Česká škola: Petr Fořt: Proč jsme kritici státní maturity z ICT?

Pokusím se zde o zvýraznění spektra základním problémů a situací, které vzniklou situaci výrazně ovlivnily. Státní maturitní zkouška nazvaná ITZ (Informačně technologický základ) vyvolala v uplynulých měsících masovou diskusi na úrovni škol a praxe. Jedná se o výrazně kritizovaný problém, ke kterému se v současné době vyjadřují snad všichni, kteří mají zájem na kvalitativním růstu výuky na našich odborných školách. Oficiální připomínky jsou nyní předmětem tvůrčí práce rozsáhlé pracovní skupiny složené ze zástupců odborných škol, vysokého školství a průmyslové praxe.

Pokud se chceme podívat do historie prvních krůčků s výukou výpočetní techniky v českém školství, bude asi nejzajímavější porevoluční období. Náš stát se v této hektické době stal moderně se rozvíjející demokracií. Možná že namítnete, že sem politická situace nepatří, ale globální problém je vždy ovlivňován směrem odborným a politickým, stejně jako myšlenka státních maturit.

Právě díky jisté otevřenosti vůči světu získal náš průmysl a samozřejmě i školství možnosti získávat nové technologie a hledat know-how nejen v bloku několika socialistických států. Osobně považuji toto období opravdu za zlomové i pro rozvoj výpočetní techniky jako oboru v ČR. Měli jsme zřejmě i kousek štěstí, že jsme se k němu dostali demokratickou cestou ve správné době. Jistě si řada z nás ještě vzpomene na to, když pracně sháněli valuty na zakoupení první ZX 80.

Ve výpočetní technice existují dva základní směry. Jejich význam je zcela jasný a vychází z podstaty každé technologie. Podívejme se například na televizi. Na jedné straně je to pro většinu z nás krabice plná neznámých součástek, na druhé straně se jedná o každodenně používaný nástroj. V naprosto stejné situaci je v současné době výpočetní technika. Stává se z ní postupně spotřební elektronika a nástroj posilující tvůrčí práci stovek miliónů lidí na tomto světě. Kdybych vám před deseti lety řekl, že se bude prodávat v obchodních domech, a ne u ICT specialistů, tak byste se zřejmě nevěřícně usmáli. Tyto dva směry je nutné vždy respektovat zcela jednoznačně v praxi a potažmo s celkem běžnou setrvačností i ve školství. Jiné znalosti budete vyžadovat od jednoho správce sítě, jiné od ekonomů, jiné od techniků.

Ke správnému směřování ICT v českém odborném školství začíná docházet někdy kolem roku 1992. Jednalo se především o technické školy, které začaly chápat výpočetní techniku zcela odlišným způsobem. Ten byl již v té době ovlivňován růstem rozvoje ICT v průmyslové sféře a rozvojem spolupráce počítačových nadšenců na odborných školách s podniky a dodavateli software. Tyto první krůčky byly poměrně hektické a jednalo se spíš o individuální aktivity škol, které měly zájem vytvořit profil absolventa zajímavý i pro průmyslovou sféru.

V této době začaly vznikat systematičtější akce na podporu školství. Byly to časy hektické, ale na druhou stranu se podařilo na řadě středních a vysokých škol vytvořit kvalitní základ v podobě aktivit rozvíjejících spolupráci škol s dodavateli software s praxí jako takovou.

Na přelomu tisíciletí se objevily na odborných školách problémy, které byly dány strukturou výuky. Nasazení nových technologií bylo na jedné straně předmětem pozitivních volebních preferencí vládnoucích, na druhé straně se příliš nikdo z lidí nezajímal o to, co se na školách v oblasti ICT skutečně děje. Situace byla opravdu paradoxní. Osobně ji dnes hodnotím pouze slovy: „Kdo pochopil v této době správný směr integrace ICT do výuky a praxe, získal výraznou výhodu, na které staví vyspělý svět“.

Jednalo se ještě o období, kdy počítač stál bezmála sto tisíc korun a pro školy bylo získání i jedné učebny relativně velkým problémem. Přesto se především díky spolupráci škol s regionálním průmyslem podařilo systematické nasazení ICT do mezipředmětových vztahů. Součástí těchto projektů byla často i přímá materiální podpora a licenční modely produkčního software.

Já osobně považuji za zlomový rok 2000. Tehdy přijala vláda usnesení č. 351, kterým schválila Koncepci státní informační politiky ve vzdělávání. Součástí této aktivity byl v první fázi INDOŠ, ke kterému se nechci v tomto článku vyjadřovat. Jednalo se o mediálně přetřásaný problém, který svou koncepcí ublížil druhé fázi projektu a tím bylo SIPVZ.

Koncepce SIPVZ byla založena na jednoduché a progresivní myšlence, naučit výpočetní techniku s vazbou na mezipředmětové vztahy ve třech úrovních. Součástí projektu byly také grantové projekty, které by měly posilovat uspokojení konkrétních potřeb našich škol. Existuje celá řada zastánců i odpůrců tohoto projektu. Osobně si myslím, že se jednalo o jedinou světlou chvilku v rozvoji ICT v našem školství. Možná za ni vděčíme právě tomu, že náplň nesestavovali politici, ale skuteční odborníci a celá diskuse nad problematikou byla od počátku zcela veřejná bez kuloárních diskusí.

Pro přibližně stovku škol aktivně rozvíjejících modul P-CAD znamenalo SIPVZ krok kupředu především z pohledu legalizace nových technologií vůči studijním osnovám a profilům absolventů. Zde si neodpustím jednoznačnou kritiku současných osnov, které jsou v tomto ohledu vůči kvalitnímu oborovému uplatnění ICT velmi špatné. Musíme si uvědomit, že je ICT opravdu stoletou změnou vyjadřovacích a komunikačních prostředků ve stovkách oborů. Praxe již v této době přemýšlí zcela globálně, odborné školství jen částečně a koncepce ITZ jde doslova hlavou proti světovým trendům. Navíc změny řada osnov oborů za deset let ani prakticky nezaznamenala. Vše je jen dílem progresivně myslících ředitelů škol a předmětových komisí, které vidí skutečný problém výuky odborníků reálnýma očima. Pokud toto nepochopíme, můžeme za pár let odborné školství zavřít a posílat děti na studia do států, kde se opravdu reálně přemýšlí. A z našeho průmyslu se stane jen levná pracovní síla bez technického know-how.

Z pohledu praxe a dodavatelů software se jednalo o sjednocení studentské licenční politiky a strategií. Studenty škol v současné době stojí balík produkčního software od řady dodavatelů často méně než tužka a pravítko. Tyto licenční modely od nás přebírá celý svět. Staly se v loňském roce navíc součástí podpory nového směru v nasazení ICT v našich strojírenských oborech. Ten byl opět vytvořen pro projekt MŠMT - SIPVZ a vystavěn na strategii správy životního cyklu výrobku (PLM – Product Lifecycle Management). Jedná se o pomyslný vrchol integrace ICT ve světovém průmyslu a školství.

Přišel rok 2006 a v odborném tisku se začínají objevovat zprávy o maturitním ITZ. Mělo by se podle slov autorů jednat o kvalitativní krok kupředu v rozvoji „povědomí o digitálním obsahu“ u našich absolventů. Již od počátku je všem jasné, že se jedná z hlediska ICT o naprosto odlišnou strategii. Ta je svázána s direktivním předpisem a jde požadavky proti všemu, co se v ICT v českém odborném školství patnáct let vytváří. Není divu, nikdo se tím při tvorbě ITZ prostě nezabýval. ITZ svým úsměvným předpisem v důsledku s destruktivním vlivem na výuku tvrdí, že je pro technika velmi důležité umět animovat postavičky v rastrové grafice a znalost produkčních aplikací je prakticky k ničemu.

Důsledky tohoto počínání na znalosti našich techniků a odborníků si musí zvážit každý sám. Buď budeme rozvojovou zemí a vrátíme školství na úroveň výuky před patnácti lety, nebo udržíme správný směr, odpovídající současnému stavu techniky a světovým trendům.