Dlouho jsem váhal, zda se na webu České školy svěřit s touto svou zkušeností. Ale když jsem si přečetl článek kolegy Brdičky „Budou učitelé blogovat?“, myslím, že se to v souvislosti s jeho příspěvkem docela hodí.
Začnu trochu zeširoka. Když jsme konečně v roce 1998 získali do naší školy pevné připojení k internetu a jeden tehdejší student vytvořil naše první školní webové stránky www.gbl.cz (dnes už vypadají pochopitelně úplně jinak než tehdy), přemýšlel jsem společně s ním nad obsahem těchto stránek. A tak jsme se mimo jiné dohodli na různých odkazech z hlavní stránky (historie, seznam studentů, seznam profesorů studentské stránky, profesorské stránky apod.)
Bylo mi jasné, že odkaz profesorské stránky je na mně. Moji kolegové v té době měli k internetu ještě mnohem opatrnější vztah než já a ostatně na našich profesorských stránkách jsem stále sám. Trochu se stydím, že je tady vůbec uvádím, neboť počáteční nadšení z tvorby ze mě dávno vyprchalo (takže jsou již dlouho dobu zoufale neaktuální), a navíc nejsem odborně natolik na výši, abych se tady s nimi mohl chlubit.
Pochopitelně jsem po vytvoření svých stránek přišel časem na to, že pokud chci, aby mé stránky někdo navštěvoval, musí se tam něco dít. A tak jsem dávno před érou českých blogů umístil na své stránky odkaz Deníček. Původně jsem myslel, že si tam budu zapisovat poznámky užitečné hlavně pro mě, že si občas postěžuji a podobně. Následně mě docela překvapilo, že tam občas někdo zabloudil. Dokonce mi v souvislosti s Deníčkem přišlo i několik e-mailů, ale jak jsem již uvedl, postupně mé zápisky ochabovaly.
Ale konečně k věci. Předloni v prosinci 2005 jsem dostal „geniální“ nápad. Pokračovat s deníčkem na Seznamu (proč je tento odkaz nefunkční, se dočtete níže). Před vánocemi jsem tam umístil první příspěvek a pak další a další. V lednu jsem si „bystře“ všiml, že k mým komentářům mohou čtenáři vkládat příspěvky. Několik prvních bylo ještě neškodných, dokonce bych řekl, že milých. Pak ale začala atmosféra houstnout. Oplzlost a agresivita některých následujících příspěvků mě ohromila. Nikdy jsem si nedělal přehnané iluze o dopadu své činnosti na žáky, ale tohle bylo příliš. Musím říct, že v té době mě to i dost vyvedlo z míry.
Nejdřív jsem se pokoušel diskutovat, ale zjistil jsem, že to nemá cenu. Pak se někdo v diskusi začal podepisovat mým jménem a jmény mých příbuzných. Když se mě někdo pokoušel zastat, někdo jiný mu začal spílat nebo mě obviňoval, že si ty pozitivní příspěvky píšu sám. Ačkoli jsem byl vždy proti cenzuře na internetu, už v březnu jsem začal všechny příspěvky v diskusích pod svými zápisy pravidelně mazat.
Pochopitelně jsem též začal pátrat po tom, odkud vítr fouká. Všechny anonymy v takovémto případě asi odhalit nelze. Aspoň já to neumím. Podařilo se mi však odhalit původce těch nejhnusnějších příspěvků. Tento student loni v květnu odmaturoval, přesto vytrvale „přispíval“ až do začátku srpna, když jsem po návratu z dovolené konečně usoudil, že ty jeho „nechutnosti“ nadále vystavovat nemusím, a blog jsem zrušil.
Během jara se tomuto studentovi povedl ještě jeden kousek. V diskusi se mimo jiné vydával za pozitivní „přispěvovatelku“ a já trouba mu na to skočil. Takže jsem si s touto údajnou studentkou vyměnil tuším tři e-maily, než mi došlo, že něco není v pořádku. On mezitím tuto korespondenci vystavoval v jejich třídě na serveru Spolužáci.cz a zřejmě se dobře bavili. Budiž jim to přáno. Aspoň to přispělo k tomu, že dnes bezpečně vím, od koho ty nejhorší příspěvky v diskusi na mém blogu byly.
Po zrušení mého blogu mi ještě poslal „povzbudivý“ e-mail na rozloučenou, 25. prosince 2006 (jó, Vánoce jsou svátky lásky a klidu) mi ještě jednou poslal pozdrav, tentokrát asi k Vánocům, kterým mě zřejmě chtěl opět vyvést z míry. To se mu ale už nepovedlo, protože jeho „dopisy“ nyní už rovnou mažu. Jen jsem mu ještě poslal e-mail s odkazem na článek v Reflexu „Očima Cyrila Höschla“, na který nás před Vánocemi na České škole upozornil kolega Netušil, za což mu tímto děkuji. Na můj e-mail tento bývalý student obratem reagoval, to už jsem ale taky nečetl. Opravdu rozkošný případ pro psychologa. Nebo psychiatra?
Ale zkusím zrekapitulovat i pozitivní přínos této zkušenosti s Deníčkem na Seznamu. S třídou, kam tento „anonym“ chodil, jsem získal na nižším gymnáziu dost nepříjemnou zkušenost, která vyvrcholila nějakými trojkami z chování. Deníček na Seznamu a server Spolužáci.cz přispěly k tomu, že jsem došel k závěru, že jsem se v jejich posouzení zase tolik nemýlil. Našli se studenti, kteří se mě pokoušeli zastat, což mě potěšilo. Tato blogová epizoda zlepšila mé vztahy s vlastní dcerou (ale to zde rozebírat nebudu, i tak je můj příspěvek osobní až moc); a konečně to všechno do určité míry zvýšilo mou motivaci do další učitelské praxe. V tomto školním roce se již necítím tak vyhořelý jako v těch několika minulých.
Takže to nakonec pro mě byla docela pozitivní zkušenost, ale kolegovi Brdičkovi musím odpovědět, že já jsem tedy v blogování určitě zalíbení nenalezl. Rozhodně vám ale všem přeji s blogováním lepší zkušenost než tu, kterou jsem získal sám.
Josef Duhajský
0 komentářů:
Okomentovat