Toulat se po webových stránkách našich školských portálů věru nepřináší žádné uspokojení. Brzy tomu bude dvacet let, co jsme se radostně osvobodili z totalitárního systému. Bohužel zřejmě i po těch dvaceti letech budeme nuceni konstatovat, že jsme zdaleka nedosáhli cílů, kterých jsme chtěli dosáhnout už dávno. Mohli jsme jich dosáhnout, kdybychom malicherně nepodezřívali jeden druhého z nekalých úmyslů. Kdybychom se nebáli, že silnější převálcuje slabšího. Kdybychom uvěřili, že vysoké školy potřebují co nejkvalitnější střední školy, ty zase kvalitní základní školy, a ani mateřské školy v tom procesu nesmějí přijít zkrátka.
V roce 1992 Společnost středoškolských pedagogů navrhla vytvoření společné pedagogické komory pro všechny stupně a typy škol. Přidali se k nám i další asociace z Pedagogické unie, kromě Asociace pedagogů základních škol. Zdůvodňovali to tím, že ve společné komoře by je střední školy převálcovaly. To, že každý stupeň škol by měl vlastní sekci, je nepřesvědčilo. Vypracovali vlastní návrh zákona o komoře pedagogů základních škol. Tím dali odpůrcům pedagogické komory do rukou pádný argument: Když se nedovedete dohodnout na společné komoře, jak to bude vypadat, až budete mít komor více! Při jednání představitelé MŠMT a poslanci žádali, abychom se nejdříve domluvili mezi sebou.
Předseda vlády Václav Klaus byl po potížích s lékařskou komorou proti jakýmkoliv dalším komorám. Odkazoval nás na to, že se připravuje univerzální zákon o komorách, který umožní všem profesím ustavit komoru, aniž by ji musel schvalovat parlament. Takový zákon nikdy nespatřil světlo světa, zato všechny další komory z resortu financí byly ve vší tichosti schváleny velmi rychle. Nepochybně to souviselo s postojem vlády k nárokům na školský rozpočet. Učitelé prý chtěli ukrajovat ze společného koláče na úkor druhých. Vzhledem k tomu, že trh plánovitě předbíhal před zákony, velkou část z toho koláče ukrojilo pár desítek či stovek tunelářů. Část z nich ty nakradené miliardy ani nepoužila doma, nýbrž je vyvezla do daňových rájů. A to nemluvím o bankách, tehdy ještě státních, které místo toho, aby odváděly do státní kasy odvody ze zisku, „hospodařily“ tak, že prohospodařily stovky miliard korun, které jsme museli zaplatit my všichni. A to právě pracovníkům ve finančnictví rostly platy několikrát rychleji než ve školství. Prý aby byli neúplatní!!!
Taktika mocipánů, spočívající v principu Rozděl a panuj! se ve školství uplatnila snadnečitelný nejdokonaleji. Aby byly uspokojeny požadavky směřující k zajištění apolitičnosti škol, byly vytvořeny školské úřady, nezávislé na okresních úřadech. Byla uzákoněna právní subjektivita škol. Zpočátku dobrovolná, později povinná. Původní dobré záměry se však nenaplnily. Naopak v důsledku obojího docházelo k narušování někdejší spolupráce učitelů v širším regionu. Někdejší okresní a krajské metodické komise přestaly existovat. Právní subjektivita škol vedla i k tomu, že někteří ředitelé škol považují všechno, co jejich učitelé vymyslí, za majetek školy, který může jiná škola využívat pouze za úplatu. Pochopitelné je to snad u soukromých škol, i když i ony dostávají od státu dotace. Avšak u škol, které jsou plně financovány státem, je to absurdní!
Reformy a reformičky
V poválečné historii našeho školství jsme už zažili ledacos. Starším vyučujícím je zbytečné připomínat, kolikrát byli upozorňováni na to, že si budou muset doplňovat vzdělání proto, aby mohli postoupit do vyššího platového stupně. Já sám to pamatuji nejméně třikrát. Nikdy k tomu nedošlo, protože MŠMT ani jejich odborné vzdělávací ústavy nebyly schopny příslušná školení zajistit. Při koncipování pedagogické komory jsme o takových akcích uvažovali jako o zcela reálných, protože ve svých řadách máme dostatek zkušených pedagogů, kteří by příslušné akce byli schopni spolehlivě zajistit.
Čas od času se objevují nápady, které jejich autoři vydávají za samospasitelné zázraky, představující revoluční změny ve vyučování. V šedesátých letech to byla všemocná metoda – množinová matematika. Všichni učitelé se museli během krátké doby přeškolit na něco, o čem byla většina lidí přesvědčena, že nejde o žádný zázrak, nýbrž jen o další disciplínu, jejíž znalost je důležitá pro logické myšlení. Byla však vnucována jako univerzální náhrada veškeré základní matematiky. Její platnost byla prokazována dosaženými výsledky na experimentálních školách. Výsledky byly velmi slibné. Zakopaný pes spočíval v tom, že experimenty byly prováděny v tzv. matematických třídách, do kterých už od třetí třídy odcházely nejtalentovanější děti ze všech okolních škol. Když se výuka rozšířila do všech škol, záhy se ukázalo, že většina žáků nezvládá ani množinovou matematiku, ani základní početní úkony. Proto se už bez humbuku přešlo k normálnímu vyučování matematiky, obohacené o množiny.
V posledních letech jsou podobným rádoby všelékem RVP. V důsledku toho, že sami jejich autoři záhy zjistili, že připravit jejich relevantní podobu je nereálné, přenesli tíhu jejich realizace na učitele každé školy tím, že jim uložili vypracování ŠVP. Toto absurdní řešení podpořili i legislativci. Vycházejí z toho, že každý učitel je vědecký pracovník, který musí umět rozpoznat, co je podstatné a co nepodstatné, jaké metody výuky jsou nejlepší, co budou jeho žáci potřebovat v dalším studiu atd., atd. Navíc jim zákonodárci přikázali vypracovávat komplexní hodnocení žáků. Jakoby učitel byl i kvalifikovaný psycholog či psychiatr. Kdo bude platit případná odškodnění, pokud rodič prokáže, že jeho dítě bylo vypracovaným hodnocením poškozeno a soud jim odškodnění přizná. Doby, kdy i soudy musely poslouchat příkazy stranických aparátníků, jsou v nenávratnu (alespoň doufejme). Myšlení ministerských úředníků a bohužel i většiny zákonodárců však tyto změny nebere na vědomí.
Z Pedagogické unie vznikla celá řada nejrůznějších asociací. Vzhledem k tomu, že z ředitelů škol se v rozporu s logikou pedagogických idejí stali tzv. manažeři, nejvíce asociací nese název Asociace ředitelů … další si dosaďte. K nejužitečnějším je možno počítat vznik PAU (Přátele angažovaného učení) a SKAV (Stálé konference asociací ve vzdělávání). Od začátku vyvíjí záslužnou činnost NEMES (Nezávislá mezioborová skupina). Postupně se přidávají další, jako je Společnost pro talent a nadání a další. Tyto aktivity iniciativních učitelů jsou zárukou, že se naše školství bude rozvíjet žádoucím směrem. Je to však běh na zbytečně dlouhou trať.
Komora
Bohužel ani tyto asociace dohromady nejsou schopny ovlivnit MŠMT a vládu natolik, aby školský zákon a vyhlášky odpovídaly potřebám společnosti. Jako dříve i nyní se ministerští úředníci zaštiťují jménem pedagogických asociací, aniž na jejich připomínky berou patřičný ohled. Navíc od různých sdružení dostávají různá doporučení. A bohužel většina asociací je i proti myšlence pedagogické komory. Představa, že právě ta naše idea je ta nejlepší, nemůže vést k ničemu dobrému. Naopak soustředění všech iniciativ a jejich dobrých myšlenek může vést k jejich rychlejšímu a validnějšímu reálnému vyzkoušení a zavádění do praxe, než když je musí jednotlivé iniciativy doslova probojovávat.
Odpůrci pedagogické komory argumentují i tím, že v žádné jiné zemi komory nejsou ustaveny. Nevidím důvod, proč by nás to mělo zajímat. Jak může někdo tvrdit, že nebude užitečná, když to ještě nikdo nevyzkoušel? A pokud je naděje, že přinese bez větších výdajů užitek v tak důležité věci, jakou je výchova, nevyzkoušet to je neodpustitelná zbabělost. Jisté je, že kdyby ministerstvo školství mělo komoru jako partnera ze zákona, muselo by připomínky pedagogů respektovat a zapracovávat je do zákonů a vyhlášek. Nemohlo by se stávat, aby se do nich dostávalo tolik zmetkových paragrafů, příkazů a nařízení jako dosud. Mohli jsme být mnohem dál. Učitelé, kteří odmítají komoru, protože nechtějí být v další organizaci, která jim bude něco nařizovat a navíc po nich bude chtít členské příspěvky, by si měli uvědomit, že jim komora za to málo, co do ní budou muset investovat, přinese velmi mnoho.
O nezájmu učitelů o jinou činnost, než jakou se běžně zabývají, svědčí i to, že se na výzvu SSP k vytvoření databáze středoškolských češtinářů nepřihlásil nikdo! A to přesto, že výzva byla zveřejněna i na České škole.
Předmětové portály
Vzhledem k tomu, že ustavení pedagogické komory, pokud se to vůbec podaří, je otázkou vzdálenější budoucnosti, rozhodla se rada Společnosti středoškolských pedagogů iniciovat vytvoření předmětových metodických portálů, na kterých by za úplatu mohli publikovat a komunikovat všichni, kdo mají co nabídnout svým kolegům v celé republice a perspektivně i v mezinárodním měřítku. Více se o tomto programu dočtete na www.ssp-pedagog.cz . Většina oslovených škol si zatím nevěří, že by mohla projekt předmětového portálu vytvořit a zajišťovat jeho chod. Vycházíme z toho, že není třeba hned od začátku vytvářet dokonalé dílo. Půjde nikoli o krátkodobou, nýbrž dlouhodobou záležitost. Na počátku je potřeba vypracovat takový projekt, aby na něj mohl být poskytnut potřebný grant. Jeho vypracování je možno svěřit specializovaným firmám. Škola bude muset zajišťovat obsluhu portálu a redaktora. Ani zajištění recenzentů při současných komunikačních možnostech nemůže představovat větší problém. V každém případě bude správcovství některého předmětového portálu dlouhodobě představovat mimořádné zviditelnění školy v republikovém a později i evropském měřítku. Pokud se portály ukáží jako životaschopné, nepochybně se časem rozšíří o diskusní skupiny a během několika let i o videokonference. Základním předpokladem k tomu je začít.
Předmětové portály budou významně doplňovat všechny dosud existující vzdělávací portály tím, že v rejstřících budou odkazovat na všechny materiály, které jsou k dané tématice na nich uloženy. To by podstatně urychlilo vyhledávání dostupných materiálů i pro ty zájemce, kteří s jejich vyhledáváním nemají zkušenosti.
Tomáš Jurčík
0 komentářů:
Okomentovat