Ve školách to v současné době vře (tedy alespoň tam, kde to berou vážně), dokončují se školní vzdělávací programy, oko leckterého učitele zálibně spočine nad dobře zformulovaným výstupem, z kabinetů a sboroven na nás dýchne nebývale pracovní atmosféra a kdejaký kolega si veřejně plije do obličeje a kaje se za to, že ještě včera učil frontálně a zahlcoval hlavy žáků encyklopedickými znalostmi ,a v rámci pokání si hodlá vytetovat na záda všechny stupně Bloomovy taxonomie.
Ano, Reforma nás naučila zamýšlet se nad formou a obsahem výuky. Nicméně mám pocit, že v záplavě nových metod a přístupů k učení trochu zaniklo to, o čem bychom měli také (a především) přemýšlet: jaká je vlastně podstata učitelské práce?
Kdo je vlastně učitel? Co je náplní jeho práce? K čemu by měl žáky vést? Jaké by měly být vztahy mezi ním a žákem? Co očekávají žáci, rodiče a stát od školy?
Učitelství: poslání, nebo normální práce?
Poslání. Vznešené slovo, které ve mně evokuje postavu člověka s planoucíma očima, trpícího, hájícího svou pravdu, navzdory okolním běsům. V mysli mi vždy vytane postava M. Jana. Ale také mám pocit, že by se - vstav z mrtvých- s humorem sobě vlastním této interpretaci své vlastní osoby vysmál. Proč ne? Šel hájit pravdu. Pravda je sama o sobě dost vznešené slovo, a hájit ji bylo pro něj samozřejmostí.
Vážím si učitelů, kteří svou pozici neberou pateticky. Práce je baví, mají z ní radost, dělají, co je třeba. Vzdělávají se, aby uměli co nejlépe předat to, o čem si myslí, že je pro žáky důležité. Poslání? Dejte pokoj, sdělí překvapené veřejnosti. Normální práce. Řidič tramvaje má v popisu práce řídit tramvaj, lékař léčí, metař zametá a učitel……prostě učí.
Je učitel zároveň vychovatelem?
V současné době převažuje názor, že vyučovací a výchovná činnost jsou nedílnou součástí práce učitele. Je to pravda. Učitel nepracuje ve vzduchoprázdnu a vychovává, i kdyby nechtěl. Je denně několik hodin ve styku s dětmi a působí na ně svými postoji a názory. Problém vzniká tehdy, položíme-li si otázku: co je vlastně náplní oné výchovné činnosti? Při bližším zkoumání objevíme mnoho demagogických přístupů.
Děti by se měly například ve škole ,,naučit pravidlům slušného chování“. ,,Vy neučíte děti ve škole zdravit?“ ptají se pobouřeně lidé. Postarší paní svolává na školu hromy a blesky, když zjistí, že se jí dítě školou povinné zdráhá přenechat své místo v MHD.
Lidé si málo uvědomují, že v těchto případech nezklamala rozhodně výchovná funkce školy, ale funkce rodiny, potažmo celé společnosti.
,,Učitelé by měli jít žákům příkladem.“ Jak se to vezme. Učitel je veřejná ,,funkce“, a člověk ve veřejné funkci si určitě nemůže dovolit viditelné excesy. Jenže v mysli současné společnosti a také žáků přetrvává podoba učitele, která jako by nebyla z masa a kostí. ,,Vy kouříte ?“ zeptal se mě před nedávnem jeden žák na zastávce tramvaje. V jeho otázce se zračilo překvapení: je to přece učitel, jak to, že provádí takovouto nehezkou věc?
Dle mého názoru spočívá výchovná funkce učitele např. v tom, když žáky učí (fundovaně a odborně), jak se bránit vůči šikaně nebo když jim vysvětluje negativní odraz rasismu ve společnosti. Dokáže také poradit a třeba doporučit žákovi, kam se má obrátit. Měl by také zaznamenat změnu v žákově chování a upozornit na ni rodiče.
Nicméně hlavní výchovnou funkci škola mít nikdy nebude: to, že se nekrade, že je třeba dodržovat hygienu a že slušně pozdravím paní ředitelku, mají dítěti sdělit především maminka s tatínkem.
Vším, čím jsem byl, tím jsem byl rád ?
Určitě znáte onen vousatý vtip, jak by měl vypadat ideální muž: vysoký, kulturista-intelektuál, měl by být kvalitním milencem, pozorným posluchačem, psychologem, psychiatrem, gynekologem, selfmademanem – a měla by s ním být děsná legrace.
Ve školství přetrvává nedostatek financí a kvalifikovaných lidí, takže učitel vlastně naplňuje podobnou pluralitní roli. Společnost a systém jej pasují do funkcí učitele, vychovatele, psychologa, psychiatra, dohlížitele, sociálního pracovníka a úředníka. Ve školách chybí především psychologové a dohlížitelé.
Lidé se např. pobuřují nad nedávným ,,cizkrajovským“případem. Kdyby ve školství, podobně jako třeba ve Francii, fungovali dohlížitelé a další vychovatelé, nemuselo by docházet k podobným věcem. Péče o zdraví dětí ve školách by byla rozhodně kvalitnější.
Učitel by neměl dohlížet a ještě k tomu být trestně odpovědný za zranění žáků o přestávkách. Naše společnost je založena na dělbě práce, proč tedy nezaměstnat kvalifikované vychovatele a dohlížitele ? Učitel také nemůže udílet absolutní psychologická rozhřešení - od toho jsou tu psychologové.
Učitelé - spasitelé
V naší branži se ovšem také pohybují učitelé, kteří vystupují, jako by měli patent na rozum. Mají se za zkušené psychology, nahrazují žákům dobrovolně maminky a tatínky, škola je pro ně vším, neumí bez ní žít, splývá jim hranice mezi školou a životem.
Nedávno mě zarazil jeden případ. Jisté holandské pedagožce diagnostikovali nevyléčitelnou formu rakoviny. Ani v takovéto těžké chvíli se nedokázala odpoutat od světa dětí a jala se (po domluvě s rodiči) se svými žáky vyrábět rakev, ve které si žáci ve chvílích volna hráli jako v ponorce.
Neznám konkrétní motivy a psychiku paní učitelky. Ani ji nesoudím. Ale dovedu si představit absurditu, do které bychom se mohli dostat při zvyšující se víře ve spasitelnost školy v to, že se v jejím umělém prostředí může žák prostřednictvím výuky a výchovy připravit na všechny aspekty reálného života. Obludná mašinérie se dává do pohybu. Jak to může vypadat?
Žáci jsou vystaveni výchovnému působení (naučí se vnímat smrt jako něco přirozeného), zároveň rozvíjejí vybrané kompetence, výuka se odehrává v rámci třífázového modelu.
V rámci evokace brainstormingem budou žáci zapisovat vše, co je napadne při vyslovení slova ,,rakovina“, následuje fáze uvědomění si pojmu – žáci vyhledají v pramenech vše, co se týká této nemoci a reflexí bude praktické sledování zhoubného působení tumoru na vzhled paní učitelky.
Zároveň pro ni vyrobí rakev a naplní tak mezipředmětový vztah se vzdělávací oblastí Svět práce.
Berme věci tak, jak jsou
Nesnažme se stavět hradbu mezi školou a reálným světem. Škola nemůže na svá bedra brát všechny deficity společnosti a napravovat je. Bylo by absurdní, kdyby se snažila učit žáky zkušenostem a postojům, které jim přinese až sám život.
Učitelé by se měli snažit co nejlépe rozvíjet metody své výuky a přemýšlet nad svou prací, měli by žákům umět poradit, vcítit se do jejich problémů a kvalitně je vyučovat.
Jak už jsem řekl - je to ,,jen“ práce. Vykonávejme ji tedy co nejkvalitněji motivování radostí z povedeného a finančním ohodnocením – jako každý jiný.
Jakub Horálek
0 komentářů:
Okomentovat