Téma pokusů, a to nejen fyzikálních, bylo na České škole skloňováno už víckrát. Přesto si myslím, že několik podnětů, které vám dnes předložím, by vám mohlo být užitečných.
Začnu poněkud „tragicky“. V Lidových novinách jsem se v pátek 23. února tohoto roku v článku „Vyrob dalekohled. I to je fyzika“, kde informovali o projektu Enter, mimo jiné dočetl: „Jen tři procenta dětí ve fyzice vidělo rozsvícení žárovky reostatem, jak před dvěma lety zjistil průzkum Asociace tvořivých škol.“ To je, aspoň pro mě, informace těžko uvěřitelná, a pokud je situace na většině škol opravdu taková, měli bychom se snažit něco s tím dělat. Samozřejmě každý dle svých možností.
Pokusím se vám předložit několik námětů z pohledu učitele fyziky, který před lety opustil vysokou školu s předsevzetím, jež se nám tam kdosi pokoušel vštípit: „Do každé hodiny fyziky alespoň jeden pokus!“
Tam, kde je to jen trochu možné, snažím se tohoto kréda držet. Pokusy, které v hodinách předvádím sám, bych rozdělil do dvou skupin:
Pokusy s pomůckami z laboratorních sbírek školy
Nevím, jestli jsou vaše školní sbírky fyzikálních pomůcek obdobně archaické jako ty moje, ale i tak mi umožňují většinu témat vcelku obstojně pokrýt. Delší čas sice toužím po funkčním modelu parního stroje a hodně mi chybí Ruhmkorfův induktor. Ten starý rozbila před několika lety služba jedné třídy, když přepravovala vozík s pomůckami z laboratoře do učebny fyziky na hodinu dnes už bývalé kolegyně. I to samo o sobě bylo poučné; od té doby pomůcky do hodin přepravuji téměř výhradně sám. Samozřejmě bych přivítal, kdybych místo neustálého vyplňování kdejakých pitomostí měl ve škole víc času a peněz na opatření nových pomůcek do školních sbírek, ale proč se zase zbytečně rozčilovat.
Tam, kde mi školní sbírky nestačí, snažím se příslušné pokusy předvést studentům na videu nebo využívám internet, protože některé experimenty by studenti vidět prostě měli. A když je nemohu předvést sám, pořád je videoukázka lepší než nic. V tomto ohledu považuji za téměř dokonalého pomocníka web Videopokusy Jany Kocourové a Jakuba Jermáře, což je sbírka videonahrávek jednotlivých fyzikálních pokusů doplněná stručným popisem a vysvětlením. Pokud tento odkaz ještě neznáte, vřele vám ho doporučuji. Jako zajímavý zdroj se mi jeví i internetový odkazník Fyzikální webové stránky - webFyzika, hledat videozáznamy pokusů můžete pochopitelně i jinde. O fyzikálních videích už na České škole taky byla řeč . Pokud vás místo fyzikálních pokusů trápí spíš pokusy chemické, přidám ještě jeden odkaz, který jsem nedávno „omylem“ objevil, a to Chemické pokusy. Chemie ale není můj obor, takže případné prozkoumání a využití tohoto odkazu přenechám zájemcům.
Pokusy s jednoduchými, snadno dostupnými pomůckami
Tyto pokusy používám obvykle v časové tísni, kdy jsem si nestihl na hodinu připravit časově náročnější pokus s pomůckami z fyzikálních sbírek. Někdy ale pokus s jednoduchými pomůckami dokáže děti zaujmout mnohem více než pokusy z předchozí skupiny, možná proto, že si děti mohou podobné pomůcky snadno obstarat samy a stejný pokus si eventuelně samy provést. Rozhodně je tedy nepovažuji pouze za nouzové řešení. Zdroje takovýchto pokusů mohou být různé, nejen papírové. Dnes najdete spoustu návodů na pokusy i na internetu. Při této příležitosti bych jako zdroj inspirace uvedl pouze svůj starší příspěvek „Fyzikální pokusy pro líné učitele“ zde na České škole a připomněl Veletrh nápadů učitelů fyziky.
Pak je tu samozřejmě ještě možnost žákovských pokusů.
Tím nemám na mysli pouze laboratorní práce, ale též předvádění pokusů studenty v běžné hodině fyziky. Pomůcky na tyto pokusy si obvykle studenti připraví doma, občas jim něco, na co zapomněli, půjčím. V třídách nižšího gymnázia po studentech chci, aby každý z nich předvedl během pololetí aspoň jeden takovýto pokus před svými spolužáky. Opět tento postup vřele doporučuji. Děti dovedou být někdy velice škodolibé a není na závadu jim touto cestou připomenout, že provádění pokusu může být leckdy docela problematické. Pokud jste někdy nějaké pokusy předváděli, jistě dobře víte, co tím myslím. Na vyšším gymnáziu u této možnosti předvádění pokusů praktikuji dobrovolnost. Bohužel nemohu říct, že bych se v mnoha hodinách mohl spolehnout na studenty, že mě v experimentování zastoupí.
Poslední dobou se snažím čím dál častěji využívat též jednoduché pokusy, jejichž provedení během vyučovací hodiny mohou studenti zvládnout v malých skupinách (dvojice, trojice) či samostatně během několika minut s pomůckami, které jim připravím před hodinou.
Tyto pokusy musím volit tak, abych na ně měl dostatečné množství pomůcek pro příslušný počet skupin studentů. Někdy z tohoto důvodu i třídu dělím na dvě poloviny (například žákovských souprav ISES mám v laboratoři fyziky pouze šest). Uvedu namátkou jen několik příkladů: určení hustoty dřevěného kvádru ( posuvná měřítka, váhy, dřevěné kvádry), sledování trajektorie hlemýždě (hlemýždě si děti opatří samy), změření periody a frekvence kyvadla nebo pružinového oscilátoru (při této příležitosti si mohou děti změřit i tep), sledování vody v kapiláře, rozpouštění kostky cukru ve studené a teplé vodě, využití cívky jako elektromagnetu, použití lupy atd.
Původně jsem se zdráhal takto postupovat, protože se mi některé experimenty zdály moc primitivní, ale opět tento vyzkoušený postup mohu všem kolegům jen doporučit. Vyučovací hodinu to velmi oživí, a co si děti vyzkoušejí samy, to si mnohem lépe zapamatují. Možná stojí za to uvést, že podnětem k tomuto druhu experimentování pro mě byla kdysi dávno jedna dívka, která mi nedokázala uvést jediný konkrétní příklad pružné a tvárné deformace. Od té doby v hodinách fyziky při probírání deformací posílám mezi studenty pružiny a kusy plastelíny.
Mimochodem mezi tyto pokusy též pravidelně zařazuji i rozsvěcení a zhasínání žárovky reostatem, takže pochopte mou nedůvěru ve výsledek výše uvedeného průzkumu. Nechce se mi věřit, že bych byl taková výjimka. A k této variantě vám přidám na závěr ještě rádoby veselou příhodu. Před nějakou dobou jsme v jedné třídě „testovali“ se studenty kapalinové teploměry tak, že v rozdaných kádinkách měřili teplotu tajícího ledu a posléze měřili stejným teploměrem i teplotu vařící vody v kádince na vařiči. Když jsem se pak domáhal vysvětlení, proč některé teploměry neukazovaly nulu a sto stupňů, jeden student mě pobavil výrokem: „Celý život nám lhali!“ Myslel to pochopitelně žertem, ale jestli je situace na našich školách opravdu tak strašlivá, jak tvrdí výše citovaný průzkum, bylo dobré pokusům ve školách urychleně začít věnovat patřičnou pozornost, abychom se v budoucnu od dětí často nedočkali podobných odpovědí míněných zcela vážně.
Josef Duhajský
0 komentářů:
Okomentovat