Textu rámcových vzdělávacích programů se dá leccos vytknout a bylo by dobré zapracovat na jejich zjednodušení. Nejslabším místem kurikulární reformy je ale zavádění RVP do praxe.
Školní vzdělávací programy
Myšlenka, že k reformě školství dojde tak, že budou všechny školy donuceny napsat vlastní školní vzdělávací program podle pravidel daných příslušným rámcovým vzdělávacím programem, vypadá, jako by spadla ze stolu nějakého velmi byrokratického úředníka. Jen ten si může myslet, že se školy změní psaním nějakého dokumentu.
Všude čteme varování, že ŠVP není cílem, ale prostředkem reformy. Toto tvrzení ovšem zpochybnilo samo ministerstvo školství, když rozjelo projekt školení koordinátorů tvorby školních vzdělávacích programů, tedy nikoliv učitelů, reformátorů nebo metodiků… Výzkumný ústav pedagogický v Praze zase vydal Manuál pro tvorbu ŠVP, tedy nikoliv „Manuál pro reformu školství“…
Většina kurzů se soustředí na psaní ŠVP. Je to logické, protože na jeho sepsání mají školy jeden rok a učitelé vše musejí stihnout za plného provozu a bez nároku na nějakou odměnu. I podpora ze strany ministerstva školství je minimální. Zvláště školy málotřídní a pražské byly znevýhodněny, protože se jim nedostalo ani základních informací… Školy praktické a speciální jsou zase dezorientovány, protože přesně neví, kterým dokumentem se mají při psaní ŠVP řídit…
Tvorba školního vzdělávacího programu je opravdu pracná. Otázkou je, zda jsou všechny jeho části smysluplné. Proč mají školy například opisovat klíčové kompetence a očekávané výstupy do svých ŠVP, když už jsou obsaženy v RVP? Nestačilo by, kdyby si každá škola vytvořila školní vzdělávací program, který by popsal, co dělá jinak a navíc oproti RVP?
Takový zjednodušený ŠVP by obsahoval pouze identifikační údaje školy, sdělení, že škola vyučuje v souladu s RVP ZV, školní učební plán s hodinovou dotací pro jednotlivé předměty a koncepci, podle níž škola pracuje.
Tato koncepce by obsahovala pouze způsob hodnocení (slovní či tradiční klasifikace). Dále by zde byly uvedeny společné cíle, na nichž se shodli učitelé dané školy, ale nejsou uvedeny mezi cíli základního vzdělávání stanovenými školským zákonem. Stejně by se postupovalo i v případě klíčových kompetencí a průřezových témat. Pokud by si škola nějaká přidala navíc k těm uvedeným v RVP ZV, zapsala by je do svého ŠVP. V ŠVP by také neměla chybět informace, zda je škola zapojena do nějakého projektu, například Zdravá škola.
Školní vzdělávací program by se tak velmi zjednodušil, zkrátil a zpřehlednil. Okamžitě by bylo jasné, čím se daná škola odlišuje od ostatních. Na rozdíl od dvousetstránkových elaborátů by si ho třeba přečetli i rodiče a hlavně by mu každý rozuměl…
Místo sáhodlouhého opisování RVP ZV do ŠVP by pak učitelé mohli ušetřený čas využít k sebevzdělávání a zkoušení nových metod práce. Tyto změny by ministerstvo mělo finančně podpořit. Například tak, že by každé škole, která se zapojí do projektu vzdělávání poskytlo účelovou dotaci ve výši jednoho milionu korun. Celkové náklady na reformu českého školství by tak tvořily necelých 10 miliard, tedy desetinu rozpočtu školství, což není nijak vysoké číslo.
Rozsáhlý a složitý ŠVP má ještě jednu nevýhodu. Nikdo do něj nebude chtít sahat, protože jakákoliv dílčí změna by nutně vedla k jeho přepracovávání. Pro učitele bude pohodlnější žádné nové metody nezkoušet, natož se pouštět do nových koncepcí. Školství ustrne v té podobě, jaké je dnes. Školy totiž nedostaly dostatek času na svou proměnu, a proto většina z nich pouze zapíše do ŠVP to, co už dnes dělá.
ŠVP se tak stanou brzdou změn, nikoliv jejich prostředkem…
Internetové stránky k tématu:
· Koordinátor (NIDV): http://www.nidv.cz
· Pozitivní změny ve vyučování (SSP): http://www.volny.cz/ssp.kurzy
· Výzkumný ústav pedagogický (VÚP Praha): http://www.vuppraha.cz
Radek Sárközi
0 comments:
Post a Comment