Úsměv budící slogan ze starého filmu je ve školním prostředí denní realitou. Jako učitel fyziky se držím zásady, že bez pokusu neodučím ani jednu vyučovaní hodinu. A když tam pokus předepsaný není, tak si ho musím nějak vymyslet. Je tomu tak proto, že pro mne je pokus v hodině chemie nebo fyziky přirozenou motivací, který s jistotou zajistí zájem a pozornost žáků tomu, co po něm bude následovat.
Vzpomínám na svoji prvou vyučovací hodinu, kdy jsem předstoupil před žáky 8. třídy jako učitel-praktikant. Po důkladné přípravě a ověření pokusu v kabinetu těšně před hodinou jsem zapojil obvod a žákům ohlásil: „Žárovka svít“, a ona, k pobavení žáků, nesvítila. Až při rozboru po hodině mne uvádějící učitel vysvětlil, že jsem svěřil pomůcky k transportu bez dohledu z kabinetu do třídy žákům a ti jednoduše žárovku povolili.
Moje panenská zkušenost je jen jedním z příkladů možností, které mohou při předvádění pokusu ve vyučování nastat a které nelze dopředu předvídat. Snad proto jsou pokusy učiteli ( s prominutím, omlouvám se – spíše učitelkami) z průběhu hodiny vynechávány. Jako důvod lze použít cokoliv. Třeba i slogan z nadpisu článku.
Ale teď vážně! Jsou další důvody, proč je pokus považován za rizikovou činnost učitele. Pokus vyžaduje důkladnou přípravu předem. Je třeba ho několikrát vyzkoušet a to v reálných podmínkách třídy. Při provádění vyžaduje pokus soustředění učitele. A po hodině přichází ještě úklid a roztřídění použitých pomůcek v kabinetu. Další komplikací je promýšlení o zařazení pokusu do vyučovací hodiny: To vyžaduje od učitele určité zkušenosti. Pokus může být motivační, doplňovat výklad nové látky, nebo být zařazen jako součást opakování nebo procvičení učiva. A to je zatím řeč jen o pokusu demonstračním. Daleko náročnější formou jsou frontální pokusy žáků přímo v lavicích. Ty vyžadují větší množství funkčních pomůcek a mnohem náročnější organizaci při jeho provádění. Pokus nemůže být samoúčelný, ale vždy by měl být organickou součástí vyučovací hodiny. Žáci by měli předem vědět, proč a z jakého důvodu je učitelem prováděn. Může být zařazen jako součást problémového vyučování, kdy mají ¨žáci na základě pozorování objevit hledané zákonitosti a posoudit sledované jevy.
Problematika školních pokusů je daleko složitější, než jsem naznačil v předcházejících řádcích. Už to ale ukazuje, že učitel má dost důvodů k tomu, aby se pokusu věnoval pozorně a zodpovědně. Není proto divu, nechce-li riskovat blamáž před žáky, raději pokus vynechá, nebo svůj neúspěch v jeho předvedení zdůvodní vnějšími vlivy.
V současné době jsou učitelům nabízeny další možnosti experimentů, které rizika neúspěchu snižují, nebo dokonce zcela vylučují. Jsou to videonahrávky, které učitel zařadí do výuky, místo reálného pokusu. Slyšel jsem názor kolegyně, která pravidelné nabízí žákům sledování videa s pokusy. Postup zdůvodňuje ochranou zdraví žáků a svého vlastního, protože chemické zplodiny lidem škodí. Je pravda, že videonahrávka je viditelně bezpečnějším, než rizikový pokus, vyžadující řadu chemických látek a pomůcek. . Nemám nic proti takové formě předvedení. Ale jen v případě, že škola nemá potřebné zařízení k provedení pokusu. Nebo jede skutečně o pokus rizikový, ohrožující zdraví žáků či učitele. Ale kolik takových pokusů během roku je?! Takový postup bych bral ještě tak v opakovací hodině, nebo v situaci, kdy učitele-odborníka zastupuje kolega bez kvalifikace.
Jinou kapitolou jsou virtuální pokusy přes počítač. Mám na mysli aplety (krátké video sekvence zpravidla z internetu, imitující virtuálně pokusem zkoumané jevy). Nebo výukové soubory, jako je například program Edison nebo Newton od Terasoftu, které virtuálně nahrazují pokusy z elektřiny.a mechaniky. Mnozí, zvláště starší učitelé, tyto formy pokusů zavrhují. Uvádějí, že jsou příliš abstraktní a pro představy žáka o zkoumaném jevu zavádějící. Manipulace myší na monitoru počítače je pro ně nepřijatelná ve srovnání s manipulací s konkrétními trojrozměrnými pomůckami vlastníma rukama. Ač patřím k té starší skupině učitelů fyziky, podpůrné programy tohoto typu nezavrhuji. Za ideální ale považuji demonstrační pokus prováděný učitelem při prvém seznámení se zkoumaným jevem. Rád k tomu využiji asistenci některého z žáků. A náhradní formy pokusů používám jen ve fázi procvičování a doplňování učiva. To je za podmínky, že většina žáků fyzikální podstatu jevu pochopila a nachází se ve fáze hledání a ověřování poznatků v praxi. Tam jsou pokusy tohoto typu vhodnou možností. Aplety jsou zase vhodným doplněním učiva. Dovolují živější formy ověřování a hodnocení žáka. Pozná se z nich velmi lehce, kdo má učivo nabiflované a kdo je pochopil a má schopnost uplatnit naučené poznatky v v životě.
Pokusy do školy určitě patří. Jiná otázka je, kolik a které si může škola dovolit žákům předvést. Při pohledu do katalogu pomůcek který před několika dny na školu přišel mám pocit, že se tady pohybuji také v oblasti pravé virtuální reality. Je mimo realitu požadovat na škole za zvukovou ladičku na dřevěné skříňce 1 200,-Kč, když za stejnou pomůcku, zakoupenou někdy před 20 lety, mám v seznamu pomůcek uvedenu cenu 20x nižší. A takových příkladů bych našel v katalogu desítky. Možná i tato skutečnost je příčinou toho, že reálné pokusy z našich škol postupně mizí.
Oldřich Suchoradský
0 comments:
Post a Comment