Jako učitelské dítě jsem si na školách při studiu užil svoje. Jednou vynášen do nebes a v zápětí zatracován do samotného pekla. Už tehdy jsem si sliboval, že jako učitel k dětem svých kolegů budu vždy přistupovat bez předsudků. V praxi jsem ale brzy poznal, jak je to někdy těžké.
Čím trpí děti kantorů?
Je to v jejich roli, která je odlišná od pozice spolužáků. Hlavní odlišnost je v tom, že se obecně a jaksi automatický předpokládá, že potomci učitelů jsou výkvětem ctností. Bezkonfliktní a výborní žáci, opora a někdy též informátoři učitelů. Bohužel je takto vnímají i spolužáci a celá veřejnost. Jsou pod trvalým drobnohledem. Jejich přestupky se nikdy nepromíjejí. Na n kterých školách se naopak vytvoří opačný extrém. Děti učitelů mohou a dělají to, co spolužáci nesmějí. A jejich prohřešky se naopak tolerují. V obou popsaných situacích je to samozřejmě špatně. Hlavně pro samotné děti. Nemělo by se zapomínat, že děti učitelů jsou normální bytosti, nijak se nelišící od ostatních dětí jejich věku. Jsou mezi nimi výborní a bezkonfliktní žáci, ale žáci problémoví.
Dvojí metr
Proč je veřejnost na děti kantorů přísnější? Porovnává a konfrontuje postoje učitele s chováním jeho potomků. Pokud učitel vyžaduje kázeň, pořádek a píli na svých žácích, pak by tyto vlastnosti měly mít i jeho vlastní děti. Pokud tomu tak není, stává se před žáky i veřejností nedůvěryhodný. Pro učitele je těžké tuto „pravdu“ vysvětlit svým vlastním dětem. Zvláště proto, že jsou pro své jednání mezi spolužáky ve třídě „bílými vranami“. Ostatní spolužáci je berou spíše jako spojence učitelů. Převládá názor, že jim učitelé nadržují. Naopak ti co jdou proti ideálnímu obrazu, jsou sice u spolužáků v „kurzu“, ale stávají se postupně rebely třídy, které je pak obtížné zvládnout. Konflikty se přenesou do sborovny a často končí na koberci v ředitelně rebelující žák i jeho rodič-učitel.
Ať se dítě učitelů zařadí do kterékoliv z rolí, je to pro něj obtížná a stresující pozice. Je-li konfliktní a v učení je podprůměrným žákem – je to vždy a jen ostuda jeho rodičů – učitelů. Pokud naopak vyniká, je to proto, že mu učitelé nadržují.
Sloužit dvěma pánům je těžké
Role učitele a rodiče v jedné osobě je nad síly dospělého, natož dítěte. Normy, podle kterých jsou kantorské děti ve společnosti posuzovány, jsou jiné a přísnější, než pro ostatní. Patří to ke specifiku učitelské profese a to se nikdy nezmění. Mnoho problémů si přidáváme i my sami. V dobré vůli neublížit dítěti kolegy, máme snahu mu malý hříšek či přestupek odpustit. Jindy naopak jsme k takovému dítěti až nemístně přísní, abychom nezavdali podezření, že mu nadržujeme.
Řešením je rovný přístup
Protože jsem si vyzkoušel obě role, vím, že žádný speciální recept pro postoje ke kantorským dětem neexistuje. Snad proto jsem nikdy neměl s těmito dětmi problém. Choval jsem se k nim stejně, jako k ostatním dětem ve třídě. Nic jim neodpustil, ale nebál se je i veřejně pochválit, pokud si ocenění zasloužily. A když se přesto vyskytly problémy v chování nebo učení, v klidu a neprodleně jsem záležitost projednal mezi čtyřma očima s jeho rodičem – kolegyní či kolegou učitelem. A společně jsme hledali a našli řešení. Rád jsem si v takových chvílích pohovořil se samotnými dětmi. Naznačil jsem jim, že znám jejich pozici a problémy z vlastní životní zkušenosti. Snažil jsem se jim poradit, jak se chovat a mezi spolužáky vystupovat. Asi proto mám mezi bývalými žáky tolik dobrých přátel právě z řad dětí mých kolegů. A největší radost mi ale udělá, když se s některým z nich po čase ve sborovně sejdu jako se svým kolegou učitelem
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat