší návštěvě jistého supermarketu jsem na návěsu kamionu, přivážejícího zboží, spatřil inzerát. Nad kontaktním telefonem se skvěl nepřehlédnutelný nápis „Kvalitní řidič, plat až 38.000 Kč.“



Stanislav Červenka