Obvyklý argument používaný proti nositelům odlišných názorů. Mám s tím své osobní zkušenosti. Ze života i z diskusí na České škole. Dnes už mám výhodu v tom, že mi šedesátka nedávno naběhla, takže si radit mohu klidně dovolit. Využiji toho v článku, ve kterém se nechci přít, kdo má právo komu radit, ale sloganu z nadpisu použiji k zamyšlení nad rolí seniorů v učitelských kolektivech.
Jsou důchodci – učitelé ve sborech dobrodiním, nebo přítěží? Zabírají místo mladým, nebo jsou ve škole nenahraditelní? Jsou jejich názory, opřené o mnohaleté zkušeností, ale poznamenané životním oportunismem pro dnešní školní prostředí užitečné? Odpovědět na takové otázky je obtížné. Liší se složením a personálním obsazení sboru konkrétní školy. Je těžké zobecňovat, ale snad na každé lze vystopovat ze vztahů mezi různými věkovými skupinami učitelů určité napětí. Vychází z přirozené generační odlišnosti lidí, kteří byli na práci učitele připravováni jinak a pracovali v jiné historické době. Přesto existují učitelské sbory, kde se vedení a učitelům daří obrušovat hrany vzájemných konfliktů a naopak využít zastoupení různých generací a tím i typů učitelů působících na škole ve prospěch vyučovaných žáků.
Letos učím čtyřicátý školní rok. Je to dávno, ale přesto si dobře pamatuji na své začátky. Při nástupu na svoje první pracoviště jsem byl jako „elév“ sboru dobře přijat ředitelem školy i ostatními. Ale ze všeho nejvíce mi pomohla „seniorka“ sboru, která mi hned při představování překvapila nabídkou tykání a s podáním ruky mi nabídla pomoc. V euforii začínajícího učitele nabitého vědomostmi a teoriemi z právě opuštěné fakulty jsem si v duchu říkal, v čem mi může taková, s prominutím „vykopávka“, být užitečná. Záhy jsem se přesvědčil, jak hluboce jsem se mýlil v představě o potřebě pomoci začínajícímu učiteli.
Právě ona mi v začátcích byla nejvíce užitečná. Viděl jsem několik jejich vyučovacích hodin, na které mne pozvala. Vyslechl rady z náslechů v mých hodinách, kam jsem ji pozval na oplátku zase já. Pomohla mi řešit situace, kde bych sám hledal dlouho a těžce řešení. Ať to byly moje přehnané nároky na žáky, neústupnost v jednání s rodiči, nebo kritičnost k práci a jednání kolegů. Naučila mne dívat se na žáky jako na budoucí dospělé lidi. Přesvědčila mne, že bych měl v každém žákovi vidět osobnost. A umět se vžít do situace, že mám před sebou budoucího lékaře, právníka, automechanika nebo kuchařku. Z toho jsem pochopil, že není vhodné pronášet o dětech ve 13 či 14 létech předčasné nebo dokonce konečné soudy k jejich životním uplatnění. Zapamatoval jsem si a celý pedagogický život používal její krédo, že rodiče nejsou naši protivníci v aréně souboje o vliv na dítě (žáka), ale spolupracovníci při jejich výchově a vzdělávání. A vztah ke kolegům? Ani oni nejsou rivalové, které musím v očích žáků a rodičů trumfnout, nebo dokonce ponížit. Jsou to moji partneři, kteří mě podrží, když mám problém, poradí, když radu potřebuji a stojím o ni.
Prvá zkušenost ze školní praxe mne naučila naslouchat starších kolegům, chodil za nimi pro radu. Nejen jako učitel, ale později i jako ředitel školy. Je pravda, že odborně nebyli na výši jako my mladší, absolventi vysokoškolského pedagogického vzdělávání, ale jejich zkušenosti a moudrost tento nedostatek bohatě vyvážily. To, že vydrželi pracovat s dětmi ve školství souvisle desítky let, mně opravňovalo k tomu, abych k nim měl důvěru a věřil radám, které mi dávali. A že to byly situace někdy hodně zamotané a tudíž i rady k jejich řešení většinou k nezaplacení.
Je pravda, že ke spolupráci a vzájemné pomoci je třeba vždycky dva. Toho, kdo pomoc nabízí, a toho, kdo ji přijímá. Ne vždycky a všude existují interpersonální vztahy na takové úrovni, jaké jsem na svém příkladu popsal z počátku své učitelské dráhy. Je smutné a práci školy škodlivé, jestliže na ve sboru existují skupiny pedagogů, kteří mezi sebou vedou zákopovou válku, navzájem se pomlouvají a snižují práci druhého s cílem, aby vyzdvihla ta jeho. Dříve či později se takový postup obrátí proti všem. Ztráta důvěry a věrohodnosti celého učitelského sboru v očích žáků, rodičů a studentů je důsledkem takového neprozíravého počínání.
Ze zkušeností plyne, že dobře je učitelskému sboru, který má věkově vyvážené personální složení. Pracují v něm mladí, docela začínající pracovníci, plni nových nápadů a energie. A vedle nich zkušenější, kteří rozlet mladších taktně usměrňují. Jejich komentářům a dobře míněným radám je někdy dobré naslouchat, nebo o nich alespoň přemýšlet. Jsou podloženy mnohaletou praxí a zkušenostmi, které se nedají vyčíst v žádných knihách, odposlouchat na školeních, ani zakombinovat ve vzdělávacích plánech. Je štěstím školy a jejich studentů, kde existuje souhra a vzájemná podpora učitelů různých typů a generací.
Oldřich Suchoradský
0 comments:
Post a Comment