Můj dlouholetý přítel přivedl po patnácti letech další ze svých dětí, dceru Alexandru, k zápisu do základní školy. Dne následujícího jsem jej, jinak poměrně optimistického, viděl v hluboké depresi. Barvitě mi vyprávěl zážitky uplynulého dne, z nichž se oba dle jeho slov budou dlouho vzpamatovávat. A kladl otázky. Pojal jsem nápad se o obé s vámi, čtenáři České školy, podělit.
Krátký exkurs do konkrétní situace
Neúplná základní škola v obci blízko Prahy, kam se můj přítel s rodinou nyní stěhuje. Jakkoli v Praze několik prověřených kvalitních základních škol „nového přístupu“ existuje, pojali se svojí ženou záměr, že první stupeň jest dobré vychodit tam, kde bydlí, a to zejména proto, aby dítě s novým bydlištěm a tamním kolektivem takříkajíc srostlo. S napětím očekávali, co je při zápisu ve škole čeká. Jak otec sám nyní dodává, skutečnost předčila jejich nejčernější představy.
Alexandra, dítě, které vyrůstá s mladším bratrem v nestresovém rodinném prostředí, zvyklé normálně komunikovat s dospělými i dětmi, netrpící žádnými fóbiemi, nadané a nemající žádné problémy s osvojením si čehokoli, co odpovídá jejímu věku. Dítě, do školy se těšící s naivitou dosud nepoznané reality. V kolektivu soukromé školky, kterou s bratrem navštěvuje, je oblíbená, nekonfliktní a mírně dominantní.
„Děvenko, budeš se mnou mluvit?“
První setkání se školou byla přeplněná vstupní chodba, plná chaoticky pobíhajících dětí i rodičů. Alexandra znejistěla. „Co budou po mně chtít?“ „Nic, asi se tě zeptají, jestli se do školy těšíš, jestli tě nezlobí brácha a co už umíš. A budou určitě rádi, když jim něco z toho předvedeš.“ Ze třídy, kde zápis začínal, vyšlo zjevně vykulené dítě. Alexandra jeho rozpoložení vyhodnotila poznámkou „mě se tam nechce“.
„Další!“ ozvalo se z hloubi třídy otevřenými dveřmi. Hlas z ordinace typicky socialistického zdravotnického zařízení. Stres propukl na plno. „Jakpak se jmenuješ?“ Ze sevřeného krku se ozvalo velmi nesmělé „Saša“. „A jakpak ti říkají doma?“ Otázka v kontextu situace poměrně nepochopitelná. Dítě hledí do prázdna. Deset, patnáct nervózních vteřin pocitu, že kdyby tam nebyli rodiče, už by holka dostala pár facek za pohrdání autoritou. A pak kantorka situaci vyřešila: „Děvenko, budeš se mnou mluvit?“ Vstříc přísnému výrazu i tónu hlasu přišla nevyřčená odpověď natotata. „Tak si vyplníme pár údajů.“ Dítě přestalo existovat. Sedělo a tiše pozorovalo, co se děje v sousedství. V očích se objevily slzy.
Zápis jako přijímačky
„Máme tu pro tebe připravené úkoly. Určitě je zvládneš. Jseš přece šikovná holka!“ Na rozdíl od Alexandry její rodiče nedocenili, že začínají přijímačky. „Tak mi nakresli vaší rodinu!“. Dítě s třesoucími se prsty bere do ruky pastelku, pohledem ignoruje učitelku a rodičům plačtivě sděluje, že nic kreslit nechce. „Tak pojď, já udělám mámu, ty bráchu a nějak to spolu dáme dohromady“, začíná po minutě bezeslovné války kreslit otec. Učitelka trpí, test se vymyká z rukou. Zkoušené je přece dítě! Co se to toho plete! Rodina na papíře nakonec nebyla úplná. „Kdo to je? To seš ty?“. „Ne to je Dominik.“ „A kde seš ty?“ Já tu nejsem, nemám sebou zrcadlo.“
„Tak se mi tady podepiš. Nejdřív pravou a tady pak levou!“ Rozpačitý pohled otce. Dítě vykoná příkaz. „Proč mám psát levou?“ „ Nevím, zkus to“. „Tak tohle bych já nesvedl“, glosuje velmi zdařilý podpis levou rukou. „Já jsem ale pravák.“ Vcelku věcná dětská poznámka na adresu paní učitelky zůstává chladně bez reakce.
„No a teď mi ukaž jak umíš poznávat zeleninu!“ Před Alexandrou přistál papír s několika černobílými obrysy zeleniny. Otec tvrdí, že plnou polovinu nebyl s to jednoznačně určit. Co se zdálo být jednoznačné byla mrkev a ředkvičky a cibule s česnekem – ty se však lišily pouze tím, že u jednoho z nich byla namalována návodná slza. Květák, kapusta či zelí byla loterie bez kalorie. „Tak co?“ Dítě na výzvu začalo mrkví, cibulí a česnekem, slzu na obrázku vyhodnotilo správně. „To je špatně!“, přerušila Alexandru se zjevným nadšením zářící učitelka. „Tohle je cibule a tohle česnek!“ Nikdo nebyl na pochybách, že učitelka získala ztracenou půdu pod nohama - přistihla dítě při chybě. Dítě propadá panice, otec rozpakům. „Paní učitelko, my doma ale pláčeme u krájení cibule, u česneku ne! Bylo to velmi poučné a my oba vám děkujeme.“ Otec jednostranně ukončil první seanci. „Tak tohle předejte paní ředitelce“, podává překvapená kantorka otci nedokončenou kresbu. Z jejího výrazu bylo možné přečíst jen jedno – s tímhle hajzlem budou ještě problémy.
Další seanci – písmena a číslice – musela předcházet psychoanalýza. „V životě jsem neviděl Sašu tak vystresovanou, chvílemi měla totální komunikační blok.“ Po pěti minutách jsme ve zkoušce pokračovali. Písmena a číslice byly bez problémů, snad až na poněkud zvláštní závěrečnou otázku „tak ty už čteš?“ Třetí seance se odehrávala nad mísou čerstvé zeleniny a hromadou plyšáků. Učitelka ukázala Alexandře na hromádku plyšových zvířátek. „Vyber si jedno. Co to je za zvířátko“. Otec zjevně nezkušený ve hře s plyšovými kýči zakolísal. Nabídka možných odpovědí byla opravdu velmi široká. „Tygr?“ Hbitá oprava paní učitelky všem přítomným otevřela oči „vždyť má hřívu – tak to musí být lev.“ „Já osobně bych toho plyšáka šacoval spíš na nějakého mutanta ze stupidní kreslených dětských seriálů. Hřívu jsem také nezaznamenal. Budiž“. „Má rád lev zeleninu?“ „Nevím, ale žere maso!“
„A povíš mi nějakou básničku?“ „Nepovím!“
Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?
Přijímací řízení končilo u paní ředitelky. „Tak jak se ti tady líbí?“ Bylo zřejmé, že začíná test nekritické loajality. Dítě odpovídá správně – kladně. „Která paní učitelka se ti líbila nejvíc“? Sophiina volba. Je paní ředitelka taky učitelka nebo ne? Navíc těžko popsat konkrétní učitelku. „Llíbily se mi všechny“. Tím se nedá nic zkazit „Ty seš ale šikovná“, ohodnotila vpravdě politickou odpověď ředitelka.
A pak následovalo něco, co Saša ještě nikdy neslyšela. Paní ředitelka se jí doslovně zeptala, „můžu se mezi takové učitelky také počítat?“ Otec dává hlavu do dlaní. „Něco tak ukrutně blbého jsem snad slyšel jen v Parlamentu. Vysloveně jsem toužil, aby holka odpověděla záporně. Bohužel se tak nestalo, Saša řekla ano. Ředitelka byla spokojena, kouzelné zrcadlo odpovědělo, jak bylo očekáváno“, dokresluje příhodu otec.
Závěrečnou otázku „A těšíš se do školy?“ otec komentuje takto „Stres se z holky přenesl na mne. Neumím si představit, že se s něčím podobným bude Saša pět let potkávat den co den!“
Ptáte se, v čem se má změnit česká škola?
První setkání Alexandry se školou pro ní zjevně znamenal nejen šok, ale mnohé poznání. Učitel se nikdy nemýlí a myslí-li si to ostatní, mýlí se oni. Nejdůležitější je říkat ve škole to, co chce učitel slyšet. Jinak je lepší být ticho. To si ale učitelky mohou vysvětlovat jako pohrdá jejich majestátem. Právo na názor má učitelka, já nikoli. Každý můj pokus bude vždy přísně trestán. Největší radost má učitelka, když udělám chybu. Jsem špatná.
A učitelé se v diskusích nad školními vzdělávacími programy ptají, co a proč mají na své práci měnit?
Je skutečně takový zápis předzvěstí toho, že škola pomůže rodičům z dítěte vychovat sebevědomého, komunikativního jedince s vlastním názorem a schopností a ochotou se o něj seriózním způsobem poprat?
„Před patnácti lety jsem byl se svými dětmi na dvou zápisech. Nic se nezměnilo. Proč to ty učitelky dělají? Proč se snaží dětem znechutit školu ještě před tím, než do ní vlezou? Co máme dělat? Dát Sašu do jiné školy nebo to risknout a snažit se tuhle školu změnit? Co teď dělá Jarda Kotal?“ naráží otec v závěru na osud legendárního ředitele pražské základní školy v Londýnské.
Pár otázek na závěr
Nutí někdo školu, aby v rámci zápisu dítě testovala a zkoušela? A když už tak činí, proč to vypadá jako festival pedagogického diletantismu či inteligenční nedostatečnosti učitelů? Učí pedagogické fakulty alespoň základní pravidla tvorby evaluačních nástrojů?
Není místo toho lepší ukázat budoucím prvňákům, že je škola místem, kam je zábavné a příjemné chodit?
Co se učí na pedagogických fakultách v rámci psychologie? Vysvětlil někdo budoucím učitelům, že tázat se „naslepo“ malého dítěte na citlivé otázky, které mohou být pro něj z těch či oněch důvodů traumatizující, je vrchol neprofesionality a lidské blbosti zároveň (viz úkol „nakresli rodinu“)?
Jak je možné, že nejprofesionálněji jednala učitelka v důchodovém věku, zatímco všechny ostatní čtyřicátnice by se mohly „zfleku“ (17 let po Listopadu) stát ikonami pravé nefalšované socialistické školy?
Má cenu se ve školství vůbec o něco snažit?
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat