Česká televize v pořadu Nehasit!Hořím! uvádí příběhy některých výjimečných lidí. Mezi nimi byl 31. října i pořad o jednom mimořádně nadaném dítěti. Čtení místy až neuvěřitelné. Díky matce, která vytrvale napomáhala jeho rozvoji, jeho znalosti překračují všechny představitelné hranice. Jeho vývoj je však po přechodu na 2. stupeň ZŠ velmi ohrožen.
I jemu se stalo to, co se mimořádně nadaným dětem stává dost často, že se totiž jejich mimořádné nadání a touha po stále novém a novém poznávání obrátí proti nim. Důvod jeho neblahé situace je nasnadě: ve třídě (ač mezi o dva roky staršími spolužáky) mu vyučující nemohou adekvátně zajistit dostatečné uspokojování jeho vnitřních poznávacích potřeb. Nemají k tomu ani potřebné učebnice, ani nezbytný čas. Místo možností diskutovat s někým o tom, co ho zajímá, je nucen poslouchat to, co už dávno zná, co je objektivně pod jeho úroveň. Nelze se divit, že po několika týdnech této duchovní mučírny zatrpkne. Místo toho, aby byl tahounem třídy, kteroužto roli mimořádně nadaným žákům naivně přisuzují zastánci integrované výuky, se stává brzdou vyučovacího procesu, protože neustále vyrušuje, odmítá spolupracovat s učiteli, odmítá odpovídat i na triviální otázky. Začíná se v rozporu se skutečností jevit jako retardované nevzdělavatelné dítě. U některých to dokonce vyúsťuje v agresivní chování vůči spolužákům.
O tom, že se takové případy skutečně stávají, informovala jistá matka před dvěma lety na kulatém stolu o mimořádně nadaných dětech. Její syn, který už ve čtyřech letech uměl číst a počítat, se po příchodu do školy začal brzy projevovat jako nevzdělavatelné dítě. Na rozhodnutí školy, že má svého syna převést do pomocné školy, matka reagovala tím, že žádala vyšetření svého syna v pedagogicko psychologické poradně. Po půlhodinovém šetření ke svému zděšení uslyšela verdikt psycholožky, že skutečně jde o nevzdělavatelné dítě. Až když matka seznámila psycholožku s tím, že její syn už ve čtyřech letech četl a počítal, začala ho vyšetřovat znovu. Po dvou hodinách konstatovala, že jde o mimořádně nadané dítě, které potřebuje individuální výchovu. Řešení se našlo v tom, že chlapec má individuálně upravený rozvrh tak, aby jednak mohl přeskakovat některé ročníky a na některé předměty chodit do vyšších ročníků. Kdyby jeho matka rezignovala a strpěla převedení svého syna do zvláštní (pomocné) školy, pravděpodobně by z něj místo perspektivně špičkového odborníka vyrostl mimořádně inteligentní zločinec.
Vraťme se k výše uvedenému nešťastnému subjektu. Signifikantním dokladem o bezmoci vyučujících v případech mimořádně nadaných a často i hyperaktivních dětí je prosba jedné z učitelek k žákům, aby doma neříkali, že mají ve třídě blázna. Ten hoch však blázen rozhodně není, není ani nevzdělavatelné nepřizpůsobivé dítě. Naopak, tyto negativní vlastnosti se u něj začaly projevovat v důsledku toho, že mu je trvale znemožňováno to, co je základem jeho osobnosti – vnitřní potřeba neustále objevovat nové věci a získávat nové zkušenosti. O síle těchto vnitřních nutkání se mohli diváci přesvědčit asi před dvacíti lety, kdy v jakémsi pořadu malý chlapec, spíše odrostlejší batole, se vytrvale snažil prozkoumat tkaničku v botičce starší sestřičky. Nevnímal, že ho sestřička vší silou tluče a snaží se mu botičku vyrvat. Tkaničku pustil, až když ji ohmatal a vyzkoušel, jak chutná. Poté už ho přestala zajímat. Většina dětí po několika letech na tyto vnitřní tlaky, obecně se nazývají orientačně pátracím reflexem, postupně rezignuje. Jsou ale takoví, u kterých je onen reflex silnější než zkušenost, že dospělí na to, aby neustále odpovídali na jejich neustálé otázky, nemají dost času a vůle.
Pro mimořádně nadané děti je tragedií postoj odpovědných úředníků MŠMT, kteří vytrvale bránili vzniku speciálních škol pro mimořádně nadané děti. Vysloveně nemravné bylo jednání bývalé ministryně Petry Buzkové, která, ač sama své dítě posílala do prestižní školy, na požadavky rodičů mimořádně nadaných dětí i sdružení STaN ECHA, Společnosti pro talent a nadání, o otevírání škol pro mimořádně nadané děti reagovala prohlášením, že je u nás už různých škol dost, a proto se další otevírat nebudou.
V poslední době se situace zlepšuje. Bez ohledu na názor ministerských úředníků byly pro mimořádně nadané děti otevřeny třídy v Českých Budějovicích a postupně jsou otevírány i v jiných městech. Jak je vidět, decentralizace rozhodování přináší ovoce. Lze si jen přát, aby se k tomu rozhodli zastupitelé co nejdříve všude tam, kde se v ročníku několik mimořádně nadaných dětí vyskytne. To, že se na jejich výchovu bude momentálně vynakládat poněkud více prostředků než na průměrné žáky, se mnohonásobně vyplatí za méně než dvě desetiletí v počtu špičkových pracovníků ve všech oborech lidské činnosti.
Perspektivy nejmenších mimořádně nadaných dětí budou tedy lepší než jaké měli jejich starší kolegové. I pro ně však lze nalézt provizorní, ale efektivní řešení. Ve všech větších městech a jejich okolí je mimořádně nadaných dětí tolik, že by pro ně v některé škole mohla být v každém ročníku otevřena speciální třída s individuální výukou. Ani myšlenka otevření tříd pro takové žáky různého věku nemusí být iracionální, neboť každý takový žák má své vlastní individuální potřeby rozvoje svých schopností. Mohla by se tak napravit chyba, které se dopustili naši zákonodárci v minulých letech tím, že zamezili vzniku takových škol. Je pro nás ostudné, že naši bratři Slováci záhy po Listopadu neváhali pro mimořádně nadané děti otevřít hned devatenáct škol, jejichž odchovanci už maturovali.
Náprava zla, kterého se dopouštíme na mimořádně nadaných dětech, není nijak složitou záležitostí. Jde o to, aby se našly školy, jejich vyučující se nebudou bát s mimořádně nadanými dětmi pracovat. A aby se našly úřady, kterým nebude zatěžko vynaložit zvýšené prostředky na financování těch tříd. A aby MŠMT vyčlenilo na tyto žáky přiměřeně vyšší prostředky. Doufejme, že nové vedení ministerstva bude moudřejší než to předcházející. Pro odstranění zla páchaného na mimořádně nadaných dětech na druhých stupních základních škol (na prvních stupních moudří učitelé, přesněji učitelky, přistupují k jejich výchově individuálně) je nezbytné neprodleně otevírat speciální třídy v jednotlivých ročnících všude tam, kde se několik takových dětí vyskytuje. Pomůže to nejen jim, ale i žákům těch tříd, jejichž vyučování je v důsledku nevhodného chování mimořádně nadaných „nepřizpůsobivých“ dětí narušováno. Podobných případů, které vyžadují neprodlenou nápravu, je mnoho. Jejich neřešením se společnost na nich dopouští doslova zločinu. I podle Ústavy má každý člověk nárok na vzdělání odpovídající jeho schopnostem.
Tomáš Jurčík
0 komentářů:
Okomentovat