Není nad to, když jednoho mezi během vánočních svátků začne zlobit zub. Dokonce tak, že se musí vypravit na středisko a trávit mezi podobně postiženými nepříjemné chvíle. Naštěstí krátce po mně vstoupila do čekárny kolegyně blízké školy s obdobným problémem. Kterým směrem vzápětí směřovala naše debata, uhodne nejspíše každý. Ostatně, pomalu se blíží pololetí. To zas bude nešťastníků, konstatovala kolegyně. Kupodivu, nemyslela ani tak žáky, ale spíše jejich zákonné zástupce, kteří neúspěch svých dětí často intenzivně prožívají. Nezřídka tak, že ratolesti se pak uchylují k těžko předvídatelným reakcím. Zatajováním informací počínaje a třeba útěkem z domova popřípadě pokusem o sebevraždu konče.
Nemyslím si, že výše uvedené skutečnosti jsou nezbytně nutné. A rovněž nemyslím, že je příliš obtížné jim zabránit. Škola nedokáže úplně všechno, ale výrazně pomoci není mimo její možnosti.
My, učitelé, jsme přece schopni výrazně ovlivnit například to, aby rodiče po skončení klasifikačního období žáky neadekvátně trestali. Nejen proto, že fyzické tresty nijak zvlášť nepomohou, ale především proto, že vysvědčení jen uzavírá hodnocení za pololetí nebo dokonce za celý rok a případný trest zpětně nic nevyřeší. Že by snad ovlivnil cosi do budoucna? Skoro bych řekl, že určitě, především vztah trestaného ke škole, učitelům. A také k mamince či tatínkovi.
Co s tím? Od počátku vysvětlovat nesmyslnost fyzického trestání v takových případech. Vyžadovat spolupráci a doporučovat soudnost. A, to především, měli bychom rodiče informovat o předpokládaných problémech včas, přesně řečeno, co nejdříve. Není důvod čekat na pedagogické rady nebo rodičovské schůzky.
Současně však bychom měli být schopni posoudit, zda takové problémy si žáky zavinil sám, nebo zda není náhodou příčina někde jinde. Například ve schopnostech dítěte nebo dokonce v přemrštěných požadavcích, které právě zákonní zástupci na potomka kladou. Copak jsme nezažili rodiče, kteří se Pepíčkovi prakticky nevěnují, žákovskou knížku nebo úkoly nekontrolují, na schůzky nechodí, ale za vysvědčení ho třískají jako psychopati?
Nejlépe však začít už sami ve škole. Například tím, že si odpustíme tolik oblíbené „opravování známek“. Co tím myslím? Žádné hromadné pololetní písemky! Žádné klasifikační závěrečné práce! Žádné tradiční přezkušování, celohodinové, o přestávkách, v jiných hodinách, po kabinetech! Více méně bych doporučoval – žádné opravování, žádné poslední možnosti.
Neměli jsme na to náhodou celé pololetí, celý školní rok? Copak se dá celoroční špatná ( dobrá) práce zpochybnit ve dvou týdnech? Je to snad objektivní, neřku-li spravedlivé?
Další lahůdkou bývají pedagogické rady a „polepšování známky“, aby se mu nezkazilo vysvědčení kupříkladu jednou trojkou. Proč? Pokud si ji Mařenka zaslouží, nechť ji s plnou parádou dostane. My jí nezkazíme vyznamenání, to ona si ho prostě nezaslouží, když jí ta fyzika nejde. Snad jsme dostatečně zodpovědní.
Že tím dáváme najevo naši lidskost? Ale kdež! Spíše tím ukazujeme svoji slabost, nejistotu, svým způsobem i strach. Strach z rodičů, nadřízených a třeba i dětí. Spolehlivě se nám takový postoj brzy vrátí a, nemohu si odpustit, dobře nám tak!
Hrozí-li pětka a je oprávněná, tak ji dejme. Nepropadl mně ( ti, jí ), propadl sám sobě. Jak známo, opakovat se může tak jako tak jen jednou na příslušném stupni ( což si od počátku dovoluji považovat za přinejmenším nešťastné ) .
Na druhé straně by pětka měla být skutečně naprosto poslední možností. Jak známo, nemotivuje!
Nechci vyvolat dojem, že snad mám patent na rozum, ale rád bych popsal, jak to děláme u nás. Jistě, jsme málotřídní školou, ale řada našich zkušeností by fungovala kdekoliv. Není totiž jediný důvod, aby tomu tak nebylo.
Předně, žádné dítě vysvědčením nepřekvapuji, každý dávno přesně ví, jaké právě to jeho bude. Do detailu. Jsou-li děti mými partnery, spolupracovníky, tak, proboha, co bych jim měl tajit? Ať v kladné či záporné podobě.
Vždy provádíme hodnocení společně a každý chlapec či děvče si dokonce samo hodnotí své výsledky. Dokáží se docela zodpovědně oznámkovat, většinou se přiklánějí k horšímu. Nikdy, podotýkám, nikdy nesmíme zapomenout na podrobné zdůvodnění úspěchů či neúspěchů a především také ne na doporučení pro další období.
Minimálně stejně tak činím v informování rodičů. V letošním roce po dohodě s nimi používáme v prvním, druhém a třetím ročníku širší slovní hodnocení. Tudíž jednou za měsíc dostávají zákonní zástupci dopis s informacemi o práci a výsledcích dítěte. Samozřejmě i s tímto hodnocením nejprve podrobně seznámím děti.
Úplně stejně jsem postupoval, když jsem dříve používal klasické školní známky, které jsem tak kombinoval právě se slovním hodnocením. Jistě, je to práce navíc, ale mně se již několik let vyplácí. A nejen mně, ale i dětem a jejich rodičům. Například i proto, že mi takový způsob hodnocení usnadnil přesvědčit rodiče, aby dali souhlas s úplným vyloučením známek, včetně známek na vysvědčení.
Původně jsem totiž chtěl pro svůj záměr získat rodiče prvňáčků. A to hodně opatrně, rodiče dětí na venkově jsou, jak známo, velice konzervativní. Jaké však bylo mé překvapení, že vzápětí o totéž požádaly i maminky těch starších, takže v současnosti používáme známky jen u čtvrťáků, kteří odcházejí na konci roku do velké školy ve městě.
Vlastní rozdávání vysvědčení proběhne zcela přirozeným způsobem, byť ve slavnostní atmosféře. Žádné dlouhé proslovy, žádné napínání, prakticky okamžitě každý přebírá příslušný tiskopis. Pokud navíc dostává pochvalu, určitě víc za co. Ostatně každé takové ocenění projednávám se členy žákovské rady. Stejně jako posouzení případných prohřešků.
Pak následuje závěrečné posezení, zazpíváme si, zahrajeme oblíbenou hru, vypijeme čaj a sníme sušenky.
I já něco dostanu, ale už před časem jsem s rodiči dohodl, co považuji za vhodné a co nikoliv. Kytka, nejlépe ze zahrádky nebo z blízké louky, udělá na konci roku radost i mně, chlapovi. Kdykoliv pak kupříkladu maličká keramická figurka, zápisníček, propiska, namalovaný obrázek… Vždyť především potěší, že na mne mysleli.
Na druhé straně vzpomínám, jak jsem hnal zákonného zástupce žáka Gabriela, když mne chtěl „potěšit“ produkty, které prodával po poutích. Tedy láhví s jakousi sladkoalkoholickou tekutinou a bonbóny.
Nejen proto, že jsem si dost dobře nedokázal představit, jak mé, takřka třicetileté, děti požvykují žužu. Mimo jiné jsem si dobře uvědomoval, že bych si tím uzavřel potencionální možnost stížnosti na sociálním odboru, protože dotyčný tatínek neposílal chlapce do školy právě tak, jak by se, vzhledem k ze zákona povinné školní docházce, slušelo.
Nevím, zda výše uvedené řádky mohou někoho inspirovat tak, aby určité změny zvládl ještě v tomto pololetí. Myslím si však, že by určitá změna postojů stála za úvahu v obdobích dalších.
Stanislav Červenka
0 comments:
Post a Comment