Je správné podpořit snahy o zařazení postižených žáků do běžných tříd. Nemalé finanční prostředky jsou zřizovateli vkládány do technických opatření k bezbariérovému přístupu a volnému pohybu v budovách. Spolu s tím i přímo ve společnosti pokročil proces změny vztahů ostatních žáků i učitelů k postiženým. Jsou snahy o to, aby se děti popsaný pozitivní vývoj, je zřejmé, že zapojení všech žáků do práce školy spojeno s mnoha riziky. A to nejen pro postižené, ale i pro učitele, kteří s těmito dětmi pracují.
Osobní životní zkušenost
Osobně jsem si roli žáka tohoto typu ve škole kdysi prožil. Nemohl jsem se účastnit veškerých aktivit pořádaných školou, z výuky tělesné výchovy jsem byl dokonce trvale osvobozen. Tenkrát jsem v tom neviděl žádnou výhodu, ale bral jsem to jako nutnost, se kterou jsem se musel vyrovnat nejen já, ale i moji spolužáci a učitelé. K jejich cti musím i po létech říci, že se snažili se mnou jednat s taktem. Omezení mi nijak nepřipomínali a většina hledala přiměřené náhradní zapojení ve školním životě, abych se ve škole necítil být v ničem zkrácen. A to všechno bylo v době, kdy se o integraci postižených dětí veřejně nemluvilo a neexistovaly žádné vyhlášky ani nařízení zabezpečující tuto oblast školního života. Vděčím všem, kteří tehdy byli kolem mne za to že jsem řádně vystudoval a mohl se připravit na své budoucí povolání. Vše bez újmy na zdraví a sebevědomí. Přistupovali ke mně jako k ostatním a nedávali mi najevo moji vadu. Já jsme se zase snažil svoji omezení nezneužívat a nikdy jsem nehledal pro sebe výhody proti spolužákům.
Jak pomáhat žákům s omezením
Od začátku své kantorské kariéry jsem si předsevzal, pomáhat postiženým dětem. Záhy jsem poznal, jak těžký úkol jsem si zvolil. Abych ho dobře plnit, doplnil jsem si dálkovým studiem kvalifikaci o speciální pedagogiku, oboru psychopedie a somatopedie. Takto vybaven jsem se snažil a dodnes mám snahu pomáhat postiženým dětem s jejich zařazením do školního prostředí. Myslím si, že tím jim nejvíce pomáhám v přípravě na život, který se s takto dětmi často příliš nemazlí. Chtěl bych se s čtenáři České školy rozdělit o zkušenosti, které jsem a naznačit problémy, se kterými se postižené děti ve škole nejčastěji setkávají.
Jak se chovat k postiženému
Zásadní chybou všech, kteří se kolem postižených dětí pohybuji, je jejich nadměrné opatrovávání. Snaha neustále jim s něčím pomáhat a odstraňovat před nimi všechny potíže, které je potkají. Největším prohřeškem je pak omlouvat všechny jejich neúspěchy prokázanou vadou dítěte. . Bohužel takto se chovají hlavně rodiče těchto dětí, kteří v dobré snaze ochránit své dítě, místo po spolupráci a dohodě o podmínkách pobytu a vzdělávání, diktují škole, učitelům i spolužákům své představy o tom, jak by měli jednat a chovat se k jejich dítěti . Dělají z něj výlučného člena třídního kolektivu, s mimořádnými právy pro něj a povinnostmi pro jeho nejbližší okolí. Tím ho však z kolektivu ostatních dětí vylučují. Jejich snaha často vyrůstá přerůst do patologických rozměrů, kdy se postižené dítě naučí své vady využívat ve svůj prospěch v každé situaci, která je pro něj nepříjemná. Tento žák je pak na nejlepší cestě vyrůst v člověka, který se v životě nedokáže o sebe postarat. Velmi často se tak děje za podpory odborných lékařů, nebo pedagogických poraden a psychologů, kteří legalizují názory rodičů, před potřebami postiženého dítěte. Je smutnou zkušeností, že takto opečovávaných dětí ve školách každým rokem přibývá. Někdy tomu pomáhají i učitelé, kteří přijmou přístup rodičů a omezené děti preferují, odpouštějí jim drobné prohřešky proti chování a nevyžadují od něj plnění i těch základních povinností, jen aby „šetřili“ jeho psychiku. Mezi učiteli je častý i opačný extrém. Ve snaze postižené žáky rychle integrovat mezi ostatní, vyžadují na nich plnění všech povinností, bez ohledu na jejich potíže a problémy. Přitom jim neustále jejich vadu připomínají a zdůrazňují, že se musí ostatním vyrovnat. Když žáci takový přístup nezvládají, doporučují rodičům opakování ročníku, nebo převod žáka do speciální školy. Oba přístupy jsou škodlivé a postižené děti poškozují.
Neformální integrace
Nejméně problémů mají postižení i se svými vrstevníky. Sám jsem si ověřil, že spolužáci zcela přirozeně a intuitivně nějak omezené spolužáky chrání, neformálně jim pomáhají a jsou nablízku vždy, když to potřebují. Vzpomínám na svůj pobyt na škole v přírodě, kdy ve svých 10 letech mi ostatní spolužáci pomáhali při provozování veškerých tělesných aktivit spojených s pohybem na horách. To byla pro mne velká a pozitivní životní zkušenost, kterou jsem si později ověřil při pobytu na letních táborech. Je významným poznatkem, který jsem si sám na sobě ověřil, že nejvíce pro postiženého znamená, když se jeho okolí k němu chová tak jako k ostatním členům kolektivu. Nedává mu zřetelně najevo jeho vadu a snaží se mu neokázale pomáhat v situaci, kterou fyzicky nebo psychicky nezvládá. A právě v takových situacích je neformální pomoc a přístup vrstevníků nejlepší cestou k začlenění mezi ostatní žáky. Učitel by tedy měl zasahovat do tohoto děje co nejméně. Vývoj a stav spíše sledovat a jemně korigovat. Nenápadně pomáhat radou tam, kde ostatní spolužáci svému spolužáku nemohou nijak pomoci.
Někdo se postiženým narodí, jiný získá svůj „problém“ v průběhu života, třeba jako následek vážného onemocnění nebo dopravní nehody. Nikdo z nás není proti takové situaci imunní. Tím víc je třeba na takovou možnost všechny děti připravovat. Nejlepší přípravou je přitom každodenní soužití zdravých dětí s dětmi zdravotně omezenými. Nikdo neví, kdy a za jakých okolností překročí pomyslnou hranicí mezi „normálním“ a „postiženým“. Jako učitel jsem se vždy snažil žákům vysvětlit zásadu ověřenou životem: Být zvláštní je normální.
Oldřich Suchoradský
0 comments:
Post a Comment