Druhá část ukázek z deváté kapitoly z dosud nepřeložené knihy Marilyn Fergussonové Spiknutí vodnářů (The Aquarian Conspiracy: Personal and Social Transformation in the 1980s, Tarcher 1980), která je o učení v jeho nejširším smyslu. Je o našich překvapivých kapacitách, nových zdrojích znalostí, o mistrovství, kreativitě. Je o Žákovi uvnitř, který čeká na vysvobození. O tom, jak jsme ho zajali… o velké neschopnosti naučit se, která je pro naši kulturu typická, o výchovném systému, který zdůrazňuje být v „souladu“ před schopností být otevřený.
Celomozková znalost
Jednou se mysl probudí k evoluci, řekl Teilhard, a lidstvo vstoupí do nové fáze. Je to jen otázka času, kdy uvidíme důkazy světové expanze vědomí. Záměrné užívání vědomí rozšiřujících technik ve vzdělávání je v našich obecných školách novinkou. Nikdy dříve nepronikla kultura k pěstování celomozkové znalosti v obecné populaci. Transcendentní stav, ve kterém se slévá intelekt a cítění, ve kterém vyšší funkce souznějí s intuicí starého limbického mozku, byl dosud výsadou několika málo jedinců - athénských filozofů, zenových mistrů, renesančních géniů, tvořivých fyziků. Tato hrdinská forma nebyla pro "normální" lidi. A je jisté, že nemohla být vyučovaná ve školách! Ale teď už neexistuje důvod udržovat celomozkovou znalost jen pro elitu. Věda i zkušenosti osobní transformace velkého počtu lidí ukazují, že jde o všeobecnou vnitřní lidskou schopnost, ne výjimečnou schopnost několika umělců, jogínů a zázračných dětí vědy. Mozek každého z nás je schopen nekonečného znovu uspořádávání informací. Konflikty a paradoxy jsou zrním pro transformativní mlýn.
Jsme posedlí logikou, což většinou znamená přesné, krok po kroku vedené (lineární) úsilí. Ale lidský mozek málo užívá logiky tohoto druhu. Je to počítač neuvěřitelné moci a důvtipu, ale daleko více analogový, než digitální. Mozkové kalkulace nepotřebují naše vědomé úsilí, jen naši pozornost a otevřenost informacím. Ačkoliv mozek pohlcuje obrovské systémy informací, do vědomí přijde jen malá část - značnou měrou kvůli našim zvykům a chybným předpokladům o tom, proč známe to, co známe. Objevy o podstatě mozku jsou bohužel podobné pomalu se šířícím zprávám o příměří. Na bojištích ještě zbytečně umírají vojáci, dlouho poté, co válka skončila. Mladé mysli jsou skličované a ponižované každý den příliš silně, než aby přemýšlely o systému, který ohromuje schopnosti celoživotního růstu, a aby se o něj pokusily. Jak někdo řekl, na rozdíl od hmyzu se lidské bytosti rodí jako motýli a umírají jako kukly.
Neurologie byla dlouho vzdálená práci pedagogických institucí - způsobil to pochopitelně také odborný jazyk. V objevech o specializaci levé a pravé hemisféry je skryta pro pedagogiku nová metafora učení. Vědecké důkazy intuice, jak nazýváme znalost bez logického uvažování, otřásly vědou, a je tu teď doba, kdy by se to konečně mělo odrazit ve vzdělávání. Na vědomé úrovni se pokoušíme myslet po krocích, je to těžký řetěz nebo "cesta myšlení". Po A následuje B to vede k C. Ale nelineární procesy v přírodě, jako je třeba krystalizace a určité děje v mozku, jsou A až Z najednou. Slovník definuje intuici jako rychlé získání pravdy bez vědomé pozornosti nebo úvahy, znalost zevnitř, instinktivní znalost nebo pocit, který je spojený s jasnou a soustředěnou vizí. Slovo je odvozené z latinského intuere, dívat se na někoho s určitými pocity. Nemělo by nás překvapit, že intuice je mimo lineární myšlení a proto je podezřelá. A zprostředkovává ji polovina kůry, která nemluví - naše v podstatě němá hemisféra. Pravý mozek není schopen vyjadřovat slovy to, co ví, jeho symboly, obrazy či metafory musí pochopit a přeformulovat levý mozek, dříve než je "získáme".
Dokud jsme neměli k dispozici laboratorní důkazy o platnosti takových informací, pro naše jednostopá já bylo těžké tyto znalosti přijmout. Máme tendenci o intuici přemýšlet jako o něčem odděleném od intelektu. Přesněji bychom ale mohli říci, že intuice obklopuje intelekt. Cokoliv jsme kdy získali je tak uchované a dosažitelné. Jak napsal psycholog Eugene Gendlin, rozměr, který jsme si navykli nazývat nevědomím, není dětinský, nízký či nepraktický, ale mnohonásobně bystřejší, než jsme my. Jestliže máme tyto zprávy někdy zkomolené, tak je to chyba příjemce, nikoliv vysílače.Nevyslovená znalost byla vždy významným tichým partnerem v celém našem pokroku. Levý mozek je schopen organizovat nové informace do existujícího schématu věcí, ale nemůže vytvořit nové myšlenky. Pravý mozek vidí kontext - a tedy smysl. Bez intuice bychom byli stále v jeskyni. Každý průhled, každý krok kupředu v historii závisel na pravomozkových vhledech, schopnosti holistického mozku najít anomálie, tvořit novoty, vnímat vztahy. Jaký div, že náš přístup k pedagogice, který zdůrazňuje lineární, levomozkové pochody, nestačí držet krok s dobou?
Některé teorie založené na výzkumech tvrdí, že se levý mozek chová téměř jako oddělený, soupeřící jedinec, nezávislá mysl, která překáží svému partnerovi. Naši situaci lze přirovnat k dlouhé cestě dvojčat - námořníků. Jeden je upovídaný analyzující chlapík, druhý němý a někdy snílek. Mluvící partner důvěřuje svým námořním mapám a přístrojům. Jeho bratr má ale tajuplnou schopnost předvídat bouře, změny proudů a jiné navigační okolnosti, které sděluje pomocí znamení, symbolů, kreseb. Analytický bratr se obává důvěřovat radám svého bratra, protože si nedokáže představit, kde se berou. Skutečně, němý bratr má jakési rádio, okamžitý přístup k bohaté databance, která umožňuje hodnotit počasí jako z družice. Ale není schopen tento komplexní systém vjemů vysvětlit detailně. A jeho upovídaný bratr ho tedy většinou ignoruje. Frustrovaný často bezmocně stojí, zatímco se jejich plachetnice řítí do neštěstí. Kdykoliv jsou jejich přesvědčení v konfliktu, jedná analytický námořník tvrdohlavě podle svých úvah až do dne, kdy se bez bratrovy databanky neobejde. Je přemožen. Uvědomil si, že když ignoroval informace svého bratra, šel světem poloinformovaný.Jeden z vůdčích vědců zabývajících se učením, Jerome Bruner, poznamenal, že malé dítě, které přistupuje k novému předmětu nebo neznámému problému - jako vědec, který se ocitá na hranici svého oboru - by bez intuice bylo úplně ochromené. Neuvědomujeme si například často, jak jsme se rozhodli. Častěji než si uvědomujeme cítíme, jak bychom měli jednat. Když si zvykneme užívat svých kapacit naplno a s důvěrou, řekl Bruner, nemůžeme neuznat sílu intuice. Naše současná technika vytváří takové množství možností, že jedině intuice nám může pomoci ve výběru.
Uvědomujeme si teď, že pravý mozek vidí vztahy, poznává tváře, zprostředkovává nové informace, slyší tóny, posuzuje harmonie a symetrie. Nejvážnější neschopností, kterou jsme všichni získali, může být určitá slepota - neschopnost vidět vztahy nebo zjišťovat smysl. Ještě žádná škola zatím nenabízí vzdělávací program, který by vedl k odstranění této nejzákladnější překážky. Výzkum potvrzuje, co vnímaví rodiče a učitelé věděli vždycky: učíme se různými způsoby. Podle uspořádání našich mozků jsou někteří lidé levodominantní, někteří pravodominantní a někteří nejsou ani jednoho typu. Někteří se lépe učí posloucháním, jiní díváním se nebo dotykem. Někteří dokáží vizualizovat jednoduše, jiní vůbec. Někteří si dobře pamatují různé přednášky, telefonní čísla, údaje, jiní barvy a pocity. Někteří se učí lépe ve skupinkách, jiní o samotě. Někteří jsou nejschopnější ráno, jiní odpoledne. Z rozdělených mozků nemůže žádná vzdělávací metoda získat maximum. Objevy o specializaci hemisfér a tendence jedinců oblíbit si jeden způsob nám také pomáhá pochopit, proč se tak moc lišíme v tom, jak vnímáme a myslíme.Výzkum mozku také vede ke zvratu v našem chápání rozdílu mezi mužským a ženským vnímáním. Pohlaví zjevně mění některé stránky mozkové specializace. Levá a pravá hemisféra mužů se specializuje v rannějším dětství, než u žen, což sebou nese určité výhody a nevýhody. Mužské mozky jsou lepší v některých typech prostorového vnímání, ale jsou méně pružné, více zranitelné, než ženské mozky. Jsou náchylnější na důsledky poranění. Podle jedné studie ukázala, že při podobných zraněních mozku měly ženy téměř nulovou ztrátu ve vyjadřovací schopnosti, zatímco muži měli velké vyjadřovací potíže. Proti ženám trpí dyslexií (potíže při čtení) mnohonásobně více mužů. Dyslexie, kterou trpí nejméně 10 % populace, se zdá být spojená s dominancí kůry pravé hemisféry v procesu čtení. Ti se silně holistickým vnímáním jsou v našem vzdělávacím systému, který klade důraz na symbolický jazyk a symbolickou matematiku, často v nevýhodě. Právě tito lidé mohou být ale neobyčejně nadaní. Typicky vedou v umění a novátorském myšlení, jejich schopnost přispívat společnosti je často snížena, protože systém v prvních školních letech podkopal jejich sebeúctu.
Potřeba novot
Syntéza a modelování jsou úkoly nutné pro přežití v 21. století. Jak stoupá komplexnost vzdělávání, rozsáhlost vědy, rozdílnost možností, potřebujeme celomozkové chápání tak, jak jsme ho v historii ještě nepotřebovali: levý mozek k testování, analýze, výběru, budování konstrukce a podpěr nového uspořádání, pravý k vynalézání, snění, chápání smyslu a rozšířenému pohledu. Oba společně pak k objevování pro budoucnost. Objev specializace hemisfér předpovídal spisovatel Henry James, když pozoroval, že jsou dva hlavní typy lidí: ti, kteří preferují emoci poznávání, a ti, kteří preferují překvapení. Levá hemisféra, jak se zdá, se specializují na vysoce strukturalizované stimuly jako je třeba cvaknutí, zatímco pravá integruje novou, difúzní informaci, jako je třeba svit světla. Levý mozek si především uvědomuje vztahy stimulů, které už dříve znal. Pravý se zabývá tím, s čím ještě nemáme důkladné zkušenosti.Experimenty také ukazují, že kromě chápání vztahů a vynikání v hlubokém chápání pravý mozek také daleko lépe vnímá za šera a tmy. Vypadá to, poeticky vyjádřeno, jako pohled do neznáma, jako jeho chvalozpěv na tajemství. Volné vynořování pravomozkových znalostí je jako vypůjčená kniha, jako zachycení melodie, kterou jsme slyšeli při chůzi, či matná vzpomínka. Je to jako sen, na který jste si z poloviny rozvzpomněli. Plně si ho neuvědomujeme. Bez levomozkové schopnosti poznat, pojmenovat, integrovat všechny obrazy, kterými bychom mohli obohatit naše životy, ale zůstávají ve vězení. Psychotechniky ulehčují vyplutí neznámého. Ve stavu difúzní pozornosti jde komplex pocitů a vjemů jinou cestou, než přes analyzující levý mozek. Skutečné tajemství je v náhlé integraci, v okamžiku, kdy je k tomu vhodná doba. Pak víme celomozkově. Je to jako červená žárovka, která se v karikaturách objevuje nad hlavou, a která má vyjádřit "záblesk myšlenky".
Aniž si to uvědomujeme, možná lidi tlačíme jednostranností našich škol k extrémům jejich vnitřních tendencí. Rebel-inovátor se liší stále víc a později se stane dokonce antisociálem nebo neurotikem. Plaché dítě, které si přeje utěšit, je autoritativní strukturou formované dokonce do ještě poddajnější role, ještě plaššího stavu. Ve své studii přirovnali Haney a Zimbardo střední školy k vězení, a tvrdí, že skutečnou tragédií nejsou ti, kteří vyrušují, dokonce ani ti, kteří chodí za školu, ale "nekonečné průvody rozplizlých studentů, kteří školním systémem procházejí tiše a bez dotazů, nedotěrní a nevšímaví".Začínáme si uvědomovat, že musíme žáky vychovávat pro nejistoty svobody, která se rozprostírá za hranicí známého. Schopnost pozměnit úhel pohledu vždy pomáhá řešení problémů. V jednom experimentu učili psychologové studenty znovu si problémy projít a uspořádat, nebo si je představit jasněji. Ti, kteří se učili opětovně formulovat problémy, museli své definice problémů rozšířit a znovu zkontrolovat své předpoklady, jestli byli skutečně pravdivé a jediné možné. Ti, kteří si prošli všechny předpoklady, na hlavu porazili ty, kteří si problém představovali jasněji. Studenti byli například požádáni aby navrhli hodiny, které na svém povrchu nemají žádnou pohyblivou část, nebo nic, co by se během normálního užívání měnilo. Odpověď je: akustické hodiny. To, že jsme si zvykli se na hodiny dívat, vede mnoho lidí k tomu, že předpokládají, že hodiny musí dávat vizuální informaci. Fantazijní skoky, zvědavost, syntéza, spontaneita, záblesk vhledu - to by nemělo být jen pro vyvolenou menšinu. Učitel John Gowan, jehož speciálním zájmem je tvořivost, řekl: Opravdu tvořiví jsou jen ti lidé, kteří tvrdohlavě překonávali všechno úsilí rodiny, náboženství, vzdělání a politiky potlačit to v nich…Jestliže se učíme ochočit si tvořivost - to znamená spíše ji zvyšovat, než popřít, jak to dělá naše kultura - můžeme zvýšit počet tvořivých lidí nad kritickou míru. Vždy, když bylo této míry ve vzdělávání dosaženo, jak to bylo u Athéňanů za Periklea, v době renesance, v průmyslové Anglii a v době amerického federalistického období, civilizace udělala velké skoky kupředu. Brzy může nastat zlatý věk takových lidí, takový, že ho lidstvo ještě nezažilo. Génius je vždy ten, kdo předběhne dobu. A největší mozky tohoto věku úsvit něčeho takového předpovídali. Neexistuje jiná možnost: narodili jsme se tvořiví. Naše první pohledy a zvuky byly nezkušené, nové a originální. Prozkoumávali jsme svá malá universa, pojmenovávali věci a znali je intimně. Pak toto pozorování přerušilo náhle formální vzdělávání a nutilo nás do jiného, úzkostnějšího druhu pozornosti, a zároveň ničilo stav vědomí nutný pro dobré umění a dobrou vědu. Budeme-li mít velké štěstí, pedagogika se nejdříve možná pustí do rozvíjení tohoto bohatšího, pohotovějšího vědomí. Naše školy možná postupně zastaví pokusy veslovat na plachetnicích.
Potřeba spojení
Smysl pramení z kontextu a spojení. Bez kontextu nic nedává smysl. Zkuste si představit kontrolora bez kontrolních lístků, jazyk bez gramatiky, hry bez pravidel. Pravý mozek, se svým nadáním vidět modely a celek, je základem pro pochopení kontextu, pro objevení smyslu. Učení se učit obsahuje učení se vidět vztahy mezi věcmi. Naneštěstí nám naše školy nepomáhají, řekl antropolog Edward Hall, protože nás neustále učí nevnímat vztahy.Kontext… znamená to, co je spletené dohromady. Pozorujeme teď ekologii všeho kolem a uvědomujeme si, že věci dávají smysl jenom v souvislosti s jinými věcmi. Stejně jako se začala medicína dívat na kontext nemoci, na příčiny a ne jen na symptomy, pedagogika začíná uznávat, že vzájemné vztahy toho, co víme, pavučina souvislostí, je důležitější, než pouhý obsah. Pod označením I program, který byl navržený na pomoc rodinně deprivovaným dětem, učili výchovní poradci od massachusettské firmy Synectic tisíce dětí ze základních škol jak vnímat kontext - ve smyslu, jak myslet metaforicky. Zpočátku většina dětí namohla pochopit smysluplné vztahy, když se jich učitel ptal: "Jak je růst semínka podobný růstu vajíčka?" Typické odpovědi dětí ze 3. třídy před výcvikem byly: "Kytka je lepší." "Kuře může chodit." "Kuře je menší." "Na květině není žádné peří." Po několika hodinách skupinového cvičení se dětí ptali znovu. Všechny teď byly schopné zobecnit některé podobnosti: růst, změnu formy, atd. Jejich metafory často překvapovaly. Jedno dítě řeklo: „Jen vejce a semínko ví, čím budou, až vyrostou… Něco vevnitř jim to musí říci.“ Jiné dítě řeklo, že i vejce i semínko jsou na začátku malá a nakonec překvapivě velmi vyrostou, jako otcův vztek. "Když je zuřivý, začne nejdříve s malým vztekem a pak je zuřivější a zuřivější." Jeden hoch srovnával nakřápnutí vajíčka a semínka s prasknutím trubky vodovodu, když v ní zmrzne voda.
Když testovali děti ve školách Lawrence rok po tréninku metaforického myšlení, žáci první třídy znali o 363% více písmen a zvuků, v chápání řeči se zlepšili o 286%, ve čtení slov se zlepšili o 1 038 %. U dětí z mateřských škol se z roku na rok zlepšily obrázko-slovníkové testy o 76%. U žáků třetí třídy se zlepšilo čtení téměř o 40%. William J.Gordon věří, že učení je založené na tvoření vztahů, kterým se z nového dělá známé, na schopnosti, kterou u mnoha lidí škola potlačila. Mezi otázkami v jeho cvičeních jsou: "Co potřebuje více chránit, želva nebo kámen?" "Co váží víc, kámen nebo těžké srdce?" "Co roste víc, bambus nebo sebevědomí?" Metafora staví mosty mezi hemisférami, symbolicky přináší znalosti z němého pravého mozku tak, že je může pochopit levý a pak mohou vypadat jako něco známého. V Synecticsu se také ptají na příklady odpuzující přitažlivosti, jemného brnění, zmrzlého kvapu, disciplinované svobody - cvičí tak děti v překonávání paradoxů.
Části světa nemůžeme pochopit jinak, než v podmínkách celku. "Příroda je jedna nádherná jednota," řekl Albert Szent-Gyorgyi, "mezi fyzikou, chemií, kvantovou mechanikou… není žádný rozdíl." Kenneth Boulding, ekonom a prezident Americké Asociace pro Rozvoj Vědy, mluví o "hluboké reorganizaci a restrukturalizaci znalostí", která v této době přichází: "Staré hranice se na všech mezích bortí." Všimněte si, že říká restrukturalizace, ne přidání nových znalostí. To je tvar, ze kterého je jasné, že tím myslí změnu. Lidé se musí naučit přizpůsobit celý mozek celému světu, řekl Joseph Mecker: levomozkové lineární myslitele čekají těžké časy. Ti, kteří setrvávají ve víře, že žijí v zahradě, objeví, že mrkve se otočily tak, aby se setkaly se salátem, zatímco zvířata a plevel k nim vniknou uvolněným plotem. Žádná věc už nemůže být považovaná za izolovanou… život v takové divočině bude požadovat existenci celého mozku, ne jen té části, která bují na analytické fragmentaci. Je obtížné si představit, jak se hranice našich odlišných oborů jednou slijí. Jednodušší by bylo, kdybychom uvažovali v termínech hloubky: Pronikání humanistického výzkumu, v libovolných směrech, nás, zdá se, přivede k určitým ústředním pravdám či principům. Potřeba překročit kulturuNejen že bychom se měli učit spojovat informace, ale měli bychom dávat do vztahu každou s každou. Uvědomujeme si více, že žádná kultura ani žádné historické období neznalo odpovědi na vše. Kolektivní moudra získáváme z celé historie a ze všech koutů planety. "Byli jsme mecenáši našeho kulturního dědictví," řekl psycholog Stanley Krippner, "a oběťmi krátkozrakosti naší kultury." Naše koncepce možností se hroutí v dusivém materialismu, zastaralém dualismu mysli a těla.
Stejně jako ve zdravotnictví, novátoři začínají pátrat v jiných kulturách - v šamanismu, v akupunktuře - a objevují a přizpůsobují tradiční učební systémy, nástroje, perspektivy. Oproti našemu škatulkování informací se Čejenové a jiné americké indiánské kmeny snaží vyjádřit vše kruhem, spojit vzájemně spjatou realitu tím, že na její zmapování užívají kruh. Kruh se může například dělit do čtyř ročních období, "čtyř stran světa", nebo období života. Nebo je možné vyjádřit modely a vztahy mezi společenskými skupinami nebo vrstvami pomocí plynulého kruhového grafu. Učitelé na Harvardské pedagogické fakultě na příkladu kruhu vysvětlují vztah mezi obory. Jiný přírodní systém nabízí způsob, jak ukázat souvislosti. Mnoho amerických učitelů přijalo způsob "procházení", což je původně zdlouhavá a nesnadná cesta do pouště, kterou museli absolvovat australští domorodí mužové okolo 14. roku věku. Když ví, že jsou připraveni na zasvěcení života nebo smrti, neodkladně je vedou k výchově, charakteristické pro kmen. V některých školách teď mají studenti možnost si sami vytvořit učební plán podle toho, jakých a jak velkých cílů si přejí dosáhnout - je to jejich forma procházení. I mezi učiteli vzrůstá touha po starých mýtech a symbolech, ústní historii, obřadech země, primitivních rituálech a zvycích, neobyčejných schopnostech popsaných v kulturách méně lineárních, než je naše.Jak se mění náš pohled na svět, mění se svět: stává se menším, bohatším a lidštějším. Co je orientace v jemných vzorech v terénu ze sněhu a písku, navigace z ostrova na ostrov, tanec na žhavém uhlí, pokus o zaklínání bolesti? Co všechno může člověk dokázat? Jaké věci jsou naší kolektivní znalostí? "Nikdo z nás," říká účastník alternativní školy, "není tak bystrý jako každý z nás." Objevujeme, že jsme také schopni tvořit mýty, starověké strategie pro kultury, které se účastní transformace. Na seznamu život měnících, burcujících zážitků obsažených v dotaznících Spiknutí Vodnářů mluvilo několik lidí o kulturních šocích - cestě do jiných zemí, jiných částí světa.V jiných kulturách je pro nás ukryta mocná pomoc. Eskymácké dítě, které cítí napětí, vedou k tomu, aby se upřeně dívalo jako pták nebo ryba, a zároveň se na čas od znepokojivé situace uteklo, jako pták ulétne nebo ryba rychle odplave. Také se učí vrátit se po určité době k problému, stejně jako se k němu vrátí pták nebo ryba.
Prostí Indiáni Severní Ameriky učí své děti o dvojníkovi uvnitř člověka, existenci konfliktních já, která mohou být sladěna do souladu. Naše kultura potřebuje svou Čejenskou Kruhovou Představu - kosmologii, do které může včleňovat informaci a zkušenost: naše místo na planetě, naše pořadí na jevišti vývoje a historie, náš vztah k nekonečně malému elektronu a ohromným galaxiím, okolí našeho zrození, umírání, práce, rodiny. Všechno to vytváří kontexty. Bez pohledu na celé systémy nemůžeme pochopit sebe, jeden druhého, nebo podstatu: tkanivo událostí, pavučinu okolností, mnohočetných perspektiv.Potřeba vysokých nadějí"
To, co jsme považovali za horizont svých schopností se ukázalo být jen předvojem," řekl Tom Roberts, pedagogický pracovník z Illianois, učitelům, kteří se zajímají o transpersonální pedagogiku. Jeden projekt (Limity lidské vzdělatelnosti) doporučil, aby výzkumníci určili některé nejzazší limity: Musíme tato omezení zjišťovat, abychom soustředili energii na jejich dosažení nebo překonání. Soustředění se na nejzazší hranice lidské vzdělavatelnosti představuje novou, odlišnou perspektivu…"
Experimenty také ukázaly moc našich představ o sobě: vysoká či nízká očekávání našich rodičů, našich učitelů, nás samých. Moderní studie o lidech ze stejné socio-ekonomické skupiny prozrazují, že ti, kteří stoupali, měli oproti jiným rozhodující předpoklad: jejich rodiče předpokládali, že budou úspěšní. Učitelé jsou vedeni k tomu, aby očekávali málo. Ve známém experimentu 60. let prokázali Robert Rosenthal z Harvardu a Lenore Jacobsonová, učitelka ze San Francisca, to, co nazvali Pygmalion efekt - objev, že učitelé bezděčně sdělují svá očekávání o tom, co student může dokázat a takto vsazují do mysli žáka sebe splňující prognózu. Studenti, o kterých učitelé předpokládali, že předměty zvládnou, dokonce i když se učitelovy představy zakládaly na falešných informacích, tak obyčejně uspějí. Na druhé straně jedna studie ukázala, že učitelé dávají těm studentům, od kterých očekávají málo, obyčejně mírně negativní zpětnou vazbu. Studenti pak mají těžkosti, když se snaží změnit to, co dělají špatně. Nejen Pygmalion efekt, prokázaný v tisících experimentů, má takový vliv: učitelé mají také měřitelné tendence založené na pohlaví, rase, fyzické přitažlivosti svých studentů.
Když se Abraham Maslow zeptal studentů na univerzitě, zda někdo předpokládá, že bude mít úspěch, nikdo se nepřihlásil. Učitelka budoucích pedagogů z Velké Británie všem svým studentům říkala: Když stojíte před takovou třídou, uvědomujete si, že tam máte Einsteiny, Piccasy, Beethoveny budoucnosti? Ve vzdělávání je hybná síla, která vytvoří také hodnoty očištění, studijní plán morálního vývoje. Lawrence Kohberg a jiní tvrdili, že se děti na morální otázky stávají citlivější, vedeme-li je k tomu, aby o nich uvažovaly. Charakter učitele může studenty skutečně stimulovat k spolupráci, altruismu a službě - nebo pokrytectví, ponižování, soupeření. Jak kdosi napsal, všichni učitelé předávají hodnoty, ať už vědomě nebo nevědomě.
Možnosti překvapují - a straší, když si uvědomíme, jak jimi lidé plýtvají. Ale ověřená fakta, která teď na tyto možnosti poukazují a vedou nás k zájmu o tyto možnosti, nabízejí i naději. Žijeme ve věku Guinesovy Knihy Rekordů. Toto je živá morální výchova, která učí překonávání. Protože můžeme cestovat a komunikovat spolu, a vlivy, kterými působí školy umělců, mnoha velkých fyziků a spisovatelů, teď mohou překvapivě silně působit na celém světě.
Původní fragment pracovního překladu Karla Prokeše z roku 1994 doplnil a opravil Vlastimil Marek
Originál: Marilyn Ferguson Spiknutí vodnářů (The Aquarian Conspiracy: Personal and Social Transformation in the 1980s, Tarcher 1980), studie Stanford Research Institute pro vládu USA
Marilyn Ferguson, heslo na Wikipedia, the free encyclopedia
Marilyn Ferguson
0 komentářů:
Okomentovat