Záplava článků v českých médiích věnovaných začátku nového školního roku akcentovala změny, které školství čeká. Nutno připomenout, že většina nešťastně, bez hlubšího pochopení věci. Dokonce bych řekl, že se jednalo o medvědí službu našeho tisku celé Reformě.
Když odhlédnu od vyloženě nepravdivých informací, jako je například titulek článku on-line magazínu Práva, který zní Učitelé změny vítají (srovnej s Průzkum Scio: Většina učitelů je proti reformě! ), většina titulků shrnula cíle Reformy do velice pofiderního konstatování: konec biflování (viz např. LN, 4.9.2006).
Nejde však jenom o novináře. I učitelé se ve svých komuniké předháněli ve svých tvrzeních o vytvoření přátelské a kooperativní atmosféry na školách. Žáci se již nebudou bát ,,učitelských kruťasů“, kterým ,,nejde o to, aby rozvíjeli dětský mozek, ale potlačují přirozenou dětskou touhu po vědění, např. tím, že je nutí učit se nudnou látku zpaměti a potom je i nedej bože známkují“.
Nicméně ironie není smyslem mé úvahy. Zajímalo by mě, jestli vůbec přes tuto informační masáž většina učitelů a rodičů dokáže sama sobě zodpovědět otázku: co je vlastně cílem Reformy? Opravdu rodiče zajímá pouze to, že se jejich potomci ,,přestanou biflovat“, nebo se také jako daňoví sponzoři celého systému dokážou podívat na celou věc i z pragmatického hlediska: platím si školství, k čemu mi tyto změny vlastně budou ?
Ať chceme nebo nechceme, ,,vzdělání je investicí do jednotlivců, která přináší zisk, tak jako kterákoli jiná kapitálová investice“ (Stiglitz, Joseph: Ekonomie veřejného sektoru, Praha 1997, str. 444) . Budu teď trochu surově instrumentalistický. Tak jako je třeba vysvětlovat dětem, že jim nejbližší fast food nenabízí k hranolkům ještě druhé zdarma jen z lásky, musíme se ptát: co vlastně stát, a tedy lidé z tohoto nového přístupu ke vzdělání (a doufám, že i z nových investic) vlastně budou mít? Jednoznačně prospěch - prospěch, který ale nespočívá v někdy podlézavé rétorice vůči rodičovské veřejnosti: konec biflování, budeme na děti hodní.
Elementární podstatou Reformy jsou totiž tak zvané klíčové kompetence. Co to je? Učitelé, nesmějte se. Všichni jste se jistě s tímto pojmem setkali, ale kolik z vás jej umí přesvědčivě vysvětlit? A přitom v nich vidím podstatu objasňování hlavního cíle Reformy vůči veřejnosti, jehož úroveň je značně nedostatečná. Těmito kompetencemi vše začalo, jedná se o samotné jádro projektu. Jenže v poslední době mám pocit, jako by se na ně trochu zapomínalo. Ano, učitelé si při psaní svých programů kladou otázku: jakou klíčovou kompetenci vlastně při učení tohoto rozvíjím, ale uniká jim jejich hlavní smysl. Pro mnohé se jedná o snůšku řečiček nadiktovaných odněkud shora - a to je škoda.
Rámcové vzdělávací programy hovoří o klíčových kompetencích jako o ,,souborech vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj jedince, jeho aktivní zapojení do společnosti a budoucí uplatnění v životě“. Jsou součástí tzv. lisabonské strategie, která byla schválena na zasedání Evropské rady v Lisabonu r. 2002. Důvody pro jejich rozklíčování jsou ryze pragmatické: Evropská unie prostě shledala, že její konkurenceschopnost vůči Spojeným státům eufemisticky řečeno stagnuje (viz např. Lisabonská strategie).
Hledala proto cesty, kterak dostat ekonomický cyklus do expanzivní fáze. V oblasti vzdělání to znamenalo důraz na celoživotní vzdělávání a na vybudování tzv. znalostní společnosti (knowledge society). Ekonomický růst tedy do určité míry závisí na schopnostech lidí přizpůsobovat se pracovnímu trhu a dávat mu nové impulsy.
Lidově řečeno: školství by mělo dát člověku takové znalosti, návyky a dovednosti, aby se mohl pružně uplatnit na trhu práce a aby po stránce osobnostního rozvoje vedl klidný a spokojený život. Je možno najít mnoho souborů klíčových kompetencí. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání jich definuje celkem 6, Evropská komise jich stanovuje osm, na stránkách Kritického myšlení můžeme nalézt dokonce 39 klíčových kompetencí pro Evropu.
Jejich klasifikace není důležitá. Pokud na jejich základě ověsím budoucí ideální produkt našeho školství vhodnými atributy, bude se jednat o jedince, který je-kromě nezbytného jazykového vybavení, informační a matematické gramotnosti - komunikativní, který vykazuje schopnosti dále na sobě pracovat a dále se samostatně vzdělávat (learning to learn), který umí pracovat s lidmi a mezi nimi a dokáže aktivně řešit problémy své i jiných.
Kompetence vlastně řeší každý rodič v otázce: čemu by se moje dítě mělo ve škole naučit.
Většina z nich bude požadovat jazykovou vybavenost, počítačovou gramotnost atd., jiným bude prakticky stačit, když si jejich potomek ,,bude umět spočítat vejplatu“. Dobré je se podívat, jaké kompetence požadují od budoucích adeptů zaměstnavatelé, viz např. Informace o klíčových kompetencích nebo Koho chtějí zaměstnavatelé. Bude určitě nutné, aby školství kráčelo více symbioticky s požadavky pracovního trhu.
Pro veřejnost se ale celá reforma smrskla do lakonického: konec biflování. Jak nešťastné a diletantské. Stačilo pohovořit o tom, že se školství snaží reagovat na změněné životní podmínky a že cílem změn je jedinec schopný prožívat hezké stránky života, uplatňující se na trhu práce, inovující, přicházející s novými nápady - a tím uspokojující potřeby jak své, tak druhých lidí. Místo toho zjednodušené uklidňování rodičů, že škola se stane rájem na zemi, kde se po dětech nebude nic chtít a děti se budou samy nerušeně rozvíjet.
Nakonec si nemohu nepíchnout. Místo někdy monotónního nadšeného klokotání mnoha oslovených učitelů mohla zaznít i nota vážnější - bylo určitě záhodno upozornit veřejnost na zatím základní úskalí Reformy, to jest na nedostatek investic a mnohdy povážlivou kvalifikovanost těch, kteří mají celý proces na starost (tím nemyslím pouze učitele).
Jakub Horálek
0 comments:
Post a Comment