Už před pěti lety bylo v ČTK ministrem školství vyhlášeno, že reforma školství se nejprve projeví ve výuce u žáků, kteří nastoupí do prvních tříd. Nikdo se tehdy nedozvěděl, v čem tyto změny budou. Jen to, že by se žáčkové měli učit méně a že se ustoupí od klasifikace známkami. Měli se rodiče prvňáčků radovat nebo se měli obávat? Proč už tenkrát vystoupení resortního šéfa působilo tak nepřesvědčivě až samolibě?
Jako by národu oznámil, že si bere k „reformě“ bianko šek. Při tom nedostal žádnou plnou moc ani od své strany. Nejbezbrannější ze žáků mu měli posloužit k pokusu jako první?
O experimentování se žáky, ani o reformě škol, toho občanská veřejnost dodnes moc vědět nemůže. Vědecky systémově nebyly reformy v pokusných školách po roce 1990 prováděny, a ani korektně vyhodnocovány.
Ministerstvo školství slibovalo dosáhnout konsens v názorech na změny ve školách „všenárodní diskuzí“ přístupnou i odlišným názorům. Teprve po čtvrt roce začal ale být zveřejňován v Učitelských novinách a na internetu Národní program rozvoje vzdělávání, který napsali ministrovi lidé. Byl v jen obecné, programové, přesněji - v propagandistické podobě. Málokdo jej už tenkrát dokázal celý prostudovat, ba jen dočíst.
Přesně tak, jak by podobné dokumenty neměly vypadat. Možná, že byl napsán proto, aby vytvořil jen zdání diskuse. Za jeho virtuální clonou se pak měly jevit nebo dát změny ihned, aniž skutečně nějaká věcná debata o školství začala. Tak se stala „reforma“ školství záležitostí hlavně velmi malé skupiny lidí blízkých moci.
Klíčové životní zážitky prvňáčků určují vztah člověka ke vzdělání možná i na celý život. Světu prvních tříd i ve školství rozumí ale velmi omezený počet lidí. Co raději nechat na skutečných profesionálech ve školách, aby určovali, co, jak, kdy a jakým tempem bude v prvních třídách probíhat a jak se to bude hodnotit? Takový stav ostatně byl vtělen do programů základní, obecné i národní školy a až dosud obstojně fungoval.
Máme i školy s programy speciálními. Ministři s problematickou pedagogickou kompetencí si nikdy nepřiznali, že snahy o zrušení klasifikace už dříve zkrachovaly, hlavně pro odpor rodičů, učitelů i žáků. Z tisíců škol jen desítky, možná stovky škol i na vrcholu módní vlny, hodnotily jen slovně nebo vysvědčením-dopisem.
Rodiče, když chtějí, mají a doufejme budou mít na školy vliv a je to dobře. Vědí, jaká jsou jejich práva a jaké služby žádají. Převládá většinou stále zdravý rozum. Dnes povinné rady škol by mohly tento tlak na samoděržaví ředitelů škol ještě zesílit, pokud nebudou znovu zmanipulovány, jak se to už jednou stalo.
Pro svoje prvňáčky chtějí mladí tatínkové a maminky hodné, citlivé paní učitelky-elementaristky. Stát by se měl postarat, aby jich bylo dostatek. Aby získávaly průběžně praxi, byly muzikální a uměly učit tak, aby se každý den děti do školy těšily. O to se ministerstvo a bohužel ani university zatím nestarají.
Ivo Fencl
0 comments:
Post a Comment