Česká škola: Kateřina Smolíková: Cizí jazyky v předškolním vzdělávání

Národní plán výuky cizích jazyků na léta 2005 - 2008 počítá s tím, že se základy cizího jazyka by se měly děti seznamovat již v posledním ročníku mateřské školy. Tuto aktivitu by měli zabezpečovat speciálně vyškolení učitelé. Předpokládá se, že se systematickou výukou cizího jazyka pak začnou děti v první třídě základní školy.

Příspěvek převzat z metodického portálu www.rvp.cz provozovaného Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze.

Kolem otázek rané výuky cizích jazyků se neustále vede řada teoretických diskusí. Je shledáváno mnoho argumentů, které hovoří o vhodnosti a efektivitě těchto aktivit, a stejně tak existuje i mnoho názorů a argumentů opačných. Mnohé nejasnosti vznikají tím, že bývají zaměňovány dvojjazyčná výchova a cizojazyčná výuka, že není k dispozici dostatek poznatků a zkušeností o metodách práce s dětmi, diskutuje se o tom, kdy, resp. v jakém věku, je nejvhodnější s cizím jazykem začít apod. Ve stručnosti se pokusíme některé tyto jevy a okolnosti vyjasnit.

Jaký je rozdíl mezi dvojjazyčnou výchovou a dvojjazyčnou výukou

Dvojjazyčnost (bilingvismus) je schopnost mluvit dvěma jazyky, schopnost komunikovat pomocí jak prvního, tak i druhého jazyka (Průcha, Pedag. slovník). Naproti tomu dvojjazyčná výuka je výuka probíhající ve dvou jazycích, zaměřená na to, aby si jedinci vytvořili komunikační kompetence také v jiném jazyce, než je mateřský (Průcha, Pedag. slovník).

Rozlišujeme bilingvismus přirozený, přímý či rodinný, a bilingvismus školský. Přímý bilingvismus znamená, že se dítě učí dvěma jazykům zároveň (simultánně) od svých rodičů, jejichž mateřské jazyky jsou rozdílné. Dítě se učí oběma jazykům současně a obou jazyků přirozeně užívá ke komunikaci se svým okolím. Můžeme to chápat tak, že má dítě v podstatě mateřské jazyky dva. Školský bilingvismus (institucionální či školní) znamená, že dítě svých znalostí druhého jazyka nabývá až při vstupu do školské instituce (včetně mateřské školy), kde probíhá dvojjazyčná komunikace a výuka. Druhému jazyku se dítě učí až tehdy, má-li znalost mateřského jazyka. Jazykům se tedy učí postupně (konsekutivně). Znamená to, že dítě má jeden mateřský jazyk, a že i jazyk, kterému se učí, byť od nejútlejšího věku, je jazykem dalším, cizím, nikoli mateřským.

Přirozený bilingvismus, tedy přirozené dvojjazyčné prostředí, je pro dítě nejlepší a nejefektivnější. Hlavní podmínkou pro dobrý vývoj jazyků u dítěte je dodržení pravidla "jeden člověk, jeden jazyk" (Grammontovo pravidlo). Existuje ještě tzv. bilingvismus intenční, který napodobuje podmínky bilingvismu přirozeného. Znamená to, že dítě si v rodinném prostředí osvojuje dva jazyky, ale jeden z nich není mateřským jazykem dotyčného rodiče. Podmínkou je, že znalost jazyka je u tohoto rodiče výborná a že je přísně dodržováno Grammontovo pravidlo.

Jaké jsou vývojové předpoklady dítěte předškolního věku k osvojení si řeči

Názory, vyjadřující se pozitivně o vhodnosti a efektivitě rané výuky cizího jazyka, se zpravidla opírají o poznatky týkající se výjimečných vývojových předpokladů dítěte předškolního věku k osvojení si řeči (týká se tedy řeči mateřské). Jaké tedy tyto předpoklady jsou?

Během prvních tří let od narození se dítě naučí několik tisíc slov, osvojí si schopnost utvořit a pochopit komplexní věty, naučí se ovládat zvukový systém svého rodného jazyka, a to ještě dříve, než se naučí například zavázat tkaničku. Zůstává otázkou, čím to je, že jsou děti ve svém raném věku při učení se jazyku mnohem rychlejší a šikovnější, než leckterý jazykově nadaný dospělý.

Je prokázáno, že období největších jazykových schopností je mezi 2. a 8. rokem života. Dítě je totiž zhruba od 18 měsíců věku geneticky naprogramováno osvojit si řeč, přičemž tato schopnost se nenávratně vytrácí okolo 7. až 8. roku. Z hlediska jazykových schopností je tato etapa neopakovatelná. Je pro ni typická mimořádná citlivost na běžné i specifické jazykové podněty, spontánnost projevu dítěte, minimální sociální zábrany, popř. jejich absence, pružnost nervové soustavy, výjimečné imitační schopnosti, vysoká úroveň rozvoje paměti a převaha mechanické paměťové složky, schopnost sluchové diferenciace apod. Děti se v tomto věku učí mimoděk, odposlechem, nápodobou, opakováním, užívají metodu pokus - omyl, testují slova, jimž nerozumí. Proto je dítě přirozeně schopno zachytit správnou výslovnost, intonaci a tempo cizí řeči. Stejně tak "věrně" ovšem zachytí a převezme i nedokonalosti a vytvoří si ve výslovnosti špatné návyky, které je ve vyšším věku téměř nemožné odbourat. Nejde však jen o pouhou nápodobu, proces učení se jazykům je daleko komplikovanější a komplexnější, neboť jsou podstatnější části jazyka, které si pouhým napodobováním nelze osvojit. Slova si dítě mechanicky zapamatuje a uloží do mozku, větu z nich následně vytvoří samo.

Učení se jakémukoli jazyku je proces velmi komplikovaný a dosud není přesně známo, jak funguje a proč je tak úspěšný. Můžeme však stanovit alespoň některé základní postupy a pravidla, které by měly být při učení se jazyku u dítěte předškolního věku obecně respektovány:

co nejčastější a pestrá komunikace s dítětem probíhající na citovém základě;
pomalejší řeč, delší prodlevy mezi větami, snaha jasně artikulovat až přehánět přízvuk;
slovní zásoba volená z okolí dítěte a vztahující se k bezprostřední skutečnosti;
užívání jednoduchých a krátkých vět, jednoduchých otázek, příkazů apod.

Lze se domnívat, že toto vše, zřejmě ve zvýšené míře, platí i pro výuku jazyka cizího.

Jaké metody výuky cizího jazyka je možno uplatnit

V zásadě bývají rozlišovány dvě metody výuky, a to nepřímá a přímá.

Nepřímá metoda se vyznačuje tím, že nový jazyk přijde na řadu až po zafixování mateřského jazyka. Tato metoda je založená na tom, že uplatňuje jazyková (gramatická) pravidla a učení se zpaměti. Metodou nepřímou je podle neurofyziologických poznatků vhodné učit až po vyzrání mozku a druhých signálních funkcí, tj. přibližně po 10. - 11. roku věku (Sovák, Danková, 2003). Učit nepřímou metodou v útlém věku dítěte (nejen předškolním, ale i mladším školním) bývá považováno za nefyziologické a škodlivé (J. Vyštejn, 1995).

Přímá metoda (tvz. "mateřská", naivní) umožňuje dítěti osvojování dalšího jazyka obdobným způsobem, jako si osvojuje jazyk mateřský. Metoda vychází z běžné komunikace, ke které dítě jazyk potřebuje. Hlavní složkou této metody je poslech. Je důležité, aby cizí jazyk dítě používalo soustavně v komunikaci s určitými osobami, za podpory vzájemné citové vazby. Učit metodou přímou se doporučuje co nejdříve, již v raném věku dítěte. Při přímé metodě uplatňované v raném věku se rozhodně nemá překládat z jednoho jazyka do druhého, jazyky se mají učit nezávisle, aby se nenarušovala již vytvořená schémata jazykového rozvíjení (Sovák, Danková, 2003).

Kdy začít se "školní" výukou cizích jazyků

Odpověď nemusí být jednoznačná, neboť z výše uvedeného vyplývá, že nezáleží na věku, ale na metodě této výuky. Z tohoto hlediska je možno zaznamenat tři možné okruhy přístupů a názorů.

První zastává názor, že začít s výukou cizího jazyka, by se mělo co nejdříve, avšak na základě metody přímé. Jde tedy prakticky o bilingvní výchovu. To je možné pouze v dvojjazyčném rodinném prostředí, popř. ve škole, kde jsou rodilí mluvčí a kde se jiným jazykem nehovoří.

Druhý přístup doporučuje začínat s výukou cizího jazyka mezi 5. - 8. rokem věku dítěte (tedy před 10. rokem), ale až po zvládnutí jazyka mateřského. Vychází z názoru, že důležitou roli v seznamování s cizím jazykem hraje dosažený stupeň jazykového vývoje. Ve věku pěti let se stává mateřský jazyk základním prostředkem vyjadřování i dorozumívání, dítě má dostatečnou slovní zásobu k běžné komunikaci s okolím a je tedy připraveno na možnost seznámit se i s dalším jazykem. Má v tomto věku všechny předpoklady zachytit správnou výslovnost, intonaci i tempo cizí řeči a naučit se vyslovovat jako rodilý mluvčí. Po 10. roce tato schopnost mizí a i v případě, že dítě žije v cizím prostředí, má navždy zafixovaný přízvuk svého mateřského jazyka. Proto je nezbytné, aby mělo dítě dokonalý vzor a tedy možnost dobrého poslechu a kontaktu s rodilým mluvčím.

Třetí přístup je tzv. srovnávací. Vychází z názoru, že desetileté dítě se učí nepochybně rychleji, než dítě šestileté a že tedy starší děti, resp. děti, které začnou s výukou později, doženou tento handicap během dvou let. To dokazují také některé výzkumy (Fenclová, Cizí jazyky, 2004/5). Do této skupiny patří odpůrci raného "školního" učení se cizímu jazyku a prosazují jazykovou výuku až od 10 let věku dítěte.

Existuje řada dalších výzkumů, které výuku podporují a doporučují zařazovat do vzdělávání tyto aktivity co nejdříve. Přesto je mnoho takových, které představu o téměř zázračné efektivitě raného učení velmi zpochybňují. Ty se pak vyslovují proti zařazování rané výuky cizího jazyka do systematického vzdělávání. V r. 1998 byly např. uveřejněny výsledky výzkumu, který na toto téma proběhl současně v Belgii, Německu, Anglii a Itálii, a jenž zkoumal parametry efektivity raného učení v řádu tisíců žáků. Výsledky ukázaly, že raný začátek nezajišťuje automaticky výrazné pozitivní výsledky, že nezáleží na době zahájení, ale na kvalitě učení (metodách, prostředcích) a času, který je učení se jazyku věnován.

Tématu výuky cizích jazyků v mateřských školách se autorka věnuje rovněž v následujících příspěvcích: