Závěr školního roku je mimo jiné také obdobím školních výletů. Zatímco žáci se na ně většinou těší, pro učitele se stává výlet noční můrou. Představy žáků a učitelů o tom, jak by měl vypadat a proběhnout, se diametrálně rozcházejí. Zatímco žáci v něm vidí příležitost k uvolnění, zábavě a úniku ze každodenního školního stereotypu, učitelé v něm častěji vidí součást vyučování a vybírají program, který přispěje k doplnění vědomostí. Tento rozpor vede k dohadům, kam výlet směřovat a čím ho naplnit.
Je známou skutečností, že někteří žáci nemají zájem na výletě poznávat, nezajímá je prohlídka hradů a zámků. Je tomu tak proto, že informace o nejrůznějších památkách, lze získat na internetu, aniž bychom opustili pohodlní školy či domova. Jiní se brání námaze spojené s turistikou. Co potom jako téma výletu zbývá? Snad stanování někde u vody, nebo autokarový poznávací zájezd do zahraničí. Pobytu v přírodě ale brání riziko nepříznivého počasí. Druhá volba je pro rodiče některých žáků finančně neúnosná. Jak se vyznat v takové názorové směsce? Zdá se, že pro ideální výlet stačí školní zahrada s ohništěm a několika stany.
Organizování školního výletu přináší pro učitele řadu bezpečnostních rizik. Pobyt v neznámém prostředí, množství nečekaných situací, se skupinou mladých lidí. S některými žáky se dá jen těžko domluvit i o těch nezákladnějších pravidlech chování na výletě. . Dohodnutá pravidla nerespektují, chovají se nezodpovědně a riskují problémy sobě i doprovázejícím učitelům.
Připojuji několik vlastních zkušeností z organizování výletů. Překvapilo mne, že děti nevědí, jak se chovat při skupinových prohlídkách památek. Výklad průvodce neposlouchají, v horším případě nahlas komentují, nebo dávají ostentativně najevo svůj nezájem o něj. Při návštěvách památných míst dávají přednost nákupům a historické zajímavosti považují jen jako nutné zlo, které musí přetrpět. Mnozí se na výletě cítí mimo vliv rodiny a myslí si, že si mohou dovolit to, co by jim doma běžně neprošlo. Veřejně kouří, snaží se doběhnout učitele tajnou konzumací alkoholu. Při opakování takových jevů není divu, že učitel ztrácí chuť pro žáky výlety vůbec organizovat. K čemu akce, která je organizačně i finančně náročná, když žáky nezajímá a její průběh je ostudou a rizikem výchovného fiaska pro doprovázející učitele.
Jak předejít popsaným excesům? Základ je v přípravě před výletem. Žáci by měli dopředu vědět, za jakým cílem na výlet jedou, co tam budou vidět, jak se budou chovat. Domluva mezi učitelem a žáky o hranicích, které jsou nepřekročitelné – to je základ bezproblémového průběhu výletu. Je třeba zdůraznit, že je to o vzájemné dohodě. Učitel žákům zřetelně zdůvodní program, ale je schopen a ochoten přistoupit na kompromis, ve kterém uplatní alespoň část námětů z představ žáků.
Má-li mít výlet úspěch, musí být jeho program pestrý. Mají se v něm střídat různé aktivity, tak aby si přišli na své žáci nejrůznějšího zaměření. Měl by obsahovat něco nového a objevného. Snažil jsem se do výletu zařadit vždy nějaké překvapení, příležitost, kterou běžný výlet s rodiči nenabízí. A tak jsme při návštěvě Prahy absolvovali exkurzi ve vysílacím studiu Českého rozhlasu. Při příští návštěvě jsme byli na televizním vysílači na Žižkově. Nebo při výletu do Českých Budějovic byla takovým „trhákem“ hvězdárna s planetáriem. Na Sázavě jsme zase navštívili místní sklárnu.
Největší úspěch má program obohacený a jednoduchý kviz, soutěž založenou na pozorování a poslouchání výkladu průvodce. Následujících pár otázek ve vlaku při cestě domů z takové návštěvy udělá s pozorností a kázní žáků víc než deset pravidel. Nejlepší zkušenost mám s celoročním programem, jehož je výlet vyvrcholením. V září jsme vyzvali školu v místě předpokládaného výletu. Žáci odpovídající třídy si vyměnili adres, celý rok si psali a po několika měsících se na výletě sešli. Naši hostitelé nás provedli svým městem, ukázali místní pamětihodnosti, společně jsme si zasportovali. Za týden jsme je uvítali na oplátku u nás a připravili pro ně podobný scénářem. Výlet to byl laciný, nabitý programem a mnohá přátelství, založená v ročním dopisování vydržela do života. Takový školní výlet nebyl jednorázovou událostí, ale stal se dlouhodobým programem, který jsem využil k poznávání místa, lidí, přírody a historie navštíveného kraje. O takový výlet byl mezi žáky zájem a problémy s kázní se neobjevily.
Přeji školním výletníkům pěkné počasí a učitelům zaujaté a ukázněné děti. Věřím, že jich každý z nás má ve své třídě většinu.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat