Nebudete mi věřit, ale tak to řekla s hrůzou v hlase tento týden jedna paní učitelka. „Jací bubáci?“, civěl jsem nechápavě. „No, přeci ty harantííí. Zas nám budou pít krev celej rok.“ „Bubáci? Haranti? Spíš chceš říct ty mladý sladký upírkové? Těch je i mezi námi dospěláky ale docela dost“. A myslím si v duchu: Všichni a všechno je tu už upírstvím nakažené.
Vy možná ale znáte kantorky, které by rok bez žáčků nepřežily. Ty odsávají jejich psychickou energii, jako auto tankuje benzín či feťák čichá toluen. Moje známá je sečtělá, tak jsme pak začali klábosit o jiných nekalých vztazích, v psychoanalýze popsané v módní knížce feministky Barbary E. Hort…
Že to paní učitelky nemají lehké, mě přesvědčily loni slečny páťačky, když se nervově poničené vracely z praxe v plzeňských školách. Přiznám, že jsem rád, že už nejsem ani učitelem, ani vychovatelem, ani školním inspektorem. Vedle nich jsou ředitelé škol jako carové a carevny. O všem si rozhodují, na vše si odpovídají, nedosáhnou na ně ani starostové.
„To si najdeme něco jiného, a ne učit ty sprosťáky. A nepřesvědčujte nás zas, šéfe, že naše povolání je posláním.“ Dámám už bylo hej, když měly v kapse kvalifikaci pro dva cizí jazyky. Nakonec ve školství zůstanou zas jen češtinářky, dějepisářky, chemikářky a tělocvikářky, a budou se doškolovat v angličtině, němčině nebo ruštině, až je hodí do hluboké vody a plavte si, holky, jak umíte…
Sprosťačení studentek, dřív učnic, vyhnalo ze školy i mého kamaráda, zoceleného v pražském školském provozu. Mladší kolegyně tam vulgarity žákyň ignorují a šetř nervy tak, že jsou ve třídě co nejmíň. Ať tam rozhodne zákon džungle.
Když je v semináři deprese největší, rozdám některý text - třeba od Jana Nerudy. Tam je, že učitel neměl nikdy na růžích ustláno. Například takový venkovský kantor! Co všechno ten musel umět: Číst tištěné i psané, psát švabachem i latinkou. Počítat i se zlomky. Hrát housle, cello, basu, pískat flautu, klarinet, hoboje, foukat roh i fagot. Dělat muziku v hospodě, na kruchtě a při funuse. Zpívat tenor, bas i koledu. Dovést všechny druhy dopisů a žádostí. Umět správci paruku vyčesat, faráři hodiny natahovat, justiciára oholit. Umět zvonit na věži a tvářit se, že při mši rozumí latině. Přišít záplatu na kalhoty a příštipek na botu. A měl-li kousek pozemku, musel sít, žít, mlátit, hnojit, krmit, dojit a řezanku řezat…
Tak to uznejte. Takové starosti moje známá nemá, i když vedle učení taky podniká, ale v úplně jiné branži. Nový zákon školský to nezakazuje. Na rozdíl od starého Rakouska.
Ivo Fencl
0 comments:
Post a Comment