„Můj život je dlouhý a potkala jsem se v něm s moc lidma…Někdy mi to připadá, jako bych prožila několik životů,“ řekla mi trochu varovně hned na začátku našeho rozhovoru. Ale kdože je ta noblesní a oduševnělá dáma v letech?
Od roku 1938, kdy se provdala z městečka Blovic na Plzni-jihu do Klatov, by už nedala na starobylé město v Pošumaví dopustit. Zde prožívá celý svůj bohatý život a má teď už stovku na krku.
Vyučovala hlavně matematiku a fyziku až do svých osmdesáti tří let - naposledy na základní škole v Plánické ulici, pár kroků od budov, kde žil a tvořil Bohuslav Balbín.
Pak ještě vystudovala dvě university třetího věku na LF UK a ZČU v Plzni s několika o generaci mladšími kamarádkami. To je ale trochu jiná historie…
Když jsem s ní mluvil naposled, prohodila: „Vždyť vy si, pane doktore, ani neuvědomujete, že já si pamatuji 28. říjen 1918 v Blovicích, když mi byly tři roky. Maminka mi tenkrát připnula špendlík, který mám ještě dodnes uschovaný - podívejte se na něj!“ Opravdu! Je to vlajka Československa!
…„Můj bráška František, který se nám vrátil z německého koncentráku s tuberkulózou, byl taky učitelem a pak literárním historikem. Ten tenkrát vězel v zavinovačce a byl ještě v kočárku. Můj tatínek v Blovicích pracoval na okresním soudu a později stále za první republiky soudil léta v Klatovech… To jsme bydleli pod Černou věž a ne v tomto okrovém domě, jak jej nazývá můj zeť-básník Petr Skarlant…“
Osudy vaše a vašeho rozvětveného rodu, kde jsou podnikatelé, právníci, lékaři, umělci a vědci, by vydal na obdobnou šestidílnou ságu, jako napsal váš zeť o továrnické rodině Skotáků-Skarlantů?
Nemyslím si, že by to stihl ještě za mého života napsat, ale v posledních letech jsem sama pracovala na historii svojí velké rodiny a dávám do pořádku i její rodokmen. Možná i proto, že toho tolik pamatuji. Když něco nevědí z dějin města na radnici, tak mi zavolají, já pamatuji i Jana Žižku. V tomto historickém domě jsem dochovala k smrti čtyři svoje nejbližší lidi- včetně manžela… Někdy mi připadá, jako bych prožila několik životů. I já jsem už ale velmi stará, copak je do mě. Petr Skarlant tu má u mě asyl a klid na práci. Ani nevím, jak tu žije ve svém bytě. Chce být svobodný a nebýt rušen od psaní, do kterého je úplně ponořen. Četla jsem dřív jeho básně a dělala mu kritičku, ale to mi ještě sloužil zrak. Už mu neradím. I moje dcera Jana - jeho manželka- taky píše a pořád vyučuje v Praze, zrovna jí vyšla knížka. Je to ale jejich věc. Jsou tu v domě i na půdě spousty knížek, na to byla zatížená celá naše rodina.
Pamatujete skoro celé minulé století. Které časy pro vás byly lepší a které horší?
To lze těžko říci. Víte, co jsem prožila změn? Za první republiky jsem čekala rok, než jsme dostala místo učitelky. Nikdy jsem nebyla ustanovena jako učitelka definitivní, byla jsem jen učitelka výpomocná. Bylo to stresující! Ze školství mě vyhodili Němci už na začátku okupace, protože manžel měl o stovku víc, než byl tenkrát pro Čechy stanoveno. Pak, mnohem později, mě zas vyhodili komunisté, když můj syn emigroval…
Manžel byl původně lékař-sekundář v klatovské nemocnici, pak ale z nemocnice musel odejít a měl svou soukromou praxi, kterou jsme zase museli už za minulého režimu zrušit, rentgen a další přístroje jsou možná ještě na půdě. Měl přidělený venkovský obvod. Tvrdě pracoval a vracel se mi domů velmi unavený.
A já jsem se musela několikrát v životě živit jinak. Každou práci jsem ale dělala i se zvědavostí. Jen jsem za války nechtěla šít uniformy pro wehrmacht, tak jsem byla od té doby řadu let i po válce v nemocnici.
Tam získáte jiný pohled na svět, když vidíte, co všechno musí sestry dělat. Brali mě pak i k operacím a držela jsem jim i háky. A kdybyste viděl mladé ženy, které umíraly s bolestmi a doma měly malé děti a nevěděly, co s nimi bude. Moc, moc utrpení jsem v nemocnici viděla…Myslím si, že by učitelům nevadilo, kdyby toho o praktickém životě věděli víc. Takových bylo a je ve školách ale málo.
A později?
O patro výš dožil život můj děda, který neměl nohu, to jsem už zas učila, stíhala jsem i vaření a jen dvakrát týdně mu nosila obědy ze Slavie. A k tomu uklízet i jeho byt, mýt schody, prát, žehlit, převlíkat…, a každý den se připravovat na vyučování, abych děti ve škole zaujala a získala pro svůj obor.
Odučila jsem a pak tradá domů ke starouškům. Pořád jsem i pekla a při tom dědečkovi referovala, co bylo zas ve škole, protože býval váženým ředitelem zdejšího gymnázia. Jen tohle například trvalo osm let až do roku 1997, ale jsem ráda, že jsem s ním všechno vydržela.
Už všechno vodnéés čas! Taky z toho vidíte, že nejsem feministka.
Teď je advent a jistě se upamatuje, jak jste prožívali Vánoce zde v Klatovech a jak jste se na ně těšili?
Nejvíc si vzpomínám, že dárky byly dříve mnohem skromnější i u nás, než jsou dneska. A na venkovské škole, kde jsem učívala ještě před válkou? Tam byly nejskromnější.
Já sama, jako dítě, jsem byla nejradši, když jsem dostala pod stromeček pastelky. A pro moje tehdejší žáčky na venkovské pětitřídce v Předslavi, to byl skoro zázrak. A takových školiček bylo víc! Nedávno ve zdejším našem klubu důchodců ke mně přišel takový běloušek a přiznal se mi, že jsem ho učila v první třídě…Je to víc jak sedmdesát pět let…
Ale dejte dětem pastelky dnes! Jsou úplně jiné časy. Tenkrát pastelky byly ještě něco! A chudoba na vsi byla tenkrát tak velká, že leckterá holka byla ráda, když jsem jí dala po sobě svetr. V Pošumaví na venkově bylo bídy dost už před válkou.
Dnes, když tam přijedu, tak vidím, že mají všechno, nač si vzpomenete. A já? Jsem se svými vymoženostmi v domácnosti proti nim sto let za opicemi. I dnes jsou tu pod Šumavou ale zase i chudí lidé…
Učívala jsem pak i v Janovicích, kam chodili žáci z rodin rodičů, kteří chtěli mít pro děti měšťanskou školu. To byla tehdy dnešní úplná devítiletá škola. Museli v zimě chodit pěšky dvě hodiny chůze až ze Soustova, těm malým ti starší prošlapávali cestu. A ve škole se ještě museli opravdu učit a dávat pozor. Na celý den měli krajíc, kde bylo v důlku sádlo nebo máslo. To si rozetřeli na chleba a odpoledne šli domů. Když dorazili, museli se postarat o drůbež a v létě jít pást krávu nebo kozy. Zde je jeden můj žák z té doby. Je primářem a taky to všechno pamatuje a vydržel to a je z něj výborný člověk i odborník.
Jste pro náročnější výchovu doma i ve škole, než je dnes?
Hlavně by si měly rodiny udělat více času na sebe i na děti. Když jsem dostala místo učitelky, musela jsem každý den do venkovské školy chodit pěšky. Můj dědeček, který byl už tehdy dost starý, se mnou chodil obětavě přes lesopark ráno i večer. Dále jsem šla už sama, protože věděl, že cesta je bezpečná. Já se vracela k večeru, protože se tenkrát učilo i odpoledne. A to jsem hrávala housle nebo i klavír v Chudenickém orchestru. Kdybych se nevdala tak brzo, měla jsem vystudovanou i konzervatoř. Jen státnice mi chyběly, ale to víte, byla jsem mladá holka a dodělala jsem právě učitelák v Plzni. I do Chudenic jsem chodila pěšky i na zkoušky a ráno zas přes les do školy, bylo to osm kilometrů. Učitel musí mít rád svoje žáky i svou práci a děti to poznají. A musí být hlavně spravedlivý…
Naučila jsem se už tenkrát postupně ale rozlišovat mezi venkovským a městským dítětem. Každé chce jiné vedení. Myslím si i dnes, že úplně jiný je člověk, který žije na venkově a nebo má aspoň zahrádku. Ti lidé mají úplně jiný vztah k přírodě i k lidem. Jsou většinou lepší než lidé ve městě.
A dnes? Všichni jsme se smířili s tím, že na nás útočí stále nové impulsy zvenčí. Ticho už neexistuje. Lidi aby se z toho zbláznili. Ani dospělí, ani rodina, už se nejsou schopni pravidelně denně sejít, ani být potichu a nebo úplně sami. Pospolitost při večeři není, jak bývala. Dřív žena uvařila a muž přišel na oběd. Řekněte mi, která žena dnes obědvá se svým mužem? Každý je jinde zaměstnaný, každý má zaplacené obědy, děti jdou do družiny. Dnes musí muž umět ženské práce a za ni zaskočit. Je i v tom úplně jiná doba! Za mého mládí bylo nepředstavitelné, aby například muž tlačil kočárek! Pro mne zas bylo nepřestavitelné, že bych pro rodinu neuvařila. Když to nešlo jinak, tak jsem si aspoň jídlo předvařila a pak jej dodělala. Ale vidím, že mě chcete vyprovokovat, abych s vámi probírala svou filosofii života?
Váš zeť, který vás obdivuje, mi o vás leccos prozradil. Chtěl bych se před Vánocemi ještě zeptat, jaký je váš vztah k Bohu a k církvím?
Já mám filosofii svého tchána, o kterého jsem se tolik starala. Byl kdysi první, kdo se jako volnomyšlenkář v Klatovech vypsal z víry, ale po nějaké době se zase zapsal. Když ještě mohl, chodili jsme společně na hřbitov a rozmlouvali o Bohu. Víte, že jsme učitelka matematiky a fyziky. Něco vyššího být musí, z ničeho něco není.
Jsem katolička, ale dnes žiji v bytě a do kostela už nechodím. Ve škole jsem v mládí měla jedinečné katechety. V Blovicích, ale i v Plzni. Když náš páter Šlégl kázal, tak jsem jako holky koukaly, zda se mu nedělá svatozář. A když jsem po letech měla už dvě děti, tak tu byl u nás i v nemocnici, byl kamarádem primáře, měla jsem s ním pak schůzku a byl prima jako tehdy. Do duší nám vkládal samé ctnosti! Na učiteláku nás měl zas Dr. Bláha, a ten nás vyučoval tak, že jsme to tak i vnitřně cítily. Už tenkrát nám řekl: To víte, dneska by už Husa neupálili.
Musím ale říci, že mě nikdo nikdy nenutil, abych z náboženství vystoupila, jako to postihlo moje některé kolegyně za minulého režimu. Ve zdravotnictví se vás nikdo na takové věci neptal a byl rád, že jsem mu převázala nohu nebo přinesla mísu.
Konce se nebojím. Věřím, že se dobro člověku vrací a zlo taky. Špatný člověk trpí za zlo už zde, i když si to někdy neuvědomuje. I zázraky se dějí stále. V nemocnici to bývá viditelnější, i když většina lékařů na to mívá opačný názor.
Vy jste nikdy v životě nepropadla zoufalství?
Ano, trápilo mě a trápí, proč musí někdy trpět mladí a hodní lidé. Jinak nad těmito otázkami ale nedumám: Měla jsem vždy tolik starostí a povinností… Ale každý člověk má chvíle, kdy ho život mrzí. Například, když mi lékař řekne, že budu úplně slepá. Co proti tomu ale mohu dělat než se modlit, když mám už stovku na krku a slepecké písmo už mi nestojí za to se učit. Snad tu nebudu do dvou set?
Přeji klidné Vánoce a děkuji vám za rozhovor!
Ivo Fencl
0 komentářů:
Okomentovat