Jako aprobovaný učitel matematiky a fyziky jsem kdysi záviděl kolegům vyučujícím výchovným předmětům. Jejich předmět i oni patřili mezi nejoblíbenější. Možná i proto, že výuka nebyla tak pevně sevřena i osnovami a žáci se cítili volněji. Z těchto předmětů je nečekaly v závěru školní docházky žádné přijímací zkoušky. Domníval jsem se, že mají ve hodinách víc času na neformální diskuse se žáky. Viděl jsem v tom příležitost k jejich výchovnému působení. Později, kdy jsem měl možnost některý z těchto předmětů vyučovat jsem zjistil, že to byla falešná představa. Dávno jim výuku nezávidím a jsem rád tím, čím jsem – učitelem žáky většinou málo oblíbené matematiky a fyziky.
Idyla výchovných předmětů
Pryč jsou doby, kdy předměty jako tělesná, výtvarná či hudební výchova patřily mezi žáky k nejoblíbenějším. Nemuseli se v nich příliš mnoho učit. I průměrně nadaným dávaly příležitost k dobré známce na vysvědčení. Je pravda že i tenkrát u žáků neobdařených talentem k malování, zpěvu či pohybu, budily obavu. Ale tolerantní a chápavý přistup učitelů jim umožnil bez potíží výuku absolvovat. Tak jako pro žáky, i pro učitele vyučující „výchovy“ byly hodiny příjemnou změnou a uvolněním, v rozvrhu naplněném náročnějšími disciplínami, jako je výuka jazyků nebo technickým či odborným předmětům. Nevyžadovaly náročnou přípravu, protože obsah výuky se léty příliš neměnil. Učitel měl z minulých let v zásobě dostatek vzorových prací. Nechyběly ani zkušeností, jak žáky motivovat a k činnostem přitáhnout. Kdo to dokázal, dočkal se odměny spolu se žáky prožívat chvíle radosti z aktivní tvorby, pohody při společném zpěvu, nebo nácviku a společných hrách v tělocviku. Vždyť i pracovní vyučování bylo příjemnou změnou denním režimu žáka. I tato činnost určitě patřila k těm oblíbenějším. Dokonce i předmět občanská či rodinná výchova, když se učiteli podařilo najít cestu k žákům a navodit s nimi vzájemně prospěšný dialog, byly příležitostí k uvolnění a vytvoření atmosféry pohody a vzájemného pochopení.
Výchovné předměty v dnešní škole
Měl bych vysvětlit, proč užívám v předchozí úvaze minulého času. Doba se změnila a dnešní výuka „výchov“ se stává pro učitele tvrdou zkouškou: Jeho schopností a kreativity, vyžadující mimořádné úsilí v přípravě i vlastním průběhu výuky. Podobně i z pohledu žáků idylka dávno skončila. Žáci se v těchto předmětech nudí: Hledají způsoby, jak činnost nabízenou učitelem zvrátit, nebo alespoň obejit v horším případě dokonce sabotovat. Co se tak významně změnilo? Proč kdysi oblíbené předměty jsou na okraji zájmu dnešních žáků? Proč se dnes většina učitelů brání vyučovat výchovné předměty a berou je jen jako nutné zlo, k doplnění úvazku?
Hledání příčin změny
Nabízí se několik odpovědí na položené otázky. Tradiční způsoby výuky dnešní děti neoslovují projevuje se to i v těchto předmětech. Dříve běžné rozcvičky a pořadová cvičení, malování zátiší s jablkem na misce, výroba krabiček na křídy, lidové a vlastenecké písně, pravidla chování podle Guta Jarkovského děti v žádném případě nenadchnou. Ač se nám učitelům zdá, že nabízené dovednosti jsou pro život užitečné, nedaří se nám v dostatečné míře o tom přesvědčit své žáky. Kolem sebe totiž vidí docela jiný svět a námi předkládaná pravidla a doporučení se jim jeví jako směšná. U mladé generace se stále více prosazuje zaměření k pasivním formám činnosti i zábavy. Je pohodlnější vytvářet předměty virtuálně, na monitoru počítače, než si zařídit dílnu a pracně je reálně vyrábět. Hrát hokej, fotbal a sportovat se dá také na počítači, bez propoceného trička a námahy. Zajímavou hudbu je snazší poslouchat, než se učit, cvičit a později ji aktivně provozovat. Tak mohu jít od jedné činnosti ke druhé a nacházet důvody proti tradičnímu výchovnému snažení školy. Snaha něco nového tvořit, vymýšlet a předvádět se v dnešních společenských a technických podmínkách se dostává na zcela jinou úroveň.
Šance pro tvořivé učitele i žáky
Neznamená to, že ubývá tvořivých a talentovaných dětí. Dokládají to úspěchy sportovců, hudebníků, výtvarníků a vynálezců. Ale jde spíš o výjimečné jednotlivce. Většina populace takové činnosti a zájmy jen pasivně přijímá. Často bez výběru a dobrého vkusu.
Může na tento vývoj reagovat škola? Jak se proměňuje role učitele ve výchovném působení na dětí? Domnívám se, že je třeba se oprostit se od překonaných popisných a mentorských metod minulosti. Najít vhodnou motivaci a vzbudit u žáků zájem o svůj výchovný předmět. To je základ a počátek žákovy aktivity. Každému z nich dát co největší prostor k poznávání, vlastnímu experimentování, bez omezení a striktních doporučení. Z takové atmosféry se pak rodí tvůrčí přístup a zaujetí. Znám i dnes řadu učitelů, kteří to se žáky opravdu umějí. Nejdříve vzbudí zájem, pak vyhledávají talenty a nakonec soustavně vychovávají vynikající hudebníky, sportovce, výtvarníky, návrháře a umělce nejrůznějších oborů. Víc než kdy dříve je nutná podpora a spolupráce rodiny.
Výuka výchovných předmětů na škole prochází složitou přestavbou. Tak jako se mění systém výuky v celém našem školství. Věřím, že není daleko doba, kdy budou žáci výchovné předměty zase uvádět mezi svými nejoblíbenějšími. A učitelé i žáci se budou na svůj vyučovací čas věnovaný základům kreslení, hudby, pracovní dovednosti i sportování znovu těšit.
Oldřich Suchoradský
0 comments:
Post a Comment