Patřil jsem a stále ještě patřím mezi k těm co si myslí, že náboženství se svým nevyčerpatelným duchovním bohatstvím a zřetelně formulovanými morálními zásadami má své nezastupitelné místo i v současné etapě vývoje naší převážně technikou poznamenané společnosti a může významně napomoci k jejímu zlidštění. Je mi líto, že současné církve a její představitelé tuto možnost přinejmenším nezvládají. Právě dnes se kolegyně po návratu z výuky v 8. ročníku pozastavila nad tím, že celá čtvrtina žáků, když se jich ptala na vánoční zvyky a tradice s tím spojené, ještě nikdy nebyla v kostele. Co z toho dovodit? Jde o selhání výchovné role rodiny, školy, společnosti, nebo ještě někoho jiného? Je laciné dělat z jednoho nahodilého zjištění nějaké jednoznačné závěry. Je však důvod k zamyšlení.
Domnívám se, že je to v prvé řadě selhání církve, která nedokázala ve svobodné soutěži, která v demokratických poměrech vznikla, najít jedinečnou příležitost jak informovat a přesvědčit o morálních zásadách víry, dospívající mládež. Připadá mi, že duchovní a jejich instituce jsou uzavřeny a zahleděny samy do sebe. Hlásají své učení takovým způsobem, že jim většina mladých nerozumí. Veřejnost dnes spíše vidí, že se církev stará o své materiální zajištění. Místo aby přesvědčila a pomáhala společnosti k proměnám myšlení a kultivování lidské duše. Přitom právě tyto otázky jsou stále větší slabinou výchovy v rodině a stále více se vytrácejí i z cílů působení na žáky ve školách. Proto si myslím, že šance v působení na děti v oblasti jejich morálních a volních vlastností prostřednictvím náboženství trvá a je stále otevřená. Místo toho se řeší zda vůbec a kam výuku náboženství na školách zařadit a jak ji hodnotit na vysvědčení. Mimochodem, zařazení výuky náboženství mezi zájmové činnosti, evidované půlročně na rubové část vysvědčení bez možnosti klasifikace naznačuje, jak společnost takové působení hodnotí. To ale určitě není zásadní a jediná chyba. Za daleko důležitější považuji přístup k vlastní výuce těch, kteří náboženství na školách zajišťují a vyučují.
Měl jsem možnost seznámit se s matriály, které mají vyučující k výuce k dispozici. Byl jsem překvapen jejich množstvím, obsahem i dobrou kvalitou zpracování. Byly diferencovány podle věku, obsahovaly různé formy textů. Od souvislých výkladů, dobře napsaných příběhů, přes pracovní listy, až po zajímavé hříčky. V tomto směru nevidím problém. Ten je ve způsobu, jak je výuka náboženství dětem jeho vyučujícími vedena. Po změně společenských poměrů u nás, po létech, kdy se proti výuce na školách soustavně působilo, se otevřela dětem i jejich rodičům možnost svobodné volby. Výuka náboženství se na mnoha školách, díky zájmu rodičů i dětí, rozšířila. To byl okamžik, který bylo třeba využít, zájem dětí udržet a dále rozvinout. Proč po několika málo letech zájem upadl. Dokonce i tam, kde se za minulého režimu náboženství na školách vyučovalo, se dnes neučí? Proč byla promarněna příležitost dát dětem do života další rozměr, který obohatí jejich osobní život a pomůže jim v řešení náročných životních situaci?
Důvodů je zase víc. Začal bych v rodinách, kde je náboženské cítění oslabeno a rodiče v tomto smyslu nejsou svým dětem dostatečně dobrým příkladem. Dále se hodně změnily samotné děti. Jejich zájem je obrácen jednoznačně k materiálním stránkám života. Morálka a zásady dětem v náboženství vštěpované k nim přicházejí jakoby z jiného světa. Určitě jsme měli a mohli pro věc udělat více i my – učitelé. Spolupráce školy se většinou omezila na uvolnění prostor k výuce a informování dětí i rodů o možnostech výuky. Další formy spolupráce učitelů a duchovních, jako je výměna zkušeností v oblasti vedení dětí v takto založené skupině, byla výjimkou. Výuka tak skončila dříve než se pořádně rozběhla. Stereotypní výklad žáky nezaujal. To dali najevo projevy nekázně, nebo do náboženství přestaly docházet a skupina se oslabovala až postupně výuka zanikla.
Je možné výuku náboženství na školách vzkřísit? I dnes máme příklady škol, kde se náboženství stále a úspěšně vyučuje. Odpověď na danou otázku není lehká. Daří se tam, kde existuje povědomí rodičů a veřejnosti o správnosti a účelnosti takové výuky. Kde je škola a její učitelé víc než pouhým rámcem pro výuku. Je současně i partnerem a rádcem duchovního, který výuku vede. Samozřejmě, že úspěch záleží v prvé řadě na jeho osobnosti, znalostech a schopnostech. A jsme u kořene problému: Rodiče, učitelé, vychovatelé, vedoucí zájmových oddílů, klubů a part, stejně jako faráři jsou konkrétní živé osoby, které dítě vnímá na začátku své životní cesty. Každý z nich si klade za cíl řádnou a jedině správnou výchovu. K tomu, aby jeho úsilí bylo úspěšné, je nutné splnit mnoho podmínek. Úspěch vychovatele v jakékoliv roli se dostaví jen tehdy, je-li sám vychovaný a svým životem a prací vychovávanému dobrým živým vzorem. Aby jim byl, je k tomu vedle přirozeného talentu, odborné přípravy, životní zkušenosti, dostatku volních a charakterových vlastností. Někdy se ani při splnění všech podmínek, se výsledek výchovného působení nemusí setkat s představami vychovatele. Je tu ještě ve hře prostředí, ve kterém mladý vychovávaný člověk žije a které často působí v protikladu zásad, které jsou mu vštěpovány. Změnit všechny tyto faktory najednou je nemožné. To ale neznamená, na výchovu, ať v jakékoliv formě či podobě, úplně rezignovat.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat