Tak jsem zase byl na školení. Což o to, obsah vcelku zajímavý, lektor také nehovořil nejhůř. Během polední přestávky se nás u stolu sešlo šest. Vím, nebyli jsme úplně nejreprezentativnějším vzorkem, dobrá polovina patřila mezi vedoucí pracovníky a já jediný byl muž. Společné jsme však měli především to, že jsme byli pedagogy. Pochopitelně nejprve se probralo, „co nového u vás (myšleno ve škole)“, vzápětí se otevřelo v posledním období stále více frekventované téma - RVP, ŠVP a vše, co s nimi souvisí.
Nejspíše navštěvuji nesprávné akce a mluvím s úplně jinými lidmi, než jaké potkávají autoři většiny článků o školské reformě. Na rozdíl ode mne, mají oni kladné ohlasy a pozitivní zkušenosti. Škoda, že se alespoň na chvilku nezastavili u nás.
Krátce shrnu většinu zkušeností. Rozuměj, pouze u našeho stolu!
„Nikdo nám nikdy pořádně nevysvětlil, proč ten „papír pro papír“ vlastně musíme vyrábět, když jsme se bez něho prakticky do dneška docela dobře obešli. Jestli si někdo myslí, že naše učitelky učily do včerejška blbě a od zítřka, jako proutku mávnutím, svůj přístup k práci, dětem a bůhví k čemu ještě změní, hluboce se mýlí.“
„Uvidíte, jak právě po tomhle inspektorky půjdou. Jak to budou studovat. A jaké závěry pak budou vyvozovat. Docela by mne zajímalo, jestli ta inspektorka vůbec takový plán někdy udělala. Houby, akorát jí někdo proškolil a ona teď bude dělat chytrou!“
„To máš, holka, pravdu. K nám přijeli nějací chasníci, školili a školili a nakonec jsme zjistili, že ani jeden z nich nikde neučí. O praxi tudíž věděli prdlajs a na většinu našich dotazů stejně pořádně nezodpověděli. Zaplatit jsem je ovšem musela.“
„My za školení ušetříme, opíšeme z Internetu něco od pilotních škol, trochu to upravíme a bude to. Hele, jakmile to uděláš pořádně a zodpovědně, akorát si upleteš bič sama na sebe. Ani se neptej, co si o tom většina našich učitelů myslí.“
Podotýkám, v naší škole máme náš ŠVP hotový a už druhý rok podle něho vyučujeme. Přesně řečeno, stále jej dolaďuji a, vzletně konstatováno, dotvářím. Nejspíš proto, že působím na málotřídní školičce, jsem sám sobě ředitelem a hned tak něco sám sobě neodpustím. Přesto, a nebo právě proto, se s výše uvedenými kritickými postoji více méně ztotožňuji.
Navíc doplním další, skoro bych řekl, zcela zásadní zkušenost, na které jsme se rovněž shodli. Prvořadou chybou celého zahájení, jak se s oblibou dnes říká, kurikulární reformy, byla a je zákonem nařízená povinnost zpracovávat pro školu vlastní výchovně vzdělávací program. A naprosté až arogantní opovrhování všemi učiteli, vychovateli a řediteli ze strany státní správy. Tam totiž všichni nejspíš automaticky předpokládají, že ŠVP budou pedagogové tvořit rádi a nadšeně. Nikoliv v běžné pracovní době, ale ve volném čase, o sobotách, nedělích, svátcích či prázdninách. A, což považuji za přinejmenším nemravné, především zadarmo!
Jsem přesvědčen, že každá snaha o změnu musí vycházet ze spontánní tvořivosti, jednoduše řečeno, každý účastník takového procesu musí být zainteresován a musí se chtít na změnách podílet. Musí být přesvědčen o konkrétním pozitivním přínosu takových změn pro sebe, svoji práci, své okolí. Je lhostejno jak takový proces nazveme a v jakém rezortu bude probíhat. Leckdy záleží více na formě, než na obsahu.
Možnost tvorby vlastního programu na školách pokládám od počátku za krok správným směrem. Způsob realizace školské reformy však považuji za nešťastný, ba takřka kontraproduktivní.
Školy měly mít možnost volby, měly mít právo vytvářet své vlastní programy. A měly být právě z toho pohledu hodnoceny. Ti, kteří by tak učinili, zpracovali by svůj program a vyučovali podle něho, právě ti by měli dostat nezanedbatelné finanční ohodnocení. A měli by to poznat na svých výplatních páskách, neboť dělají nemalou práci navíc a v podstatě nesou svoji kůži na trh.
Ostatní školy, které by takovou možnost nevyužily a učily podle celostátně zpracovaných dokumentů-osnov, by samozřejmě nedostaly nic.
Pokud by odpovědní pracovníci ve školství této skutečnosti vhodně formou cílené propagandy využili, obtížně by se ředitelům a ředitelkám méně tvořivých škol vysvětlovalo, proč učitelé na srovnatelných zařízeních mají vyšší platové ohodnocení. Pravděpodobně by pak takové sborovny samy tlačily na vedení a volaly po možnosti zpracovávat si své programy.
Že by to stálo moc peněz? Možná, to posoudit nedokážu. Rozhodně by to však mělo daleko širší a především daleko pozitivnější dopad na celé české školství. V každém případě si ale myslím, že by se výrazně ušetřilo za ne vždy přínosné semináře. Rovněž projekt „koordinátor“ by mohl proběhnout v daleko subtilnější variantě. A především, vzdělávací agentury, nabízející tu „editory ŠVP“, tu „zaručené návody“, tu „zpracování ŠVP na klíč“ by si tolik nemohly bezostyšně nahrabat.
Na závěr ještě maličkost. V poslední době jsem zaregistroval pozoruhodnou snahu. Někteří jednotlivci a dokonce i profesní skupiny volají po nějakém, nejlépe centrálně zpracovaném, vzorovém ŠVP. Osobně jsem přesvědčen, že pokud opravdu něco takového spatří světlo světa, můžeme celou školskou reformu definitivně odpískat a prohlásit za neúspěšnou.
Ostatně, nebyla by první. Ale, ruku na srdce, nemyslíte, že by to byla škoda?
Stanislav Červenka
0 comments:
Post a Comment