Je po prázdninách a měsíc září odstartoval nový školní rok. Začátek školního roku je pro každého učitele náročným obdobím - zavedení dokumentace, učební plány, rozvrhy, porady, školení, noví kolegové a noví žáci a celá řada další aktivit činí tento měsíc jeden z nejneoblíbenějších období školního roku v učitelské obci.
A leckterý unavený učitel si večer chce odpočinout u televize. Usedne pohodlně do křesla a sleduje další díly seriálů, které nám nabízejí naše televizní stanice. Místo poklidného večera s kávou, čajem a něčím dobrým na zakousnutí, se sledování televize stává stresovou záležitostí.
O tom jaký mají učitelé společenský status, jaké mají postavení ve společnosti se nemusíme dohadovat ani dozvídat se z průzkumů veřejném mínění. Stačí občas sledovat televizi. A protože televizní seriály sledují také rodiče a děti, šíří se podvědomí o tom, že učitel je zkrátka „diagnóza“ dost rychle a ochotně.
„Souška“ Hajská je v porovnání dnešních seriálových kolegů, jen vlastně přívětivý a soucitný pohled Jaroslava Dieta na přepracovanou učitelku. Další pedagogové seriálu „My všichni školou povinní“ celkem splňují naší představu o „učiteli“ – odbornost, lásku k dětem, autoritu, morální zásady, nadšení pro obor (pokud se oprostíme od aktivit poplatných době)…
V seriálu Horákovi, který běží na veřejnoprávní televizi a děti školního věku ho sledují s nadšením, nemají učitelé o svých žácích a žáci o svých učitelích valné mínění. Žáci jsou „parchanti“ a jít mezi ně, to žádá velkou dávku odvahy. Aby vyučující hodinu přežil, je dobré si dát panáka (po tomto díle v MHD, ve třídách a ve sborovnách - téma dne). Třída odrovná třídní učitelku a chystá se na další. V průběžném stavu zápasu žáci vedou, učitelka dobu ve třídě jen pokorně přežívá. V podání kolegyně musí tedy nastoupit tvrdý přístup a nekompromisní jednání. Učitelé si během pracovní doby vyřizují soukromé záležitosti a žáci si v hodinách dělají co chtějí (je to komediální seriál, ale přece jen…).
V „Ordinaci v růžové zahradě“ jsou lékaři prezentováni jako věčně sloužící lidu (s veškerou úctou k lékařům), bez času na odpočinek a soukromý život. U natáčení je dokonce odborný dohled, aby nedošlo k profesním chybám. I další povolání pacientek jsou prezentovány laskavějším pohledem – např. pošťačka, pornoherečka, zpěvačka, účetní atd.
U učitelů je to jinak. Učitelka žákyně 1. třídy, která nedávno „vlítla“ na doktorku Páleníkovou, ta mě nadzvedla ze židle. Ještě že rozčilenou a křičící paní učitelku zklidnila svým „milým a lidským“ způsobem Páleníková. A nemohu nevzpomenout na ředitelku gymnázia, která byla pacientkou doktora Šebka. Infantilní bláznivá ženská jejíž vystupování vůči Šebkovi mě opravdu zděsilo.
Pokud připomenu další ze současných seriálů „Ulice“, který jsem zhlédla jen párkrát, tak další profesorka (v podání Hany Maciuchové), také nemůže být na svou pedagogickou image pyšná.
Pláč nad tím, že si učitelů nikdo neváží, že rodiče neumí ocenit naši práci, že jsme špatně placení a máme hodně práce, je úplně zbytečný. Bohužel si za to ve většině případů můžeme sami. Neustále se dozvídám a doslýchám hrůzostrašné historky o chování kolegů a kolegyň vůči žákům, které si rodiče ochotně mezi sebou předávají. Marné je jakékoliv vysvětlování, že úhel pohledu dítěte může a často bývá zkreslený. Ale pozor, dost takových příběhů má reálný podklad.
Jen mě mrzí, že právě v nejsledovanějších mediích jsme (často učitelky 
) prezentováni jako lidé, kteří působí neprofesionálně, s dětmi pracují s odporem a v duchu hesla – kdo umí - umí, kdo neumí – učí 
.
Ivana Kopřivová
0 comments:
Post a Comment